Za vznikem každé války stojí politici, jejich mocichtivost a proradnost. S tím souvisí i snížená věrohodnost oficiálně zveřejňovaných válečných i jiných informací a analýz, neboť jde jen o vyprávění v duchu vládnoucí ideologie. S tím souvisí cíl mainstreamové mediální masáže. Jde o snahu přesvědčit občany o správnosti postojů a kroků vládnoucí garnitury. Pokusím se alespoň trochu poodhrnout roušku, za kterou se skrývá pravda o Krymu.
Tahanice kolem tohoto poloostrova jsou jen zástupným problémem, záminkou, k tažení proti Rusku. Pravda vyžaduje pochopit hlubší souvislosti, které vyústily v konkrétní události a dění na Ukrajině. Problém je v tom, že většina dnešních lidí je schopná vnímat jen heslovité a krátké informace. Neuvědomují si, že tato forma komunikace je dobrá jen na manifestace nebo do průvodů, ale ne pro seriozní analýzu. Právě mainstreamoví vypravěči tyjí z této omezené schopnosti dnešních lidí. Někteří jednodušší lidé si myslí, že stačí vrátit územní situaci na Ukrajině před rok 1991 a problém na Ukrajině je vyřešen. Není tomu tak. Nevědí a nechápou, že každý reálný fyzikální i společenský děj či stav je ireverzibilní, není vratný. V současnosti jsou na Ukrajině další oblasti vedle Krymu, které se osamostatnily. Tuto situaci ovlivnil ukrajinský nacionalismus, vládní tolerance k neonacistickým skupinám (Pravý sektor, Azov) a neuvěřitelná korupce. Proto už dávno před rusko-ukrajinským konfliktem miliony Ukrajinců odcházely legálně a hlavně ilegálně na Západ. Nespokojenost obyvatel Doněcké a Luhanské oblasti se v počátku dala vyřešit jistým stupněm autonomie. To ale zabedněná ukrajinská vláda nedokázala nebo nechtěla pochopit.
Neřešením nespokojenosti začala situace gradovat. V roce 2014, v rámci nepokojů na Ukrajině, došlo k upálení zaživa několika desítek ruských občanů v Domě odborů v Oděse. To s mnoha dalšími násilnostmi povzbudilo separatistické oblasti s požadavkem na federalizaci Ukrajiny nebo na připojení východních částí k Rusku. Vzbouření demonstranti zvolili vlastní parlament, který vyhlásil nezávislou Doněckou lidovou republiku a požádal Rusko o pomoc. Podobně se to odehrálo v Luhansku. Nespokojenost občanů přerostla k ozbrojenému odporu a ukrajinská armáda zahájila útok. K dalšímu vyhrocení vzájemných bojů došlo poté, když ukrajinská armáda nasadila do bojů tanky, dělostřelectvo a letectvo a začala ve velkém zabíjet civilní obyvatelstvo, včetně dětí. Jak to nakonec dopadlo, už víme.
Představa, že tyto oblasti a Krym se vrátí do lůna Ukrajiny, a tím nastane mír, je stejně naivní, nereálná a hloupá jako představa, že SR zruší svoji existenci a vrátí se zpět k československému státoprávnímu uspořádání. Stejná nereálná a nerealizovatelná situace by nastala, pokud by Mexická vláda vznesla požadavek na Spojené státy, aby vrátily mexická území získaná v ozbrojeném konfliktu s Mexikem (1846 až 1848). Válka byla vyvolaná sporem mezi USA a Mexikem o vládu nad územím Texasu. Válku Mexiku vyhlásil americký Kongres.
Díky nepochopení a mocenským zájmům politiků jsme se dnes dostali na mez stability mírového soužití. V této situaci se může projevit tzv. motýlí efekt, kdy stačí sebemenší změna, ať už chtěná nebo nechtěná, a relativně poklidný systém se náhle změní ve válečnou hrůzu. Lidská společnost patří do skupiny nelineárních dynamických systémů, kde vedle různých zákonitostí typů bifurkací, fraktálových struktur, podivných atraktorů atd., působí i různé efekty, do kterých patří už zmíněný motýlí. Politici zaslepeni touhou po moci a z neznalosti těchto zákonitostí, mohou spustit děj, který bude žít už vlastním životem, a jeho důsledky mohou být katastrofální a nevratné. Naplní se tak rčení »pozdě bycha honiti«. Jinak řečeno, špatné rozhodovací procesy vládnoucích elit zapříčiní, že něco, co mělo být přijato, je odmítnuto, a naopak něco, co mělo být odmítnuto, je přijato.
