Analýza: Začátek druhé světové války nestojí za připomenutí?

Zdá se, že 1. září 1939, datum začátku útoku nacistického Německa na Polsko, jež se stalo oficiálním začátkem druhé světové války, nestálo mainstreamu za připomenutí. Čest výjimkám. Přitom druhá světová válka přinesla největší zabíjení lidí v historii (odhady začínají na 62 milionech, přitom poprvé šlo převážně o civilisty, zpravidla povražděné německými nacisty a japonskými militaristy individuálně i hromadně, prakticky »průmyslově«) a největší ničení materiálních hodnot včetně kulturních památek.

Samo datum vypuknutí druhé světové války je poněkud sporné. Rouhání? Posuďte sami…1. září 1939 totiž předcházela řada válek vedených fašistickými státy.

* Útok císařského Japonska na čínské Mandžusko 18. září 1931 a jeho následná okupace a anexe. Záminkou byl tzv. Mukdenský incident, provokace Japonska podobná pozdější provokaci německých nacistů v Glivicích, jež se stala záminkou k přepadení Polska.

* Obnovení všeobecné branné povinnosti v nacistickém Německu 16. března 1935. Versailleská mírová smlouva se začala měnit v cár papíru.

* Útok fašistické Itálie na Habeš 3. října 1935. 5. května 1936 italská vojska dobila metropoli Etiopie Addis Abebu a zemi anektovala.

* Remilitarizace Porýní nacistickým Německem 7. března 1936.

* Frankistický puč ve Španělsku 18. července 1936, následná občanská válka a intervence asi čtvrtmilionové armády fašistické Itálie, Portugalska a Německa proti Španělské republice až do kapitulace Madridu 28. března 1939. Francie a Velká Británie tváří v tvář fašistické intervenci proti zákonné španělské republikánské vládě vyhlásily politiku neutrality. Francie navíc později uzavřela svou pozemní hranici se Španělskem.

* Frontální útok Japonska na Čínu, zahájený 7. července 1937.

* Tzv. anšlus (obsazení) Rakouska vojsky německého Wehrmachtu 13. března 1938.

* Povstání henlajnovců za účasti speciálních jednotek německého Wehrmachtu v českém pohraničí v květnu a znovu v září 1938, potlačené Československou armádou.

* Mnichovský diktát nacistického Německa, fašistické Itálie, demokratické Francie a demokratické Velké Británie s tichou účastí beckovského Polska (odhalil V. V. Putin na summitu Sdružení nezávislých států 20. prosince 2019 před zástupci všech devíti zemí: Ruska, Běloruska, Arménie, Ázerbájdžánu, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Moldavska, Tádžikistánu a Uzbekistánu, na základě dokumentů, které Rudá armáda ukořistila na konci války ve Varšavě a v Berlíně) o postoupení československého pohraničí hitlerovskému Německu 28. – 29. září 1938 + dalších území nuceně postoupených Československem Polsku 2. října a v listopadu 1938 též Maďarsku.

* Odtržení zbytku Slovenska od českých zemí 14. března 1939 po nátlaku nacistického Německa a vyhlášení loutkového klerofašistického Slovenského státu.

* Obsazení zbytku českých zemí 15. března 1939 vojsky německého Wehrmachtu a zřízení protektorátu Čechy a Morava 16. března 1939.

* Obsazení litevské Klaipedy 22. března 1939 vojsky německého Wehrmachtu.

* Obsazení Albánie vojsky Itálie 8. dubna 1939.

* Útok Japonska na Mongolsko 11. 5. – 16. 9. 1939. Rozhodující porážku utrpěli Japonci od Rudé armády mezi 20. – 31. srpnem 1939 na břehu řeky Chalcyn gol.

