Generace Izraelců vyrůstaly s mýtem o hrdinství a ušlechtilé sebevraždě. Které další národy jsou tímto syndromem indoktrinovány?
Příběh pevnosti Masada, starobylého opevnění v jižním okrese Izraele poblíž Mrtvého moře, je pro Izraelce legendárním hrdinským činem. A pevně uvázaný uzel v jejich DNA.
V 1. století př. n. l. postavil král Herodes na vrcholu útesu s výhledem na Mrtvé moře královskou citadelu s paláci a opevněním.
Desítky let po Herodově smrti, během Velkého povstání, se na Masadě uchýlilo asi tisíc judejských rebelů. Někteří, možná většina, patřili k krajní a násilné sektě Sicariů, jejíž členové byli známí vražděním Římanů a Židů, které považovali za kolaboranty, s dýkami nebo krátkými meči známými jako kosy.
V roce 70 n. l. byl jeruzalémský chrám zničen Římany
A o tři roky později pochodovala římská 10. legie proti těm, kteří drželi Masadu, a obléhala horu.
Podle obecně přijímané verze událostí, když rebelové ztratili naději na únik z obléhání, rozhodli se spáchat sebevraždu, než aby ukončili svůj život jako otroci. Dramatické finále se údajně odehrálo na Velikonoční večer roku 73 n. l.
Od té doby uplynulo 1953 let. Hlavním zdrojem pro tento příběh je římsko-židovský historik Josephus Flavius z 1. století ve své knize Židovská válka. Flavius napsal, že během obléhání Masady spáchalo sebevraždu 967 lidí. Přežily pouze dvě ženy a pět dětí a právě díky nim se příběh stal známým. Sám Flavius přítomný nebyl.
Symbol a legenda
Význam Masady – tj. rezistence do smrti – prudce vzrostl když ji přijalo sionistické hnutí jako základní kámen svébytnosti a národní svrchovanosti Izraelského národa.
Od 30. let 20. století byl dramatický příběh obrany Masady do samé smrti přetvořen v symbol a mýtus Judejského národa pro boj do konce.
Během minulého století se tato izolovaná hora stala důkazem toho, že Židé v Izraeli bojují za svobodu a to i za cenu smrti. Paradoxně – jako u Řeků, ti to mají i v národní hymně, se tento příběh hrdinné porážky a smrti stal základním národním mýtem, zdrojem národní hrdosti o kterém se nediskutuje.
»Masada už nepadne!« Ani za cenu smrti!
Když dnes Izraelci říkají »Masada už nikdy nepadne,« myslí tím Stát Izrael. Tato fráze pochází z básně Jicchaka Lambdana »Masada«, která byla vydána před stoletím.
V průběhu desetiletí se vytvořila paralela mezi izolovanou horou a moderním státem. Tato paralela byla posílena školními osnovámi, učebnicemi a vojenskými ceremoniály. Hora, kterou Herodes kdysi používal jako římské útočiště v poušti, se stala symbolem národního izraelského povznesení a suverenity za každou cenu – i za cenu smrti.
Poutní místo a přísaha
Ještě před vznikem Státu Izrael se Masada, která byla tehdy obtížně dostupná, stala poutním místem pro mládežnická hnutí, vojáky a turisty. Po získání nezávislosti Izraele zde začali skládat přísahu rekruti izraelské armády.
Co je to »syndrom Masady«?
Profesor Daniel Bar-Tal z Tel-Avivské univerzity, se rozsáhle zabýval tím, co nazývá »syndromem Masady«.
»Syndrom Masady, neboli mentalita hrdinné obrany a obléhání popisuje zemi, která má pocit, že všechny národy jsou vůči ní nepřátelské. Většina jejích občanů se cítí ohrožena, v nepřátelském prostředí a je nucena se bránit. Na světě existuje jen několik takových zemí, včetně Íránu, Severní Koreje, Řecka a v minulosti Albánie a Polska. Izrael je však nejjasnějším současným příkladem této mentality,« říká pro izraelský list Haaretz.
60 % Izraelců věří, že by mohlo dojít k dalšímu holocaustu
»Tento syndrom vede k vojenským akcím, neustálé ostražitosti, nejistotě a pocitu ohrožení, který se přenáší. Zjistili jsme, že asi 60 % Izraelců věří, že by mohlo dojít k dalšímu holocaustu a že Izrael je izolován. Tento pocit obléhání se od 7. října (pozn.: teroristického útoku na Izrael Hezbolly) výrazně zesílil.«
»Izrael s tímto pocitem žije od holocaustu už asi 80 let,« zdůrazňuje profesor. »Je to něco, co se předává budoucím generacím. Můžete to vidět například na školních výletech do vyhlazovacích táborů v Polsku. Celé generace tam cestují, aby zažily tuto lekci: ‚Jsme v nebezpečí. Nepřítel se mění, ať už jsou to nacisté nebo Íránci, a neexistuje datum splatnosti‘,« dodává.
K tomu přispěly i agrese Arabů na Izrael od samého počátku vzniku nového státu Izrael a přísahy Arabů, že tento stát a národ zničí!
Vysvětlení, proč Izraelci chtějí, aby válka a viktimizace nepřátel pokračovaly
»Vzhledem k tomu není divu, že izraelská veřejnost je jedinou na světě, která si přeje, aby válka [s Íránem] pokračovala. To je samozřejmě tragické. Vznikl silný pocit viktimizace (pozn.: viktimizace je proces, při kterém se člověk stává obětí trestného činu nebo jiné újmy), pocit, který odděluje společnost od morálky. Panuje pocit, že Izrael má právo provádět stále více vojenských akcí, protože nám během holocaustu nikdo nepomohl a nyní se musíme bránit proti současnému nepříteli.«
Lidé, kteří unikli psychologii ohrožení
Existuje historický příklad národa, který tomuto cyklu unikl?
Podle Daniela Bar-Tala se to Albánii podařilo. »Polsku se po staletích tlaku mezi Ruskem a Pruskem také podařilo do jisté míry překonat mentalitu pronásledování. Současná polská vláda opustila politiku viktimizace. Některé společnosti se od psychologie ohrožení osvobozují, ale od politických vůdců a médií je zapotřebí seriózní práce na přetvoření veřejného povědomí. Musí vštípit národu naději. Tady takový pocit neexistuje. Naopak, i opozice do značné míry sdílí stejnou představu,« poznamenává profesor.
»Jen velmi malá menšina v izraelské společnosti má univerzální, humanistickou a morální vizi. Dokonce i Naftali Bennett, možná příští vůdce Izraele, sděluje stejné poselství. Proto bude v dohledné době těžké se osvobodit od představy obklíčení. Potřebujeme vizi založenou na míru a usmíření. I když se vláda změní, nedojde ke skutečné změně, protože neexistuje žádná politika, která by Palestincům umožnila založit stát. Konflikt s Palestinci je rakovinou v srdci společnosti a neočekávám, že napětí poleví,« uzavírá profesor Daniel Bar-Tal.
A dodejme, že ta pesimistická představa není imaginární – 97% ku 3% je zhruba početní poměr Arabů k Izraelcům…a operační prostor – námořní a vzdušný, samého Izraele je jen směrem na Kypr a Řecko prostřednictvím spojenecké smlouvy.
Ze zdrojů listu Haaretz připravil: Ioannis Sideropulos
Výborná analýza. Všeobjímající a mnohé vysvětlující.