Analýza: Kupředu levá – jen doma nebo i s »Evropou«?

Přece jen je dosud v Česku skupina čtenářů, kteří se zajímají o levici, chtějí být o ní informováni a někteří jsou dokonce ochotni se v ní angažovat, či jí podporovat. K nim se obrací texty uváděné poněkud zprofanovaným sloganem: Kupředu levá.

Že situace u českých levičáků není jednoduchá a také je docela nepřehledná, je nejspíše známo. Méně se ví, jak to vypadá v Evropě. Pokud by o tom měla být seriózní studie, tak by to mohlo být obsahem minimálně slušné bakalářské práce, ale spíše té magisterské. Tento text z různých důvodů bude jen takové středoškolské slohové cvičení. To ale neznamená, že by si autor nepřál, aby to čtenáři nejen četli, ale nad některými poznatky se i zamýšleli.

Tradičně české levicové proudy (ty, které byly nebo ještě jsou spíše relevantní nebo relevantnější, než jejich »konkurenti«) byly napojeny na radikálnější levici spojenou s europarlamentní skupinou Levice (dříve GUE/NGL), ta umírněná, sociálně demokratická, vždy tíhla k socialistické frakci a ke Straně evropských socialistů. Tam česká SOCDEM stále patří, i když díky její vnitrostátní pozici nepatří nyní mezi výrazné hráče na evropském hřišti. Daleko složitější je to u »těch nalevo od sociálních demokratů«. Váha radikálně levicových evropských struktur se v posledních desetiletích nikdy nedostala na úroveň, kdy by byla považována za evropského relevantního politického hráče.

Štěpení Evropské sjednocené levice

V roce 1989 bylo ustaveno politické levicové uskupení – Evropská sjednocená levice. Jestli něco, čím toto radikálněji levicové uskupení lze za téměř čtyřicet let charakterizovat, existuje, pak je to trvalé přistupování, opouštění, změna důrazů na některé politické otázky jednotlivými členskými subjekty. Původně (1994) byla skupina oddána koncepci evropské integrace formou EU. To sice přetrvává, ale již to není tak pregnantně a jednotně platné, nicméně evropská »jednota« je stále jedním z nosných prvků tohoto uskupení. Dnes platí, že Skupina zastupuje jak mainstreamovou, tak radikální levicovou politiku. Levice prosazuje sociálnější, spravedlivější a demokratičtější Evropskou unii, odmítá její úsporné a neoliberální politiky a zároveň podporuje evropskou integraci. Nejvíce poslanců EP měla v roce 2014, 52 lidí, v průměru v dalších obdobích to bylo méně, spíše mezi třiceti až čtyřiceti křesel. V posledních eurovolbách to bylo sice hezké číslo, celkem 46 křesel ze 14 států, ale část původně radikálně levicových subjektů, ze kterých byli voleni europoslanci, není v této frakci zastoupena, jejich europoslanci jsou ve skupině tzv. nezařazených, vč. dvou českých europoslanců.

Toto »radikálně« levicové uskupení se okamžitě začalo štěpit. Nyní má skupina dvě »evropské politické strany« – stranu Evropská levice (má v EP 17 členů) a stranu Evropská levicová aliance pro lidi a planetu (má 18 členů EP). A o co hlavně jde? Hlavně o peníze, protože nějaký velký ideologický rozdíl se mezi nimi hledá dosti obtížně, i když druhý subjekt je poněkud více posunut ke »středu«, silněji zde rezonují sociálně demokratické přístupy. Prvnímu jmenovanému je někdy od oponentů předhazováno, že je stále příliš »komunistický« (nakonec v něm jsou i národní strany, které mají přímo v názvu »komunismus«). Tím, že došlo ihned po evropských volbách k tomuto rozštěpení, okamžitě relevance politické (radikálnější) levice poklesla. Efektivně se podařilo redukovat i tok financí z »Bruselu« do evropských levicových struktur. A že by se toto dalo nahradit nějakými jinými toky, například od štědrých sponzorů či jiných finančních kanálů, je iluzorní.