Pakty, o kterých se nemluví

Nemůže na tom nic změnit lživé usnesení Evropského parlamentu o tzv. evropské paměti, podle kterého 2. světovou válku způsobil pakt »Molotov – Ribentrop«, uzavřený 23. srpna 1939, jehož součástí byl i tajný dodatek o zájmech Německa a zájmech Sovětského svazu ve východní Evropě. Totiž, v Evropě byly od roku 1934 uzavřeny prakticky totožné smlouvy o neútočení, a to pakty:

* Polsko – německý 26. ledna 1934

* Anglicko – německá námořní smlouva (proti Francii a Sovětskému svazu ze dne 18. června 1935)

* Německo – britský (Hitler – Chamberlain 30. září 1939 v Mnichově)

* Německo – francouzský (Francouzský předseda vlády Édouard Daladier uzavřel s Adolfem Hitlerem německo-francouzskou deklaraci o přátelských vztazích 6. prosince 1938.)

* Dohoda mezi Litevskou republikou a Německou říší (22. března 1939, mj. stanovila, že region Klaipeda se znovu sloučí s Německou říší.)

* Smlouva o neútočení mezi Německou říší a Lotyšskem (7. června 1939)

Fakta jsou jasná, ale západní, údajně svobodní demokratičtí politici, je buď neznají, nebo znát nechtějí a převeliké cynické chyby Velké Británie a Francie, které umožnily Hitlerovi rozpoutat druhou světovou válku, se snaží stupidně hodit na Sovětský svaz, proti kterému směřovala jejich politika obracení Hitlera na východ. Bez ní by ke katastrofě druhé světové války nedošlo.

Co následovalo po 1. září

Dne 3. září 1939 Velká Británie a Francie sice vyhlásili nacistickému Německu válku, ale vedly ji velice podivně. Ani při ní nevystřelily. Nechaly Polsko vykrvácet. Když 17. září 1939 prchla polská vláda z Varšavy do Rumunska, Rudá armáda Sovětského svazu obsadila západní Bělorusko a západní Ukrajinu, které podle Versailleské mírové smlouvy patřily Sovětskému svazu, ale které v roce 1920 uchvátilo Polsko v tzv. bolševické válce, jíž rozpoutalo. Krátce na to Sovětský svaz vrátil Litvě dosud Polskem zabraný region s okupovanou metropolí Vilno (Vilnius).

Zimní sovětsko finská válka od 30. listopadu 1939 do 12. března 1940 byla o posílení sovětské obrany druhého největšího sovětského města Leningradu.

Námluvy pobaltských států u Hitlera způsobily, že v srpnu 1940 Rudá armáda obsadila Litvu, Lotyšsko, Estonsko a tou dobou rumunské Moldavsko. Ve všech uvedených případech si tak Sovětský svaz především významně posílil obranu, protože se jeho západní hranice významně, někde až o stovky kilometrů, posunula na západ. Bez ní by pozdější svízelná obrana Leningradu byla nemyslitelná. Také na čas uchránil tamní obyvatelstvo před nacistickým terorem. Zdaleka nešlo jen o Židy. Můžeme jistě kecat o nedotknutelnost státních hranic, ale druhá světová válka byla již nacistickým Německem rozpoutána, mizel stát za státem a lidem v Evropě, obzvláště Slovanům, Židům a cikánům, šlo o holé přežití.

Zatímco ve francouzském generálním štábu ještě v březnu 1940 řešili problém, jak se zmocnit sovětských ropných polí v Baku, nacistické Německo připravilo velký útok na sever a na západ. 9. dubna 1940 obsadilo Dánsko (za šest hodin) a napadlo Norsko, které obsadilo za sedm dní. Velkou Británii v záměru obsadit Norsko nacisté o jeden den předešli. 10. května 1940 nacistický wehrmacht udeřil na neutrální Nizozemí, neutrální Belgii a na Francii. Nizozemská armáda se zhroutila za pět dnů, belgická za 21 dnů, francouzská za 6-7 týdnů. Britské jednotky ve Francii se zachránili útěkem přes kanál La Manche. Slavnou Maginotovu linii nacisté obešli přes Belgii, stejně jako císařští Němci v srpnu 1914.

