Cestovat je skvělé – a je jedno kam, tvrdí kosmopolitní spisovatelka Lucie Brejšová

Spisovatelka a cestovatelka Lucie Brejšová si pobytu ve své rodné zemi příliš neužila. V Praze pobývala jen do svých devatenácti let a pak se postupně za studiemi i prací vydala do Anglie, Francie, Španělska, Itálie i Brazílie. Právě v posledně jmenované zemi se odehrává její románová prvotina Město nad městem. V Brazílii vyučovala jazyky a pracovala ve sféře cestovního ruchu. Nyní žije v Itálii, ale mj. v souvislosti s propagací své první knihy a s prací na té druhé se vrací i do České republiky. To byla ideální příležitost, jak s ní natočit víkendový rozhovor pro iportaL24.cz.

Měla jste cestovatelské sny už jako malé dítě? Třeba v nějakých třech nebo čtyřech letech téměř každá holčička touží být princeznou. A vy?

Nevím, jestli jsem měla takové sny už od tří nebo od čtyř let, ale poměrně záhy jsem toužila poznávat věci, které nebyly nijak familiární. Pamatuji si třeba, jak jsem poprvé viděla fotku Machu Picchu, v té době jsem ještě nevěděla, co to je, ale říkala jsem si, že tam musím jet. Chtěla jsem to místo vidět, cítit, jak to tam voní, jaká je tam teplota a jaká tam panuje atmosféra. Pak jsem šla na gympl, a ačkoli jsme bydleli v Letňanech a dvě nejbližší gymnázia byla v Čakovicích a na Proseku, vybrala jsem si Žižkov. To považuji za svůj první cestovatelský počin. Chtěla jsem vidět jiné čtvrti s jinými lidmi, v jiném prostředí a s jinou architekturou.

A do té doby, než jste se vydala studovat do zahraničí, jste měla za sebou nějaké pobyty v cizině?

To byla v podstatě jen klasika v podobě běžného cestování s rodiči. Vyrazili jsme někam s cestovkou nebo jsme jezdívali autem do Jugoslávie. Tam jsme vždycky pobývali s jinými rodinami s dětmi, ale že by to bylo nějaké neobyčejné cestování, to opravdu ne. Vše začalo, když jsem se odstěhovala. A nebylo to ani za studiem, já jsem se odstěhovala za partnerem. Poznala jsem Francouze, který bydlel v Londýně, takže sem odešla za ním. Spolu jsme se vydávali cestovat i třeba s baťůžkem na dlouhodobější cesty.

Pokud dobře počítám, tak z logiky věci umíte francouzsky, anglicky, portugalsky, španělsky a samozřejmě česky. Byla jste už od malička jazykový talent?

Myslím si, že mi to vždycky šlo. Už od základky jsem byla v angličtině lehce nad průměrem třídy. Pak jsem se na gymplu přeorientovala na francouzštinu, což bylo hlavně proto, že jsem moc nemusela naši angličtinářku, ne kvůli samotné angličtině. Učení jazyků mi vlastně nikdy nepřišlo jako nějaké velké učení. Byla to pro mě zábava, číst knížky, objevovat nová slovíčka, poslouchat rádio…

Já jsem tady absolvovala první rok na Filozofické fakultě – obor francouzská filologie, a tam jsem byla dost pozadu oproti zbytku třídy, protože to byly hlavně děti, které chodily na jazyková gymnázia, francouzské lyceum atd. A já jsem sotva věděla, co je subjonctif. Na vysokou jsem se dostala, protože jsem tehdy prošla testem na jazykovou citlivost, ale pak jsem jezdila metrem do školy a učila se slovník nazpaměť, protože jsem potřebovala všechno dohnat.

Nicméně studia na filozofické fakultě jsem nakonec přerušila a vydala se do Londýna s tím, že se mohu vrátit, kdyby vztah s přítelem náhodou neklapl. No, a nakonec klapl a dodneška klape, takže jsem se na vysokou do Prahy nevrátila. Vystudovala jsem dějiny umění v Paříži a magisterskou práci z památkářství dokončila v Seville.

