Analýza: Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu si ji zopakovat

V těchto dnech si připomínáme výročí konce druhé světové války. Války, která se stala nejkrvavějším a nejtragičtějším konfliktem v dosavadní historii lidstva. Války, která se zrodila mimo jiné i z toho, že jedni byli přesvědčováni o tom, že jsou lepší než ti druzí a mohou ostatním diktovat. Války, která byla střetem systémů a ideologií. Války, kterou by lidstvo už nemělo nikdy zažít. O jejích příčinách, průběhu a důsledcích toho bylo zaznamenáno mnoho. A přesto, poučili jsme se?

Ne, v tomto článku není účelem zabývat se historií. Nejde zde o to, zda bylo příčinou války sociální napětí, reparace uvalené na Německo po první světové válce, střet kapitalismu a nacionalismu s rodícím se socialismem. Doba byla jiná a bylo by nutno jít do hloubky. Stejně tak i samotné vojenské operace či válečná ekonomika jednotlivých zemí účastnících se konfliktu by si zasloužily hlubší studii. Přitom ale stačí uvést jediné – 62 milionů!

62 milionů je základní odhad počtu lidí, kteří tento konflikt zaplatili životem.

Tato data jsou zdrojována z wikipedie a není nutné nad nimi příliš spekulovat. Co historik, to názor, jako obrázek skutečnosti ovšem postačí a i kdyby bylo obětí o deset milionů méně (přičemž se mnozí kloní naopak k vyšším počtům), změnilo by to něco? I tak dokládají rozsah tragédie, do níž se lidstvo uvrhlo. Lze na takovou katastrofu, které se ne nadarmo říká »světová« válka, vůbec zapomenout, dokonce když nám tu předci zanechali mnoho pomníků a památníků, abychom se i my z minulosti poučili? Očividně ano.

Zde je jen opravdu pár malých příkladů, jak se dá k vlastní minulosti stavět:

• Že na Ukrajině demontuje současný režim vše, co je spojováno s vítězstvím spojenců ve druhé světové válce, není žádným tajemstvím, přejmenovávají se ulice, někdy i celá města. V předvečer výročí konce druhé světové války ukrajinský parlament schválil zákon, který navíc usnadňuje demontáž památek. K tomu všemu nyní chce Ukrajina zřídit Řád Stepana Bandery jako státní vyznamenání pro ozbrojené síly. Uděloval by se za »prokázané hrdinství a odvahu při obraně územní celistvosti Ukrajiny«. Ano, toho Bandery, který má na svědomí desetitisíce životů, včetně těch československých. Petice v tomto smyslu už se objevila na internetových stránkách Zelenského úřadu.

• V Moldavsku, kde již také padly pomníky, nebo bývají přinejmenším zakrývány, bude platit pokuta 500 dolarů i jen za nošení stužek svatého Jiří, pokud nejsou součástí vyznamenání. Vystavení stužky svatého Jiří, která není součástí vyznamenání, budou moldavští strážci zákona vnímat jako »fungující symbol vojenské agrese«. Lidé, kteří se proti takovým represivním opatřením postaví, budou pokutováni částkou 9000 lei (asi 500 dolarů).

• V Estonsku je na 9. května zakázáno prakticky úplně všechno, kromě rychlého a tichého položení květin na hřbitově. Za veřejné shromáždění hrozí pokuta 1200 €. A to je minimum. »Přijďte na hřbitov, vezměte si s sebou květiny, pokloníte se, otočíte se a odejdete. Žádné symboly s sebou, nikdo nesmí poslouchat žádnou ‚agresivní hudbu‘. Od 5. do 9. května zakazujeme všechna veřejná shromáždění, která mohou být spojena s podporou agrese. Žádné pochody s ruskými vlajkami a dalšími zakázanými symboly,« vzkazují estonské úřady. Policie pak podle vyjádření agentury ERR bude také monitorovat sociální sítě. Prakticky totožná opatření zavádí Lotyšsko, kde bude podle policie kladení květin na místa, kde stávaly pomníky sovětských vojáků, srovnáváno s oslavou objektů agrese.