V červenci 1940 vojenské letectvo nacistického Německa zaútočilo na Velkou Británii. Protože Lamanšský průliv se ukázal pro pozemní invazi Německa do Británie nepřekročitelný, zůstalo u letecké a námořní války, která se časem obrátila proti Německu. Churchillův lament: »Zůstali jsme sami!« byl zcela reálný. Nutno ale dodat, že idiotská politika ustupování Hitlerovi jeho předchůdce Chamberlaina a jeho francouzského protějšku Daladiera takový vývoj umožnila.

Úspěšné tažení wehrmachtu na západ a na sever učinilo z většiny balkánských států vazaly nacistického Německa. Srbové sice svrhli svou profašistickou vládu, ale následný úder německých vojsk v dubnu 1941 vymazal Jugoslávii z mapy. Podobně wehrmacht ve stejné době obsadil Řecko včetně Kréty.

Napadení Sovětského svazu počátkem porážky Hitlerova Německa

Když se velká část Evropy dostala přímo nebo vazalsky do Hitlerovy moci, zaútočila mnohamilionová armáda nacistického Německa a jeho vazalů 22. června 1941 na Sovětský svaz. Postup nacistů byl rychlý (tak se to zdálo světu i sovětským občanům) i pomalý (podle nacistických plánů). Hlavním problémem Rudé armády bylo naučit se s obrovskou nacistickou válečnou mašinérií, zocelenou předchozími vítěznými taženími v Evropě, bojovat. Poprvé se to povedlo 5.-16. prosince 1941 v bitvě pod Moskvou, kdy byla vojska nacistického Německa poražena a vržena místy až o 250 km zpět. Podruhé se to podařilo v bitvě u Stalingradu (začala 17. července 1942, ve Stalingradu se bojovalo od srpna 1942, 19. a 20. listopadu začal sovětský protiútok, 23. listopadu byl stalingradský kotel uzavřen u Salače, načež obří Paulusova armáda ve stalingradském kotli zčásti vykrvácela, zčásti zmrzla a zčásti se musela vzdát 31. ledna – 2. února 1943. Potřetí se tak stalo v bitvě u Kurska 4. července – 23. srpna 1943. Pak už jen nacisté ustupovali až do Berlína.

Neustupovali přitom jen na východě, ustupovali také na jihu v Etiopii (1941) a později v severní Africe (13. května 1943 kapitulovali poslední německé jednotky v severní Africe) a v Itálii (4. června 1944 angloamerická vojska dobyla italskou metropoli Řím) a od 6. června 1944 také na západě ve Francii. Pokus o německou protiofenzívu v prosinci 1944 v Ardenách spojenci zastavili a v lednu 1945 zlikvidovali.

Významný byl i protifašistický odboj na okupovaných územích

Nejsilnější byl v Sovětském svazu a v Jugoslávii, jejíž západní část nakonec osvobodila Titova osvobozenecká armáda do 16. května 1945 více méně sama. Podobně albánská povstalecká armáda nakonec zdolala i italskou posádku v metropoli v Tiraně. Rozsáhlé bylo i Slovenské národní povstání ve dnech 29. srpna – 27. října 1944, které následně pokračovalo partyzánskou válkou až do osvobození Slovenska Rudou a Svobodovou Československou lidovou armádou. Úspěšné bylo i protifašistické povstání v Paříži koncem srpna 1944. Neúspěšné bylo protifašistické povstání v Židovském ghetu ve Varšavě na jaře 1943 a tzv. Varšavské povstání – 1. července – 3. října 1944, následované obrovským masakrem obyvatel Varšavy a srovnáním levobřežní Varšavy se zemí německými nacisty a jejich spojenci. Po zahájení tzv. Kišiněvské operace 20. srpna 1944 Rumunská královská armáda přešla na stranu Rudé armády – 1. září byla osvobozena Bukurešť. Tři dny po vyhlášení války SSSR fašistickému Bulharsku Bulhaři povstali proti své fašistické vládě a svrhli ji. Dne 8. září 1944 byla osvobozena Sofia. Po pádu Berlína 2. května 1945 povstali také Češi a urychlili porážku nacistů na území Protektorátu Čechy a Morava.