Jazykové vlohy jsme tedy u vás objevili již od školy. A co literární sklony? Měla jste je už kolem toho osmnáctého roku věku?

I dřív! Ráda jsem psala všechny možné úvahy, slohy, napsala jsem i pár povídek. Dokonce mě překvapilo, co mi teď, když jsem začala psát seriózně, řekla moje sestřenice, s níž jsme bývaly skoro jako ségry. »A to si nepamatuješ? Ty jsi za mě přece jednou napsala sloh.« Ona byla ve všem tak strašně dobrá, vždycky lepší než já. A teď mi najednou tvrdí, že ode mě opsala sloh a měla z něj jedničku. »To byla jediná jednička, kterou jsem ze slohu dostala,« překvapila mě. Ani jsem nevěděla, že jsem měla takové vlohy. Asi před sedmi lety jsem začala psát články pro on-line magazíny, hlavně kulturu, cestování a nějaké úvahy. A teď už jsem se do toho vrhla po hlavě.

Co tedy bylo prvotní inspirací ke knížce?

Knižní svět a literatura jsou pro mě tak moc důležité, že jsem zatoužila podílet se na tvorbě toho, co mně samotné dělá takovou radost. Chtěla jsem stát při zrodu nebo propagaci knížek, protože ty mě hrozně baví a naplňují.

Jinak já mám tolik inspirací, že prakticky šlo jenom o to, vybrat tu první. A v době, kdy jsem začala psát, jsem žila v Brazílii a tam jsem se setkala s jedním pánem ve čtvrti Santa Teresa, což je to »město nad městem« v Riu. A on mi vyprávěl o své mamince, která byla porodní bába a léčitelka. Tak jsem si řekla, že tím začnu. Těch pár elementů, které mi ten pán dal o svém životě, jsem rozvinula, a přidala další a další, až vznikl román. Teď už je na cestě druhý a ten bude zase o něčem úplně jiném. Doufám, že postupně všechna témata zpracuju.

Přesunuli jsme se nyní do Brazílie. Jak ji hodnotíte na základě osobní zkušenosti? Na jedné straně se o ní hovoří jako o zemi magických památek a ojedinělé kultury, na druhé také jako o státě, který trápí obrovská kriminalita i chudoba některých vrstev obyvatel…

S partnerem v brazilském Minas Gerais

Mísí se tam několik kultur. V Brazílii je vidět například katolicismus nebo evangelické křesťanství, ale zároveň nechybí ani vliv afrických bohů, kteří tam byli přineseni otroky. V regionech jako Bahia je tahle energie hodně cítit. Když jsme tu byli poprvé, četla jsem knížku Jorge Amada, která se jmenuje Dona Flor a její dva manželé, což je obdoba Márquezova magického realismu. A mně najednou přišlo, když jsme přijeli do Salvadoru, kde se děj odehrává, že to může být pravda. Skutečně jsem tam tu magii cítila.

Tudíž jste se z ničeho nic rozhodla, že na základě osobních zážitků začnete žít v Brazílii, nebo jak to bylo doopravdy?

Bylo to tak, že manžel stavitel dostal pracovní nabídku na architektonickém projektu. Šlo o šestihvězdičkový hotel a tenkrát mu řekli, že tam bude jeden až dva roky. Nakonec jsme v Brazílii strávili sedm let, což bylo neplánované, ale opravdu skvělé!

V Brazílii jste pobývala i v době pandemie koronaviru. Jak jste to vy, jako ryze společenský tvor, prožívala, když najednou kontakty z očí do očí byly omezeny na absolutní minimum?

Když přišel covid, nikdo pochopitelně nevěděl, co bude. Byl tam strach, že to chytneme, navíc v Brazílii je to problematické se zdravotní péčí, i když jsme měli pojištění. Ale i tak – člověk se nechce dostat do situace, kdy blokuje místo někomu jinému.

Předpokládám ale, že takhle to bylo všude na světě. Lidé zkrátka netušili, co přijde. Jinak to ale v Brazílii bylo méně striktní než v Evropě – například ve Francii, kde člověk nesměl naprosto nikam.

