Politika, i ta mezinárodní se řídí zájmy. A protože prakticky celý svět žije v kapitalismu, rozhodují především zájmy ekonomické, jinými slovy prvořadá je honba za ziskem. Nenechme se proto zmást žvásty o šíření svobody a demokracie, tedy takzvaných západních hodnot.
Zájmy jednotlivých hráčů na světové scéně přitom vůbec nejsou totožné. Jiné zájmy mají Spojené státy, tedy zde sídlící obří nadnárodní společnosti, zbrojařské, farmaceutické, olejářské, technologické a další, které bohatě sponzorují volební kampaně a rozhodují tak o tom, kdo bude prezidentem a jaké bude mít úkoly nebo alespoň mantinely.
Jiné zájmy pak zákonitě musí mít i ať chce nebo nechce konkurenční Evropská unie. Že je pro USA konkurencí, si mohla ověřit v nedávné době při tahanicích o cla na různé komodity a zboží. EU je ovšem při prosazování svých zájmů hendikepovaná už tím, že je spletencem zemí s obrovskými zejména ekonomickými a sociálními rozdíly a tudíž i nespočtem dílčích často protichůdných zájmů, a navíc je ještě paralyzovaná byrokratickým systémem, zcela odtrženým od reality.
Jiné zájmy pak mají samozřejmě i další hráči na světové scéně. Když budeme uvažovat ty nejsilnější, tak tedy obchodní společenství BRICS a jeho jednotliví členové – Brazílie, Indie, Jihoafrická republika a zejména Čína a Rusko.
Obě posledně jmenované země jsou často západní propagandou označovány za totalitní. A v čemže spočívá ta totalita? Nejvíc je trnem v oku »demokratického« a »svobodného« Západu skutečnost, že jmenované země více méně zvládají své oligarchy, z nichž se tak mnozí stali Západem opěvovanými »disidenty«, a rozhodující slovo zde mají politici a politické orgány.
Z pohledu skutečných zájmů se pak jeví poněkud jinak i válečný konflikt na Ukrajině. Rozhodně jinak, než obrázek, jaký nám předkládají naše sdělovadla tzv. hlavního proudu, včetně těch veřejnoprávních.
Ano, i zde jde o ekonomické zájmy. A tím, kdo dnes jednoznačně prohrává, je nepochybně Evropská unie. Prohrává proto, že pod rouškou společné obrany »svobody« a »demokracie«, tedy již zmíněných »západních hodnot« (ano, i pod rouškou proticovidovou…), vlastně hájí zájmy Spojených států.
Protiruské sankce neohrožují až tak Rusko, to se na ně dlouho připravovalo a navíc má slušný »polštář« nejen v energetické a potravinové soběstačnosti, ale i v obchodní spolupráci s ostatními zeměmi BRICS i dalším státy. Rozhodně nepoloží ani USA, ty na válečných konfliktech nakonec prakticky vždy bohatly. Tím, kdo na ně skutečně doplácí a doplatí, je právě EU. Energetická krize a od ní se odvíjející obrovská inflace, včetně hrozícího nebezpečí úplného energetického kolapsu, nebezpečí přiživovaného dalšími a dalšími dodávkami zbraní ukrajinským válečníkům, se přece také týká především Evropské unie. Nicméně, jak trefně řekl pan Werich, »jede se dál, močálem černým kolem bílých skal«.
A sotva na tom něco změní naše předsednictví v Radě EU. Jednak naši politici o ničem rozhodovat nebudou, jejich rolí, kterou rádi přijmou, bude hlavně ukazovat se, jednak to, co doposud prosazují, je zcela v intencích dosavadní sebevražedné evropské politiky. Dalo by se říci, že jsou v tom ještě »papežštější než papež«, i když tomu současnému bych nerad křivdil, protože přece jen dosud prokazoval nesrovnatelně větší rozhled.
Osobně se někdy bavím tím, že si představují naše »vrcholové« politiky jednoho po druhém, jednu po druhé, a odhaduji, co je k takovému jednání vede. V podstatě jsou asi dvě možnosti. Jedni jsou »zaháčkovaní«, ať už materiálně nebo se na ně něco ví, v každém případě jsou to ale profíci bez skrupulí. Druzí tomu, co říkají a konají, upřímně věří, takže jsou evidentně krapet zabednění. Někteří pak v sobě spojují obé. Zkuste si to u každého z nich tipnout. Pobavíte se.
Ivan Cinka