Až do vítězného konce…

Japonští militaristé 7. prosince 1941 věrolomně zaútočili na vojenskou flotilu USA v Pearl Harboru a značně ji zdecimovali. Poté k obsazené východní Číně a Indočíně připojily tehdejší britské kolonie Hong-kong, Singapur, Barmu a Malajsii, nizozemskou Indonésii a americké Filipíny. Obrat ve válce v Asii a v Tichooří přinesly zdrcující porážky japonského válečného námořnictva v námořních bitvách s válečným loďstvem USA u Guadalkanálu (4.-8. 5. 1942) a u atolu Midway (3.-7. 6. 1942). Iniciativu převzalo americké vojenské námořnictvo a fronty se časem přiblížily k samotnému Japonsku, o masovém osvobozeneckém boji na Japonskem okupovaných území nemluvě. V Číně nehledě na masový japonský teror i nadále proti okupantům bojovaly početné armády jak Čankajška, tak čínská Rudá armáda, a značně vyčerpávaly japonská vojska.

Ve dnech 16. dubna – 2. května 1945 byla německá metropole Berlín dobyta vojsky Rudé armády, v noci z 8. na 9. května nacistické Německo kapitulovalo. Začátkem srpna 1945 zahájila Rudá armáda útok na Japonce a osvobodila od jejich hrůzovlády zejména Mandžusko. Po svržení dvou atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki 6. a 9. srpna 1945 kapitulovalo dne 2. září 1945 i císařské Japonsko a druhá světová válka skončila, byť v Jugoslávii a na Haliči pokračovaly boje se zbylými nacisty, v partyzány osvobozeném Řecku britská vojska vyvolala občanskou válku 1945-49 a v Polsku prozápadní Armia Krajowa pokračoval v boji proti nové prosovětské lidové vládě až do roku 1947.

Hrůzostrašná bilance

Údaje o počtu obětí druhé světové války se mírně rozchází, přičemž největší nejistoty jsou kolem počtu obětí japonského dobývání Číny. Podle Jana Turka za 2. světové války činily ztráty obyvatel 27 miliónů v SSSR, 10 miliónů v Číně, 6,85 miliónu v Německu, šest miliónů v Polsku, 2,6 miliónu v Japonsku, 1,7 miliónu v Jugoslávii, 985 000 v Rumunsku, 810 000 ve Francii, 750 000 v Maďarsku, 525 000 v Rakousku, 520 000 v Řecku, 500 000 v Itálii, 406 000 v USA, 400 000 v Československu, 388 000 ve Velké Británii, 250 000 v Nizozemí, 85 000 v Belgii, 79 000 ve Finsku, 42 000 v Kanadě, 39 000 v Austrálii, 36 000 v Indii, 28 000 v Albánii, 13 000 v Austrálii, 12 000 na Novém Zélandě atd. Z toho padlo na frontách 27 miliónů vojáků a 110 miliónů jich bylo zraněno, zůstalo 13 miliónů sirotků a 40 miliónů dětí bez otců. Přibližně 28 miliónů lidí zahynulo v zázemí, často hromadně, ale také individuálně povražděno fašisty a zvláště pak německými nacisty. Také v Asii byli významnou částí obětí 2. světové války civilisté, povraždění vesměs japonskými militaristy. Na tom, kdo byl hlavní obětí 2. světové války, ale nejistoty kolem přesného počtu padlých a zavražděných mnoho nemění.

Jen na území Československa padlo při osvobozování na 144 tisíc rudoarmějců, 33 tisíc Rumunů, něco přes sto amerických vojáků a několik polských vojáků. Citelné ztráty měl i československý Svobodův armádní sbor. Cena za osvobození byla velmi velmi vysoká.

Mám za to, že už s ohledem na tyto otřesné ztráty lidských životů je nutné si začátek (i konec) druhé světové války připomínat.

Jan Zeman

Mezititulky redakce