S Ruskem je zapotřebí vést permanentní rozhovory, vnímat jeho reálné obavy a ne místo toho harašit zbraněmi. Válečnické argumenty nepřinesly nikdy a nikde dobro. Přirovnávání Ruska k nacistickému Německu, jak dnes někteří činí, je hrubým a nebezpečným překrucováním historie z ideologických a mocenských důvodů. Diplomatické, ekonomické, vojenské či jiné sankce nic nevyřeší, a naopak způsobí více problémů, než kolik se jich rádoby vyřešilo. Neznalost dějinných souvislostí, jejich překrucování a nedokonalost mnohých lidí, umocněná mainstreamovou manipulací, se projevuje v jejich politické naivitě až zaslepenosti, často doprovázené bojovými výkřiky. Pokusme se bez předsudků a nánosu politické demagogie podívat na jeden dnešní problém, kterým je Krym.
Jak se Krym stal součástí Ukrajiny
Krym v minulosti byl postupně obydlen Skythy, Řeky, byl součástí Římské říše a od roku 395 n. l. patřil k Byzantské říši. V období stěhování národů (4. – 6. století n. l.) byl obsazen Góty a Huny. Ve 13. století dobyt Tatary pod vedením chána Batúa. Tatarská Zlatá horda byla součástí vojska Čingischána. Tataři postupně přijali islámské náboženství. V roce 1475 se museli podřídit moci tureckého sultána Osmanské říše a od tohoto roku byl chán, vládce tatarského chanátu, jmenován sultánem z Konstantinopole. Krymští Tataři byli proslulí lovci otroků a z tohoto důvodu prováděli časté nájezdy do Ruska a Polska.
V roce 1783, po jedné z rusko-osmanských válek, ovládla Krym ruská carevna Kateřina II. Veliká. Rusko tak získalo právo svobodné plavby úžinami Bospor a Dardanely. Carevna byla významnou panovnicí a v období její vlády došlo k dalšímu rozmachu ruské moci, zejména na úkor Polska, které bylo na základě »Trojího dělení« v letech 1772–1795 rozděleno mezi Rusko, Prusko a Habsburskou monarchii.
Prvním správcem ruského Krymu byl kníže Potěmkin. Rusko v 18. století vybudovalo dva důležité strategické přístavy, kterých se nikdy nevzdalo a nikdy nevzdá. Tuto nezvratnou skutečnost je třeba si uvědomit a naučit se ji respektovat. Těmi přístavy jsou Petrohrad na severu a Sevastopol na jihu, na Krymu.
V letech 1853 – 1856 vypukla mezi Ruskem a Osmanskou říši tzv. Krymská válka. Na pomoc Osmanské říši přispěchaly V. Británie a Francie protože nechtěly, aby Rusové měli přístup do Středomoří. Především šlo o Dardanely a Bospor. Obzvláště tvrdé boje proběhly právě o Sevastopol. Válka skončila podepsáním Pařížské mírové smlouvy.
Po 1. světové válce a bolševické revoluci vznikla v roce 1921 autonomní Krymská sovětská republika s hlavním městem Simferopol. Při Stalinských čistkách patřili krymští Tataři a místní Řekové k nejvíce postiženým skupinám.
V roce 1941-1944 byl Krym okupován německým vojskem. V roce 1944, po vyhnání německé armády z Krymu, vůdce Stalin nechal deportovat asi 220 000 krymských Tatarů a 70 000 Řeků do Střední Asie s odůvodněním, že kolaborovali s Němci, což byla do značné míry pravda. Současně Krymu odebral jeho autonomii.
V roce 1954 sovětská vláda předala Krym z Ruské sovětské socialistické republiky pod správu Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Podrobnější utajované materiály o této události se objevily až po rozpadu Sovětského svazu. Ale i nadále zůstaly dva oficiální důvody tohoto předání. Tím prvním údajným důvodem byl tzv. »vznešený akt« ze strany ruského lidu, aby se tak připomenulo 300. výročí znovusjednocení Ukrajiny s Ruskem. Druhým důvodem předání byla teritoriální blízkost Krymu a Ukrajiny společně s kulturní a zemědělskou provázaností. Ale ani jedno z těchto odůvodnění neobstojí. V té době žilo na Krymu 75 % etnických Rusů a necelých 25 % Ukrajinců se zanedbatelnou populací jiných národností, v důsledku Stalinovy čistky. Krym byl rozhodně více ruský než ukrajinský a také s Ruskem měl mnohem silnější pouta než s Ukrajinou. Navíc už od carských dob byly na Krymu velké ruské vojenské základny.