Prostředky pro radikální levici »Brusel« výrazně přiškrtil

Co to všechno znamená pro levici u nás i ve střední a východní Evropě? Je hůře, než bylo v minulých letech. Úplně od počátku nového evropského politického uspořádání jakékoliv levicové struktury v tzv. postsocialistickém prostoru trpěly kritickým nedostatkem materiálních zdrojů. Jestliže dříve přece jen »Brusel« považoval za potřebné, i z důvodu udržení politické stability v členských zemích a ve snaze i v levicových strukturách ve střední a východní Evropě vytvářet pozitivní obraz EU, finančně pomáhat, nyní je kohout poněkud uzavřen. Využití prostředků je různými nástroji, jako jsou tvrdší audity čerpání prostředků při kontrole pro EU instituce, jednoznačný tlak na směřování prostředků na aktivity přátelské evropské integraci cestou EU již při »zadávacích podmínkách« pro projekty apod., také negativně ovlivňováno. To nejen snižuje možnosti »za evropské peníze« kritizovat EU, ale také, i na základě kritických levicových analýz, hledat cesty k lepší efektivnosti fungování EU. Ukazuje se, že jde hlavně o to, aby šel bussiness as usual, aby to vše běželo jako dříve.

Proces štěpení levice má dopad i na »obsahové« problémy, na reálné politické aktivity. Pozornost se hlavně koncentruje na posílení nebo alespoň »přežití« levicových struktur charakterizovaných jako evropské politické strany. Ty totiž mají šanci čerpat prostředky z rozpočtu EU. Že už samotné podmínky formování těchto stran a hlavně kritéria, která umožní být považovány za »evropskou stranu«, jsou nastavena tak, aby podporovaly liberální koncepci evropské integrace, je jen třešinka na dortu. To vše není nijak vstřícné k formování nových subjektů, malých, dosud slabých (hlavně na »východě«) a ještě méně těch, které mohou být potenciálně kritické vůči současné EU. Logicky ani stávající levicové evropské strany nijak netouží po tom, aby o vstup do nich projevovaly zájem strany ze střední a východní Evropy. Nijak nepřispívají k naplňování »evropských kritérií« a financemi ani výrazným »domácím« politickým vlivem také neoplývají.

Poslední evropské volby byly zlomové

Česká levice je v europarlamentu zastoupena od samého počátku (2004), ale její zastoupení v posledních patnácti letech se soustavně zmenšuje (a sociální demokracie již delší dobu zastoupena není). KSČM byla i u založení strany Evropská levice, ale od samého počátku zůstala v pozici pouhé pozorovatelské strany i z důvodu ne vždy názorového souladu se západoevropskou levicí v tradičnějším a ortodoxnějším ideovém postoji této strany. Je pravda, že určité napětí je vzájemné. Pravda, od samého počátku existence strany Evropská levice (2004) v ní byla aktivní Strana demokratického socialismu (následně se transformující do strany Levice), stále členská strana EL. Je paradoxem, že byla daleko více známa a uznávána v evropské radikální levici než doma. Ale pořád se to týkalo jen několika málo desítek aktivistů s nepatrným dopadem do levice v ČR. Nicméně prakticky celou dobu od vstupu do EU byly její europoslanci jedinými zástupci levicového křídla z tzv. postsocialistických států, členů EU.

To, co je doposud uvedeno, víceméně platilo do posledních evropských voleb. Pak nastala napříč celou EU fragmentace a oslabování levice. To se odráží i v postojích dalších subjektů navázaných na politickou evropskou levici, jako je například Transform!europe. I ten je postižen těmito procesy, oslabován jednak zmenšením finančních zdrojů, ale i politickým štěpením podle příslušnosti národních levicových struktur k jednotlivým křídlům. Za celou dobu existence této organizace se také nepodařilo, aby byla schopna reagovat na odlišnosti levice v postsocialistických státech oproti »západní« levici. Česká reprezentace byla sice jako první zastoupena v této evropské levicové síti (od r. 2008), ale i přes postupné přidávání dalších subjektů ze střední a východní Evropy to nevedlo k tomu, že by byla specifikům tohoto regionu věnována více než čas od času formální a nevýznamná pozornost. To, co levice v tomto transformujícím se regionu potřebovala, nebyly »hraběcí rady«, jak dělat levicovou politiku, zvláště, když ani ti, kdo rady udíleli, neměli nijak převratné pozitivní výsledky a také ztráceli doma jednu pozici za druhou. Také nebyli schopni pochopit, že společnosti postsocialistických států procházely zásadně odlišným procesem socializace, mají jinou historickou zkušenost i zásadně jiné politické zkušenosti a i to, že »antikomunismus« (i když se projevoval různě) se stal nástrojem politického střetu a likvidace politických oponentů v transformovaných státech.

