Analýza: Tragédie ochrany zemědělské půdy v Česku

Pokud sledujete některé z DVD o povodni v Blížejově nedaleko Stodu (mezi Plzní a Domažlicemi), kromě tragédie pro obyvatele vyplavených domů vás napadne, že nejde o proud vody, ale o proud směsi vody s nejúrodnější ornicí. »Valí se valí, orné půdy proud…«, bědoval jsem kdysi v básničce v souvislosti s dvojím vyplavením Litomyšle přívalovou povodní v červenci 1984. A podobně tomu bylo při mnoha dalších, zejména velkých povodních.

Řádící živel? Jistě. Ale na základě zplundrované krajiny, zejména orné půdy.

Z historie ochrany zemědělské půdy u nás

Je pravda, že s ochranou půdy měli problém už naši předkové, když mýtily lesy za účelem získání zemědělské a zejména orné půdy. Byly to ale drobné průšvihy, navíc naši předkové uměli na svých drobných políčkách respektovat zásady ochrany proti erozi ad. Pravda, tehdejší trojhonné hospodaření v zemědělství se těžko srovnává s hospodařením dnešním.

Velkou tragédii pro zemědělskou a zvláště nízko ležící, často nejúrodnější půdu přinesl až kapitalismus. Tehdejší industrializace (stavby továren, dolů a lomů, železničních tratí, vodních nádrží, růst měst atd.) si vyžadovala stále větší zábory půdy, nepřekvapivě na úkor zemědělství. Životní prostředí neznali, popř. pojímali zcela jinak než my dnes. S růstem, zvláště pak technických možností, rostla chuť, navíc množství půdy začal žrát rozvoj automobilismu, jež byl u nás do roku 1945 v plenkách a do roku 1989 podle motoristů zanedbávaný (data mluví o něčem jiném, ale ta dnes větší roli nehrají), velké přehrady (velikost největšího rybníku Rožmberk překonala do r. 1950 pouze přehrada Vranov nad Dyjí z 30. let), rozsáhlá bytová výstavba s nesrovnatelně vyšším standardem ve srovnání s bydlením za první republiky i dříve, včetně občanského vybavení, množství zejména svažitých zemědělských půd, těžko obhospodařovatelných nastupující velkou zemědělskou mechanizací. Tyto půdy byly nejvíce erozně ohrožené, takže se zalesňovaly, ať už spontánně, nebo lesnicky. Atd. atp.

K tomu přišlo scelování polí, zvláště pak ničení rozptýlené zeleně, napřimování vodních toků a rozorávání protierozních mezí, což vážně poškozovalo zejména ornou půdy, na prvním místě rostoucí vodní a větrnou erozí.

Zákony o ochraně zemědělského půdního fondu

Rozsáhlé zábory půdy za socialismu zneklidňovaly zvláště zemědělskou veřejnost a vedení vládnoucí komunistické strany. Vedly k přijetí zákona o ochraně zemědělského půdního fondu v roce 1966. Kvalitativní ochranu zemědělské půdy žádal jen v obecné rovině, v zásadě šlo o zákon k minimalizaci záborů zemědělské půdy pro nezemědělské účely, ale také o silně kontroverzní povinnosti rozšiřovat zemědělský půdní fond, rozšiřovat ornou půdu na úkor luk a pastvin, zúrodňovat jinou půdu. Protože rezervy zemědělské a zvláště orné půdy prakticky nebyly, dominovalo další a další scelování polí, výrazně podporující zvláště zvýšenou erozi půdy a v krajním případě i tragédie typu dvojího vyplavení Litomyšle ornicí v červenci 1984. Z ekologického hlediska není totéž, když se rozorává majetková mez a když se rozorává mez protierozní.