A tak ke skutečným důvodům patřila významná role Chruščova, ukrajinská traumata z 2. světové války (ukrajinská divize Waffen SS, řádění Banderovců atd.), poválečné občanské boje na Ukrajině, ale také mocenský boj uvnitř SSSR. Chruščov se stal prvním tajemníkem KSSS v září 1953 a teprve si budoval politickou moc. Předtím byl několik let zástupcem sovětské vlády v Ukrajinské SSR a ze svého postu viděl krutou občanskou válku v západních oblastech Ukrajiny (zejména na Volyni a Haliči), kterou doprovázela neuvěřitelná zvěrstva. V době převodu Krymu tato válka už skončila a akt přesunu správy měl demonstrovat přátelství obou národů a zároveň to mělo posílit a udržet sovětskou kontrolu nad Ukrajinou. Ruská již tak rozsáhlá menšina na Ukrajině byla posílena o dalších 860 000 etnických Rusů. S předáním Krymu se tento počet Rusů na Ukrajině ještě dále zvýšil. Nezanedbatelné také bylo, že se krymský region i nadále nepřestal úzce identifikovat s Ruskem. To byla záruka přirozené kontroly Ukrajiny Ruskem.
19. února 1954 prezidium Nejvyššího sovětu SSSR schválilo dekret o převodu Krymu do Ukrajinské SSR. Nato Nejvyšší sovět SSSR vydal v dubnu zákon k tomuto převodu a vnesl příslušné změny do sovětské ústavy, které 2. června schválil i Nejvyšší sovět ruské SFSR (ruský parlament). Z hlediska SSSR to bylo zcela jedno, neboť v té době vše bylo sovětské. Krymské obyvatelstvo bylo převážně ruské a jejich vztah ke Kyjevu nebyl nikdy zcela pozitivní. Tato skutečnost se stala pro Kyjev trvalým problémem. Ten také po rozpadu SSSR nedal na sebe dlouho čekat.
Rozpad SSSR počátkem eskalace sporů
Ruskojazyčné obyvatelstvo Krymu dalo hned od počátku jasně najevo své separatistické tendence. Odštěpenecké snahy nejsou ve světě žádnou výjimkou. Podobné odstředivé síly nezávislosti vidíme v Katalánsku, u Vlámů v Belgii, ve Skotsku, v kanadském Québecu i jinde na světě. I Československo se ze stejných důvodů rozpadlo na SR a ČR. U nás, na rozdíl od Ukrajiny, to proběhlo slušně a kultivovaně. Proto nevznikly žádné problémy a vzájemná spolupráce obou nových republik je více než příkladná a založená na přátelství. Udržet status quo vojenskou silou není nikdy řešením. Pouze umocní vzájemnou nenávist, která znesnadní nebo dokonce znemožní budoucí pokus o mírové řešení problému. Klasickou ukázkou nesmyslnosti takové cesty je izraelsko-palestinský konflikt a právě Ukrajina.
Aby byla dodržena sovětská ústava z roku 1936, musel dát k tomuto administrativnímu přesunu Krymu souhlas jak ruský, tak i ukrajinský parlament. Což se stalo. Ale bez ohledu na to, jak dalece bylo či nebylo předání Krymu právně čisté, Ruská federace v roce 1991 akceptovala stávající ukrajinské hranice, a to i v prosinci 1994 v tzv. Budapešťském memorandu, které stanovilo status Ukrajiny bez jaderných zbraní. Počátkem roku 1991, po uspořádání ukrajinského referenda, parlament Ukrajinské SSR přijal rezoluci, ve které byl Krym povýšen na »autonomní republiku«. Toto označení v rámci Ukrajiny si podržel i po rozpadu Sovětského svazu. Ale ve smlouvě o anexi podepsané vládami Ruska a Krymu dne 18. března 2014 byl status poloostrova změněn jednoduše na Respublika Krym, protože v Ruské federaci neexistuje status autonomní republiky. Tato republika se připojila k dalším 21 republikám Ruské federace.