Nesoulad západoevropské a postsocialistické levice

Byla potřeba vyššího evropského tlaku na vládnoucí garnitury v regionu, aby levici považovaly za nutnou složku demokratických místních struktur, které sice verbálně budovaly, ale v podstatě trvale dusily a likvidovaly. To byl ohromný úkol s nejistým výsledkem, a protože západoevropská levice měla dostatek svých problémů, tomuto se, kromě nic neřešících občasných deklarací, vyhýbala. Jak už bylo zmíněno, postsocialistická levice nutně potřebovala i materiální a technickou pomoc, avšak i ta byla velmi omezená. Ne, že by vůle úplně chyběla, ale západoevropské levicové struktury byly už z podstaty nákladově náročnější, a protože v rozhodovacích orgánech o financích byli jejich představitelé, prostředky šly do těchto již dlouhodobě existujících struktur. Vezmeme-li v úvahu, že dnes tzv. post socialistický prostor v EU má více než čtvrtinu obyvatelstva, prostředky, které má levice v EU k dispozici se ani náhodou k takové dělbě nepřibližující.

Výsledek tohoto stavu? Každý si žije svým způsobem. Západoevropská levice řeší svá politická témata a levice v druhé části EU se snaží přežít. To ale u ní vyvolává spíše než pocit internacionální sounáležitosti příklon k posilování vlasteneckých (nacionalistických) tendencí i v historicky internacionalistickém levicovém hnutí. A není ani zanedbatelný pocit, že levice v postsocialistických státech je levicí »druhé« kategorie, která musí být vděčná za vše, co dostane, a ne se snažit se emancipovat jako rovnocennější partner.

Prostor pro regionální spolupráci. Bude využit?

Dnes, kdy české levicové struktury jsou ve složité situaci, pokus o jednotný postup k parlamentním volbám se nepodařil. Nyní se snaží najít nějakou jinou cestu a je jen málo sil na přemýšlení v evropském kontextu. Úvahy o regionální spolupráci levice, v českém případě o spolupráci s levicí na Slovensku a v Německu či Rakousku, nejsou sice veřejně odmítány, ale vždy je něco »důležitějšího«. Zde se jeví lepší situace u sociální demokracie, ta i přes své problémy nepřetrhala přeshraniční spolupráci a komunikaci zvláště v rámci Nadace Friedricha Eberta, ale i s jinými partnery (Polsko, Hlas na Slovensku). S německými partnery udržuje kontakty v několik krajských uskupení KSČM, ale to má jen omezený dopad na jejich místní politiky. Také na německé straně je viditelný jen malý zájem, i když některé kontakty z poslední doby se zdají býti přece jen trochu nadějné (Sasko – Die Linke), ale historické animozity jsou stále silné. A jako obvykle u levice, i zde je dosti velká bariera vyplývající z velmi nedostatečného zdrojového pokrytí. V případě Německa je ještě dost výrazný generační nepoměr mezi stranami KSČM a Die Linke, a pokud bereme v úvahu stávající, i když skomírající kontakty, pak i na německé straně stojí za některými konkrétními výsledky seniorní generace Die Linke.

Bude potřeba, aby si česká levice řekla, zda i v tomto čase velkých místních změn bude mít zájem a sílu rozvíjet i mezinárodní levicovou spolupráci, nebo se soustředí pouze na domácí hřiště. A potenciální přeshraniční partneři si budou muset zvážit, zda má smysl komunikovat s partnery, pro začátek nejspíše na té nejnižší organizační úrovni, s cílem lépe se poznat a pokoušet se postupně prosazovat řešení problémů, které jsou společné jednomu i druhému státu a jejich levicím. A to samé se týká i spolupráce v »ideové« rovině. Má smysl hledat společná řešení například na platformě Transform či v bilaterálních kontaktech s různými levicovými vědecko-výchovnými a analytickými zahraničními strukturami, nebo se zaměřit jen na maximálně formální a co nejméně zatěžující (i ekonomicky) vztahy? Odpovědi budou muset být součástí formování nové české levicové strategie, to je objektivní realita. Zatím se ale nikomu do této oblasti nechce investovat větší úsilí. Takže si v ČR budeme muset nejspíše vystačit sami a na levicovou Evropu se jen dívat. Ono to ale nejspíše bude oboustranné.

Jiří Málek