V Brazílii má drtivá většina lidí velmi nízké platy, takže v momentě, kdy by přestali pracovat, by nepřežili. Takže chodili do práce a roušku adoptovali velmi rychle. Bohužel pan prezident Bolsonaro situaci hodně zlehčoval, a ne úplně diplomaticky ji komentoval. Každopádně realita byla taková, že život musel pokračovat dál. A kdo zůstal doma, to byli jen lidé, co si to mohli dovolit, protože měli nějaké prostředky, nebo nepracovali manuálně a mohli zvolit home office.

Ale my jsme žili dobře. Měli jsme domeček, a ne byt, což je štěstí v megalopoli typu Sao Paula. A také malinkou zahrádku, takže jsme netrpěli. Ale jak říkám, byli jsme v privilegované pozici oproti jiným.

A co bylo dál? Kam vedly vaše další kroky z Brazílie?

V Brazílii jsme si našetřili nějaké peníze, a tak jsme se rozhodli, že investujeme do vlastního bydlení. Vybrali jsme si Ligurii v Itálii, kde jsme žili asi šest měsíců před těmi sedmi lety. Věděli jsme, že je to tam jednak krásné a jednak levné. Pořídili jsme si obrovský pozemek, s olivovým hájem a s domečkem na samotě u lesa za cenu, za jakou bychom si v Česku pořídili tak možná garáž. Koupili jsme si to spíš na důchod, ale našli jsme si tam práci. Blízko se nachází Monako, které je ideální příležitostí pro manželovu profesi ve stavebnictví. Já jezdím do České republiky minimálně dvakrát do roka, což jsem vždycky – s ohledem na rodinu – dělala, ale teď to hodně spojuji s propagací knížky.

Když to přeženu, procestovala jste půl zeměkoule. Máte vůbec ještě nějaký nesplněný cestovatelský sen?

Jezdím ani ne tak za konkrétními destinacemi, jako za tím, být někde jinde a vidět, jak se tam žije. Nemám seznam toho, co bych ráda viděla, spíš je to o tom, že být na cestách je samo o sobě skvělé a v podstatě je jedno kde.

Ráda bych dál cestovala, ale teď je zrovna etapa, kdy jsme usazeni. Koneckonců vždycky to tak máme. Někde žijeme pár let a pak cestujeme.

Jste tudíž živoucí důkaz známého rčení, že cesta může být cíl. Pojďme však prosím k vaší knize Město nad městem v zorném úhlu potenciálního čtenáře. Jak byste ji představila a nač byste nalákala?

Na co bych nalákala? Doufám, že je to kvalitní román. Já osobně ráda čtu kvalitní literaturu a o zbytek se v podstatě nestarám. Mám ráda beletrii a co mi spisovatel nabídne, přijímám. Je to něco, co mohu prožít, aniž bych zaměnila svůj život s někým jiným, nebo prožila dvacet životů. U mě to takhle funguje a doufám, že i já můžu umožnit čtenářům prožít příběh, který se odehrává v Brazílii, částečně i v Čechách, zavést je někam, kde to neznají, a představit jim postavy, které si je podmaní. Jenom se to snažím dělat kvalitně, aby se neřeklo »jéžíš, co to ta Brejšová napsala«. Aby byli přeneseni do děje a pohlceni příběhem.

Dobrá, a když naťuknete zápletku románu…

Odehrává se v Brazílii. Vystupuje zde mladý architekt Marco, který se nachází na určitém životním rozcestí. Poté, co už pracoval nějakou dobu v architektuře, se rozhodl, že se zase vrátí ke studiím a odjíždí na dva roky do Paříže. Ale náhle mu umírá otec. V tu chvíli se mu nabourává celý systém a všechny plány a on se vrací do své země a do čtvrti, kde dvacet let nebyl, ale kde se narodil, kde to zná jako dítě a kde má vzpomínky na toho tatínka. Tam se setkává s Franciscem, což je pamětník čtvrti a druhá velmi významná postava. V ten moment se začíná rozvíjet několik příběhů. Další důležitou linií je pátrání po českém pradědovi. Marco měl pradědu, který pocházel z České republiky, jeho maminka tu vlastnila pivovar – a to je skutečný příběh. Setkala jsem se v Brazílii s paní, která měla opravdu českého pradědu, a můj nápad zakomponovat to do románu se jí moc líbil, chtěla dokonce, abych zachovala skutečná jména. Takže ten Copesco existoval a odjel před iks lety do Brazílie a Marco pátrá, odkud přesně pocházel a kdo to byl, proč opustil Čechy a tak dále.