Ale vraťme se ještě do roku 1991. Podívejme se na fakta kolem snahy o odtržení Krymu. Dne 20. ledna 1991 se na Krymu uskutečnilo referendum týkající se založení »Krymské autonomní socialistické republiky« v rámci ještě platné jurisdikce SSSR. Sovětský svaz zanikl na konci prosince 1991. Referenda se zúčastnilo celkem 81,37 % obyvatel a z toho »pro« hlasovalo 93,26 %.
12. února 1991, na základě tohoto referenda, Nejvyšší sovět Ukrajinské SSR přijal zákon o vytvoření »Krymské autonomní SSR«.
24. srpna 1991 Nejvyšší sovět Ukrajiny přijal »Akt o nezávislosti Ukrajiny«, později potvrzený celoukrajinským referendem konaném 1. prosince 1991. Souhlasně se vyjádřilo 54% z hlasujících obyvatel Krymu. Ale v tomto případě zdaleka nehlasovali všichni krymští občané, protože při tomto hlasování byl porušen článek 3. tehdy platného sovětského zákona pro řešení otázek spojených s vystoupením svazové republiky z SSSR. Ve smyslu znění tohoto zákona se v Krymské autonomní SSR mělo hlasovat zcela odděleně od ukrajinského referenda. Vzhledem k nedodržení tohoto právního ustanovení ze strany Kyjeva se řada obyvatel Krymu rozhodla ignorovat toto hlasování. Proto výsledek krymského hlasování neodpovídá skutečným postojům obyvatel Krymu.
4. září 1991 přijal Nejvyšší sovět Krymské autonomní SSR Deklaraci o suverenitě Krymské republiky s vlastní demokratickou vládou, ale v rámci Ukrajiny. Dne 5. května 1992 parlament Autonomní republiky Krym vyhlásil nezávislost přijetím deklarace »Akt o vyhlášení vládní nezávislosti Krymské republiky«. Tehdejší president Ukrajiny Kravčuk prohlásil, že Kyjev uvažoval dokonce o možnosti války s Krymskou republikou. Ukrajinský parlament si pod pohrůžkou silového řešení vynutil zrušení vyhlášení nezávislosti Krymu. A tak 6. května 1992 byla s donucením přijata nova Ústava autonomní Krymské republiky s doložkou, že Krym »je součástí Ukrajiny« se statusem autonomní republiky.
Ale již v květnu 1994 vznikla opět napjatá situace, když parlament Krymu odhlasoval znovuzavedení původní ústavy z 5. května 1992, čímž by získal prakticky nezávislost na Ukrajině. Na to prezident Kravčuk podepsal řadu ukrajinských výnosů, na základě kterých došlo k výraznému omezení pravomocí Krymské vlády. Schýlilo se k obrovské revoltě ze strany krymských občanů. Jednáním Ukrajiny s Ruskem se podařilo zabránit připravovaným násilnostem v rámci chystaného odporu krymských občanů. To bylo v době, kdy byl zvolen prezidentem Ukrajiny Leonid Kučma, který byl prorusky orientovaný, a proto měl velkou podporu i z ruské strany. Tato situace na čas odvrátila snahy Krymu o odtržení od Ukrajiny. Dne 4. února 1994 byl prezidentem Krymské republiky zvolen Jurij Meškov.
V březnu 1995 přišlo z Kyjeva, z Vrchní rady Ukrajiny a prezidenta Ukrajiny, opětné zrušení krymské ústavy a prezidentství na Krymu.
V roce 1997 byla smluvně rozdělena bývalá černomořská flotila, kotvící v Sevastopolu, na ruskou a ukrajinskou v poměru 4:1 a Krym byl potvrzen jako součást Ukrajiny. Sevastopol byl pronajat Rusku na 20 let za 93 milionů USD ročně. Později byl pronájem prodloužen až do roku 2042. Ale už v říjnu 1998 byla na 2. zasedání Vrchní rady Krymu přijata nová ústava Krymu a opět se na Krymu posílily proruské a protiukrajinské nálady, které už nepřestaly.
Ve čtvrtek 27. února 2014 obsadili budovu krymského parlamentu proruští útočníci. O den později byla strategická místa poloostrova plně pod kontrolou prorusky zaměřených vojáků, kteří v dané situaci byli podporovaní ruskou stranou. Objevili se zde tzv. »zelení mužíčci«, neoznačení vojáci. Představitelé NATO a EU spustili kritiku postupu Ruska. Dne 6. března přijala Nejvyšší rada Autonomní republiky Krym rozhodnutí o připojení Krymu k Rusku.