• To Česká republika šla napřed, protože již před rokem, rovnou na výročí osvobození Prahy, požádal pražský primátor o zbavení maršála Ivana Koněva titulu čestného občana města. Jeho socha už je v Praze také minulostí. Pražské povstání vypuklo kvůli nedorozumění o den dříve a Koněv tak musel velmi spěchat. Za necelý den jeho tankisté urazili za těžkých bojů 130 kilometrů, aby Prahu kvůli předčasnému zahájení povstání zachránili. Praha ovšem začala památníky bortit také v předstihu, to ale nedopatřením nejspíš nebylo.

• Německo je v těchto ohledech vždy dost opatrné, stále se okatě kaje, přeci jenom, vše není ještě úplně zapomenuto a pamětníci ještě žijí. Nebylo by dobré hned úplně otáčet. Proto také Němci velmi tlačí na to, aby na Ukrajině nebylo vidět příliš mnoho nacistických symbolů. Přesto i v Německu jsou zaznamenávány akty vandalismu vůči hrobům a památníkům sovětských vojáků. I pietní akty jsou samy o sobě potlačovány, a to pod záminkou možné propagandy jedné ze stran současného konfliktu. Ve dnech 8. a 9. května tak Berlín zakázal vyvěšování ukrajinských a ruských vlajek v blízkosti tří sovětských památníků a zpívání válečných písní, informoval deník Berliner Morgenpost. Zakázáno je také »pronášet hesla, která by vzhledem k současné situaci mohla být vnímána jako schvalování, oslavování nebo glorifikace války na Ukrajině«. Policie zákaz vysvětluje tím, že »válka nesmí v Berlíně překročit rámec demokratického diskurzu«.

Rehabilitace Německa?

Zlí jazykové tvrdí, že Německo prakticky od konce druhé světové války pracuje na své rehabilitaci, jemu tedy současná situace hraje více než do karet, byť připustit to pochopitelně nelze. Kroky vedoucí k tomu jsou povětšinou pozvolné a zdánlivě neagresivní. Jedním z těch předních je převedení odpovědnosti na Sovětský svaz tvrzením, že on je spoluviníkem genocidy, a to většinou s odkazem na pakt Molotov-Ribbentrop. Už zde ale historický výklad těžce pokulhává. Podobné smlouvy mělo Německo s většinou zainteresovaných států a tato konkrétní se Sovětským svazem byla uzavřena jako posledních z nich, navíc až na základě toho, že přední státy odmítly sovětskou výzvu, aby se spojily a zabránily nacistickému militarismu.

Smlouvy s Třetí říší měly jak Francie, tak Velká Británie – mimochodem například na slavné fotografii Chamberlaina z letiště po návratu z mnichovské konference mává britský premiér se slovy »Přinesl jsem vám mír« jakýmsi papírem. U nás panuje mylné přesvědčení, že jde o mnichovskou dohodu. Nikoliv, jednalo se o dokument o neútočení mezi Velkou Británií a Německem. A pak lze třeba zmínit i Polsko, které si sice vytrpělo vskutku své, ale i tak je třeba připomenout, že smlouvy mělo taky a spolu s Němci dokonce vtrhlo na území Československa pod příslibem zisku Těšínska…

Ještě není pozdě

»Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu si ji zopakovat,« řekl americký filosof George Santayana a upřímně doufám, že neměl tak úplně pravdu. Bohužel to v současné době ale vypadá tak, že lidstvo dělá vše pro to, aby tomu tak bylo. Alarmujícím příkladem může třeba být i nedávný průzkum vedený v Izraeli(!) mezi školáky. Na otázku, kdo porazil nacismus, odpovídali studenti jednoznačně, že to byly Spojené státy americké… Pro mnohé je tedy překrucování historie vskutku výhodné, ať už jde čistě o pozdvihnutí role Spojených států, potlačení či snad dokonce očernění role Sovětského svazu a rehabilitace německých nacistů.

Relevantní informace lze ale stále dohledat a navíc ještě existují lidé, kteří památku našich předků a těch, co nás často za cenu svých životů zachránili, ctí. Pietní akty nadále probíhají po celém světě a lidé si pamatují. Stačí jenom chtít vědět a přemýšlet. Asi to bude znít jako klišé, ale slovy klasika, který se stal také obětí nacistické zlovůle – Lidé, bděte!

Tomáš Cinka