Zákon o ochraně zemědělského půdního fondu včetně jeho novely z roku 1976 jistě přispěl k ochraně zemědělské půdy před zábory, byť podle hodnocení ministerstev zemědělství zjevně nedostatečně (jiné potřeby bývaly silnější a to se za socialismu na potravinovou soběstačnost kladl velký důraz). Unikalo ale, že současně vedl k další degradaci přírody, krajiny a k nárůstu eroze půdy.

Z těchto pozic byl ekology právem kritizován. Koncem 80. let jsem psal i zásady nového zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, které se významně promítly i do stávajícího zákona č. 334/1992 Sb., který ještě stihl prosadit ministr životního prostředí Ivan Dejmal. Jakmile v červnu 1992 nahradil Pithartovu vládu kabinet Václava Klause, nastaly pro ochranu životního prostředí velmi těžké časy. Ministr hospodářství Karel Dyba z ODS opakovaně označoval ochranu zemědělské půdy za totalitní přežitek a žádal tento zákon zrušit. Naštěstí neúspěšně, premiér měl jiné priority, jako protiústavní rozbití Československa, řešení následků jeho zpackané transformace…

Povolování záborů půdy samozřejmostí

Mrazivý duch pohrdání ochranou zemědělského půdního fondu z dob vlády Klause v Česku zdomácněl a přežil i za všech následných vlád. Povinnosti typu rozšiřovat zemědělský půdní fond byly zákonem č. 334/1972 Sb. zrušeny, věcně se ale situace zmrazila přibližně na úrovni roku 1990. Svoboda podnikání ale dostala takřka absolutní přednost, rozhodně ve vztahu k ochraně zemědělské půdy. Minimalizovat zábory zemědělské půdy pro potřeby výstavby? Ani náhodou. V zájmu prosperity prosazujeme mohutný rozvoj také na zábory půdy velmi náročné silniční dopravy, veřejné zdraví, životní prostředí, ochranu půdy atd. vem čert! Preferujeme investice na »zelené louce«, zatímco mnoho opuštěných průmyslových areálů straší široké okolí! Nejúrodnější půdy na továrnu na neperspektivní barevné obrazovky u Hranic na Moravě? Samozřejmě! Že za pár let továrna zkrachuje? Prý jen další stará ekologická zátěž! Je to vesměs moderní (nebo také perverzní). Nějaké optimum hledat nebudeme, on trh ukáže!

Územní plány, které měly zaúřadovat, se zde staly formalitou. Potřebuješ stavět na nejúrodnější půdě? Požádej a bude ze zemědělského půdního fondu bez reptání vyňata! A běda těm, kdo nesouhlasí. Potravinová soběstačnost? Přežitek starých dob. My to zemědělství rozmlátíme, když prosperovalo za socialismu, a potraviny v nejhorším dovezeme (nebo vypěstujeme na asfaltu?). Hájit potřeby českého zemědělství při sjednávání podmínek vstupu ČR do EU? Ani náhodou. Přijmeme vše, co v EU platí, resp. co po nás budou požadovat! Že v EU jsou tisíce výjimek? My o ně pokud možno žádat nebudeme. A nekecejte, že Poláci své zemědělce jen tak nedají!

Územní systémy ekologické stability krajiny

Neutěšený stav zejména zemědělské krajiny měly podstatně zlepšit územní systémy ekologické stability krajiny, uzákoněné v zákoně č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Ochrana jejich zbytků se spíše daří, ale jejich obnovu provázejí obrovské, zejména majetkové problémy. Pokud prostě neukecáte deset vlastníků půdy, z nichž polovina je obtížně dohledatelná, můžete tak leda vysadit alej podél cesty a doufat, že vám ji některý z majitelů pozemků kolem nevykácí. Že v mnoha oblastech chybí větrolamy, rozptýlená zeleň, zasakovací pásy, že velká část koryt vodních toků zůstává brutálně technicky upravena podle hrubě chybné rýnské koncepce z roku 1809? Prý to není zásadní problém, soukromé vlastnictví je svaté a český stát, jenž o sobě tvrdí, že je ekologický až až, ho respektuje. Pracovníci pozemkových úřadů to mají těžké.