A ten druhý román, co teprve vyjde?

Odehrává se pro změnu v Paříži. Na rozdíl od prvního románu, který je zasazený do Brazílie a příběhy i fenomény jsou úzce spjaté s tou zemí, Francii jsem si vybrala prostě proto, že jsem potřebovala ten psychologický román někam umístit. A vzhledem k tomu, že jsem v Paříži čtyři roky žila, tak jsem si řekla – proč ne tam. Uvažovala jsem i o Čechách, ale pak jsem dospěla k závěru, že je za svého dospělého života de facto neznám.

Když jsem začala psát a situovat děj do Paříže, tak se mi to strašně zalíbilo a říkala jsem si, že to bude cesta. Je to román o padesátileté ženě, která má dvě dospělé děti a najednou se rozhodne, že zmizí ze svého života. Bude předstírat, že zemřela. To je napsáno přímo v prologu, a v průběhu románu se čtenář dozvídá, proč takové šílené rozhodnutí udělala, co ji k tomu vedlo a jak to vlastně celé dopadne…

Je psaní románů jen váš koníček a přivýdělek, nebo se tím dá slušně vydělávat? Svého času se u nás říkalo, že živit se psaním tu může jen Vladimír Páral, Michal Viewegh a Halina Pawlowská…

Je těžké si psaním knih vydělávat a já si tím prozatím rozhodně nevydělám, ale jsem nezlomný optimista a hodlám v tom nadále pokračovat. Naštěstí mi to naše finanční situace dovolila. Když začal covid, pracovala jsem v turismu. Už jsem byla tři roky v jedné firmě a byla jsem odhodlaná, že ji změním, ale s pandemií šel turismus dolů, takže jsem si řekla »teď nebo nikdy«. Vzala jsem to jako příležitost si k tomu konečně sednout. Ještě nějakou dobu to budu zkoušet a uvidím. Každý rok přibude další román, a dokonce bych si asi troufla i na jeden, který jsem začala psát anglicky. Ještě není dokončený, ale chtěla bych se k němu vrátit, a pak si najít agenta v anglickém světě, kde jsou čísla čtenářů vyšší, a tím pádem se dá psaním uživit.

Jak se díváte na módu zvanou e-knihy? Patříte mezi ty, co tvrdí, že pokrok nelze zastavit, nebo naopak do druhé skupiny, která se tvrdošíjně domnívá, že vůni a dotek papíru ničím nenahradíš…?

Já jsem se e-knihám dlouho bránila, a dokonce i přesto, že jsme cestovali s batůžkem a v baťůžku musí být člověk velmi ekonomický, co se týče prostoru, tíhy a věcí, které si s sebou bere nebo nebere. I tak jsem si s sebou tahala cihličku knížek.

Ale když začal covid účastnila jsem se v Brazílii virtuálního čtenářského klubu. Schůzky se konaly přes internet a každý měsíc jsem potřebovala novou knížku, která nám byla zadaná, jenže jsem nechtěla číst portugalské překlady a v originálním jazyce jsem knihy tak rychle nedokázala sehnat. A tak jsem si řekla, že si pořídím e-čtečku. A uznala jsem, jak jsem byla hloupá, že jsem tomu nedala šanci dřív. Jednak je to naprostá bomba na cestování, ale i všeobecně jsem si na to zvykla. Je to jenom otázka toho, že člověk nevidí, kde se v knížce situuje, nemá pojem, kolik toho přečetl. Zato stačí jeden klik a kdekoli si můžete pořídit v daném jazyce cokoli. Mě to hrozně baví. Papírové knížky mám stále moc ráda, ale na čtečku už nedám dopustit!

Petr Kojzar

FOTO – iportaL24.cz/Marcela Špičková a archiv Lucie Brejšové