Dne 16. března následovalo krymské referendum s deklarovanou volební účasti 83,1 % voličů a z nich 96,8 % rozhodlo pro připojení Krymu k Rusku. Ne všichni krymští Tataři, kteří tvoří na Krymu asi 11 % obyvatelstva, hlasovalo pro připojení. To je ale zcela zanedbatelná menšina.
Další den 17. března 2014 krymský parlament vyhlásil nezávislý svrchovaný stát s názvem Republika Krym a současně požádal o vstup do Ruské federace. Tím odvrátil reálnou možnost Ukrajiny použít sílu k potlačení této nezávislosti. Stejný způsob ochrany svých zájmů použilo Estonsko, Litva a Lotyšsko (březen 2004) když požádaly o vstup do NATO, aby tímto aktem minimalizovaly možnosti Ruska silově zvrátit vývoj v pobaltských zemích. Opět dvojí metr Západu. V jednom případě to vadí, ve druhém ne.
Kdo zorganizoval Majdan
Tyto události z roku 2014 nelze pochopit, pokud se nedají do kontextu s děním na Ukrajině tohoto roku. Cílevědomé vměšování USA do událostí na Ukrajině bylo a je vedeno tak, aby se spolehlivě podpořily americké mocenské zájmy proti Rusku. O tom později jasně hovořila tehdejší náměstkyně ministra zahraničních věci USA, Victoria Nulandová, která vehementně podporovala vyzbrojování a financování Ukrajiny. Tyto mocenské manipulace ze strany Spojených států potvrdil i zveřejněný odposlech telefonního rozhovoru Nulandové s velvyslancem USA na Ukrajině, Geoffreymm Prattem, ve kterém se shodují na způsobu, jak do dění v této zemi zasáhnout a prosadit americké zájmy. V rozhovoru se také vulgárně vyjadřovala o EU, když doslovně řekla, že »na EU se mohou zcela vy*rat«. Je to jedna z ukázek, jak smýšlí vysocí představitelé USA o EU. A přesto »bruselská selanka«, řada dalších eurounijních politiků a bohužel i část prostého lidu jim leze do zadku tak, že zcela ztratili lidskou důstojnost.
Výsledek demonstrací na Majdanu jasně ovlivnily najaté loutky. To dokresluje i výpověď gruzínského odstřelovače Alexandera Revazišviliho z Majdanu, který potvrdil, že do davu střílel on a jeho druzi. Zároveň zdůraznil, že plnili jen americké rozkazy. Velitelem těchto najatých gruzínských odstřelovačů byl Ukrajinec Sergej Pašinskí. Proto se tento incident nikdy řádně nevyšetřil a nakonec byl dán k ledu. Dne 20. února 2014 začali střílet z budovy Konzervatoře do davu na Majdanu, zemřelo 53 lidí. Gruzínec se rozhodl promluvit ze strachu o život, neboť 31 jeho kolegů z celkového počtu 45 gruzínských odstřelovačů jsou už mrtví za podivných okolností. Až tato střelba nastartovala radikální průběh revoluce směrem, který odpovídal zájmům Spojených států. Tuto informaci odvysílala americká televize »One America News« v šokujícím filmu »Ukrajinský podvod za Bidenovy peníze«. Film přinesl důkazy, že hybnou silou, která zásadně ovlivnila cíle revoluce na Ukrajině, byly Spojené státy. Každému odstřelovači se za tento incident, za tyto vraždy, slíbilo 50 tisíc dolarů, které po návratu do Gruzie nikdy nedostali.
Krymský most (též Kerčský most), který se Ukrajinci pokusili se západní pomocí zlikvidovat, spojuje Rusko s Krymem. Byl otevřen ruským prezidentem Putinem v květnu 2018. Je dlouhý 19 km a je nejdelším evropským a ruským mostem. Nese čtyřproudovou dálnici a železnici. Ukrajina obvinila Rusko, že most využívá k tlaku na její ekonomiku. Most je důležitý pro rozvoj ekonomiky Krymu. Přitom v dubnu 2008 podepsal předseda ruské vlády Zubkov spolu s ukrajinskou premiérkou Tymošenkovou dohodu o společném vybudování mostu. Tuto dohodu potvrdil i další dokument podepsaný prezidenty Ruska a Ukrajiny z roku 2010. V roce 2014 byla tato smlouva znovu potvrzena a financování bylo zajištěno ruskou státní investiční bankou. Společnou realizaci projektu však přerušily události na Ukrajině roku 2014. Po připojení Krymu k Rusku v březnu 2014 se stavba mostu stala ještě aktuálnější. A tak v roce 2015 byla zahájena jeho výstavba.