Lze argumentovat, že na obnovu územních systémů ekologické stability krajiny byly vynaloženy nemalé peníze. Byly. Tragické je to ale s jejich efektivností. Obvykle 10 % nákladů sežere příprava, 80 % výstavba polní cesty (v 90. letech především ke zpřístupnění pozemků pro restituenty) a posledních 10 % zbude pro dílčí ekologická opatření. Výjimkou je menší počet ekozemědělců, kteří zde vykonali záslužnou práci v obnově rozptýlené zeleně, výstavby malých vodních nádrží apod. Tušíte ale správně, i taková farma o 30 hektarech se mezi obřími lány velkých zemědělských podniků jaksi ztrácí.

Revitalizací vodních toků, která byla následně často za veřejné peníze zničena coby protipovodňové, fakticky propovodňové opatření, se může nejvíc holedbat velkoměstská Praha, která své klimatické podmínky nadprůměrně narušuje sama, dále Plzeň. Těch revitalizací vodních toků ve venkovské krajině, jako na Kačáku u Nenačovic, je málo, i nadále dominují železobetonové lichoběžníky koryt malých vodních toků. Zájem o revitalizaci koryt vodních toků je též malý, největší překážkou jsou opět majetkové vztahy, ale i podniky Povodí, které stále nechápou, co je povinnost chránit vodní poměry, uzákoněná v roce 1973. Restituce pozemků koryt vodních toků, zejména těch menších, byla trestuhodná.

Je pravda, že dílčí opatření se mohou rychle v zemědělské krajině ztratit (tzv. zarůst), takže se dají snadno přehlédnout. Je též pravda, že od pedologů, odborníků na půdu, slyšíme opakovaně, že nedobrý stav zemědělské půdy z roku 1989 se dále vážně zhoršuje a místy se blíží katastrofě. Nejde jen o Pálavu, kdy se zhoubně projevuje zničení velkého lužního lesa a vznik obřích »pálavských« jezer, kde se vítr pořádně prohání a větrná eroze na okolních polích je drtivá. Větrolamy, vysázené tam v 50. letech, byly trapně vykáceny v letech 60. s tím, že (jako desetileté) neplní svojí funkci. Bez nich to ale na tamních polích skončí hodně zle.

Situaci nepřekvapivě zhoršila obrovská kůrovcová kalamita v důsledku diletantské transformace lesního hospodářství v letech 1990-95. Ani radikálním ekologům moc nevadila a nevadí. Někteří byli i »průkopníky« likvidace smrkových lesů za pomoci kůrovce, nejen na Šumavě. S ochranou životního prostředí to určitě nesouvisí.

Když likvidují zemědělství…

Socialismem hýčkané zemědělství (značka, rostla výroba a ještě mnohem víc produktivita práce) se po státním převratu koncem roku 1989 dostalo pod těžký, nejednou i likvidační tlak. Špatná to země, která si neváží vlastních živitelů, byť se holedbá horou keců a svobodě a demokracii.

Drastické snižování zemědělské výroby v Česku se týkalo především živočišné výroby, dále pěstování ovoce a zeleniny, byť potřeby domácího trhu žádaly jejich značný růst. Pokud stavy skotu a prasat klesly zhruba na třetinu, klesla na třetinu i produkce statkových hnojiv. Hnoje z chovů jiných domácích zvířat je velmi málo. Množství chlévské mrvy v 80. letech zhruba stačilo pro potřeby hnojení zemědělské půdy, aby zůstala úrodná, aby nedegradovala. Polistopadoví diletanti podle některých špatných západních vzorů razili zásadu, že rostlinná a živočišná výroba jsou na sobě prakticky nezávislé.

