Stav levice na českých politických tocích je žalostný. Ukázaly to výsledky posledních voleb do Sněmovny, které byly jakýmsi završením dlouhodobého sešupu levicových politických stran, ať už se tak jen tváří, nebo jimi skutečně jsou. A prokazuje to i současná neschopnost sil na levici rázně se postavit proti asociálním krokům zcela nekompetentního vládního slepence.
Inspirací a příkladem hodným následování by pro nás mohla a měla být snaha o spojení levicových sil ve Francii. Zde před červnovými volbami do Národního shromáždění (první kolo se uskuteční 12. června) vzniká široká levicová koalice, která si klade za cíl prosadit alternativu proti politice prezidenta Emmanuela Macrona. Pokud by koalice získala silnou pozici v parlamentu, mohla by asociální kroky jeho vlády účinně blokovat.
Lídrem rodícího se uskupení je strana Nepodrobená Francie (LFI) a její šéf Jean-Luc Mélenchon, který v prvním kole dubnových prezidentských voleb získal 22 procent hlasů a skončil třetí. To mu zajistilo poměrně silnou vyjednávací pozici s dalšími levicovými subjekty.
LFI se již minulé pondělí domluvila na partnerství s největší francouzskou ekologicky orientovanou stranou Evropa Ekologie – Zelení (EELV).
Poté se Mélenchonova strana dohodla na volební spolupráci s Komunistickou stranou Francie (PC). Neobešlo se to bez kompromisů, předseda Fabien Roussel nicméně vyzval k respektování společné dohody. Neshody panují zejména ohledně energetické politiky Francie a orientace na jádro. Komunisté totiž nepodlehli nesmyslnému tendenčnímu tažení proti tomuto v podstatě čistému zdroji energie. Rozlousknout zmíněný oříšek, nebude nijak jednoduché. Důležité však je, že o tom spolu začali mluvit s cílem najít alespoň pro blízkou budoucnost rozumný kompromis.
Do červnových voleb půjde v této široké levicové koalici také francouzská Socialistická strana (PS). Socialisté si to odhlasovali ve čtvrtek, i když většina pro spojenectví nebyla příliš výrazná. Proti se postavil například i bývalý socialistický prezident François Hollande.
A co Česko? Předně je třeba říci, že na levici tu dnes nesporně chybí osobnost typu Mélenchona. To je hendikep, i když ne nepřekonatelný.
U nás jsou nyní na pořadu dne komunální volby. Na ty se naštěstí nevztahuje nesmyslné usnesení Bohumínského sjezdu ČSSD zakazující koalici s KSČM na ústřední úrovni, takže v některých místech probíhají i jednání o společném postupu mezi těmito stranami. Jsou to však zatím jen osamocené první vlaštovky.
Na rozdíl od svých kolegů v zahraničí se k levicové politice příliš nehlásí tuzemští zelení. V minulosti se naopak orientovali spíše doprava a podporovali pravicová uskupení. I proto zřejmě výrazně ztratili svůj vliv ve společnosti.
Nemělo by se ale zapomínat ani na menší levicové subjekty, jež jsou dokonce schopny čas od času zorganizovat nějakou společnou akci, avšak zatím, alespoň samostatně žádnou velkou sílu nepředstavují.
Roztříštěná byla levice nicméně až doteď i ve Francii. Také to dovedla, navzdory bohaté tradici, až k drtivým porážkám. Zdá se však, že se nyní poučila.
Objektivně by přitom motivace na spojení protivládních sil měla být u nás mnohem větší než ve Francii. Současná česká vláda je totiž co do asociálních přístupů, odborné nezpůsobilosti, válkychtivosti a bezmezné servility vůči »Velkému bratrovi« za oceánem ve srovnání s tou Macronovou nesrovnatelně horší. Není tedy na čase, abychom se poučili i my?
Ivan Cinka