OBSE ani EU na krymské referendum své pozorovatele nevyslaly, protože ho bojkotovaly. Referenda se zúčastnili zahraniční pozorovatelé z 21 států. Ukrajina a Západ výsledky referenda neuznaly z důvodu přítomnosti cizích (ruských) ozbrojenců. Pod tlakem USA a dalších západních států přijalo Valné shromáždění OSN rezoluci, která odsoudila připojení Krymu k Rusku. Tato rezoluce však není podle mezinárodního práva závazná. Jedná se pouze o politickou deklaraci jisté skupiny států sledujících své cíle.
Dvojí metr a politický diletantismus
Tento stručný faktologický přehled událostí jasně ukazuje, že krymští občané nikdy nemínili setrvat v umělém ukrajinském státním soužití. Aby nikdo nebyl na pochybách, proto se dne 15. května 2018 otevřel devatenáctikilometrový silniční a železniční most spojující pevninské Rusko přes Kerčský průliv s poloostrovem Krym.
Příkladem farizejské americké politiky, nebo též dvojího metru, je odtržení Kosova od Srbska. Kosovo se odtrhlo násilím, bez jakéhokoliv referenda, a bylo podpořeno brutálním útokem amerických vzdušných sil na Srbsko bez mandátu RB OSN – operace Spojenecká síla – v roce 1999. Dodnes je legálnost tohoto vojenského zásahu nedořešenou otázkou. Podrobnější informaci jsem publikoval v úvaze »Kosovo a Srbsko«, která byla zveřejněna na iportaL24.cz. V případě Kosova bylo vše v pořádku, protože to bylo v bytostném zájmu Spojených států jak v oblasti vojenské, tak i ekonomické (těžba nerostů). Dnes mají Američané v Kosovu druhou největší vojenskou základnu mimo území Spojených států.
Krym nikdy svoji strukturou de facto nepatřil Ukrajině. Ukrajinští kozáci historicky žili ve vnitrozemí a krymské přístavy i města vybudovali na tomto původním tatarském chanátu až Rusové. Žádní Ukrajinci. Navíc ze strany Ruska existuje oprávněná obava kolem Ukrajiny, která chce vstoupit do EU a NATO, do instituce, která je z hlediska Ruska evidentní hrozbou. Dovede si někdo představit, jak by zareagovaly Spojené státy v případě, kdyby Rusové uzavřeli dohodu s Mexikem o zřízení ruských základen na jejich území. Reagovaly by obdobně jako Rusko, které nepřipustí základny NATO na Ukrajině. Tuto svoji reakci už Američané předvedli v době tzv. Karibské krize v roce 1962.
Jen politický diletant si může myslet, že Rusové dovolí odtržení Krymu od Ruska, kde mají vojensky důležité přístavy, a nechají zde budovat vojenské základny NATO. Válečný konflikt na Ukrajině vůbec nemusel vzniknout. O ukrajinské obyvatelstvo vůbec nejde. Ve hře jsou mocenské zájmy USA. To pochopila už řada Ukrajinců, kteří masově emigrovali a nemíní se vrátit, protože nechtějí bojovat a umírat za cizí zájmy. Tím dali jasně najevo, že to není jejich válka a není to ani naše válka. Do války za cizí zájmy může jít jen prodejný žoldnéř, zmanipulovaný jednoduše uvažující člověk nebo hlupák. Trvalý mír nelze dosáhnout hrozbami, ale jen poctivou snahou o vytvoření vzájemné důvěry. Pokud si tyto souvislosti Západ rychle neuvědomí a nadále bude eskalovat tento konflikt, pak lze téměř s jistotou tvrdit, že jeho vývoj bude směřovat k 3. světové válce, tentokrát nukleární. Jak trefně řekl Einstein: »Třetí světová válka bude atomová. Tu čtvrtou lidstvo povede jen klacky a kameny.«
František Krincvaj