Takže tragédie naší zemědělské a zvláště orné půdy se u nás neutěšeně prohlubuje, ať už vládnul ten či onen. Specifikem pětidemoliční vlády Petra Fialy je, že od politiky zanedbávání rozvoje českého zemědělství přešla k politice jeho likvidace, v rámci perverzních úspor a lezení do zadku nekompetentnímu vedení Evropské unie.

Předně na český trh pustila levnou, ale nekvalitní a často i hrubě závadnou ukrajinskou pšenici a další plodiny. Prý solidarita s banderovskou Ukrajinou. Může se stát, že za pár let budeme prosit Rusko, aby nám nějakou pšenici a další plodiny prodalo.

K tomu se vedení EU rozhodlo v rámci Green Dealu pořádně pustit zemědělcům žilou. Prosazuje opatření, jako nechávat část orné půdy ladem (a tím i zaplevelit), další redukci v Česku beztak nedostatečných stád dobytka apod. Ano, i skot produkuje silný skleníkový plyn metan, ale bylo tomu tak i v pravěku, kdy místo dnešního domácího skotu u nás žili zubři a pratuři. Ničivé jsou i další restrikce na hnojení průmyslovými hnojivy a chemickou ochranu rostlin. Každá členská země EU má snížit všechny tyto parametry o stejné procento, byť rozdíly ve výchozím stavu jsou až desetinásobné. To je zločin, jinak se to nedá nazvat.

Chápu, že se zemědělci v celé EU bouří, že v řadě zemí blokují silniční dopravu, že v Bruselu postříkali jistý úřad močůvkou, když na škodnou žádný věcný argument neplatí. Vedení EU prý má Green Deal. Že ho připravili idioti, prý nevadí, po nás potopa.

Závěrem

Mám za to, že zanedbávání péče o zemědělskou a zvláště pak ornou půdu v Česku je neudržitelné. Pokud nedojde k obratu, skončí to katastrofou. Co je třeba udělat pro její odvrácení?

1. Zrušit Green Deal, protože jde o škůdcovský program, nepomáhající ani deklarované ochraně stability klimatu. Neredukovat, ale zvyšovat zemědělskou výrobu, dokud neobnovíme svou soběstačnost v potravinách našeho klimatického pásma. Lze to, na 110 % to dokázal už reálný socialismus. Musí se ale chtít a vytvářet pro rozvoj zemědělství příznivé podmínky. Aby bylo čím hnojit a aby se vyplatilo hojení statkovými hnojivy. Likvidátoři zemědělství nepatří do politiky. Stopnout dovoz potravin z Ukrajiny, nejen těch zdravotně hrubě závadných. Zakázat přidávání hmyzu do potravin, což se loni stalo, za našeho podivného předsednictví v EU, též součást Green Dealu.
2. Postupně obnovovat územní systémy ekologické stability krajiny, přednostně na orné půdě a vodních tocích (obnova přirozeně tekoucích vodních toků v co největší délce). Podporu zemědělců na hektar obdělávané půdy vázat na rozdělení velkých lánů lesními pásy o šířce asi 5-10 metrů na lány o velikosti asi 30 hektarů s cílem omezit erozi, zvýšit zadržování vody v půdě atd.
3. Přísně dodržovat obnovu lesů ve stabilnější, převážně smíšené druhové skladbě. Skončit s politikou nezasahování do přírodních dějů, vytvářející obrovské líhně škůdců, ničících lesy široko daleko.
4. Nedělat si srandu ze zákazu výstavby v záplavových územích. Povodně byly, jsou a budou. Kdo neodpovědně investoval v záplavových územích, riskuje vysokou újmu na majetku. Velká voda pustoší veškerý majetek v záplavových územích.

K několik let staré novele zákona o ochraně zemědělského půdního fondu se nepodařilo vypracovat a přijmout kvalitní prováděcí protierozní vyhlášku. Prý stačí, že se zelený vlk nažere a koza stávající neutěšené práce zůstane celá.

Jan Zeman