Z dílny EU vzešlo mnoho nesmyslných nápadů ukazujících, že stávající eurounijní politbyro nedokáže systémově vyřešit žádný z větších problémů, a už vůbec ne optimálně řídit toto společenství. Pochopitelně, že nikdo nechce po vládních politicích abduktivní uvažování, to v případě této skupiny není ani možné, protože je nestmeluje logika, ale mocichtivost a v mnohých případech i hrabivost. Proto jsou jejich závěry jen výsledkem vnímání událostí úzkým průzorem poznání. Přesto by se od nich měla vyžadovat alespoň elementární kritika rozumu. Alfou a omegou této jejich nedostatečnosti je touha po politické moci, která působí jako opiát, často umocněná i ekonomickými zájmy. To ve svém důsledku vede k znásilňování hlavních oblastí lidské činnosti politikou, což plodí nesmysly. Výjimkou mohou být politici na municipální úrovni, neboť jde o bezprostřední veřejnou službu občanům.
K jednomu takovému nesmyslu patří snaha výrazně snížit výrobu elektrické energie do roku 2030, a to bez hluboké odborné analýzy dnešního stavu a očekávaného vývoje. Nesmyslnost plyne už jen z jejich protichůdného uvažování týkajícího se elektromobilů, které způsobí další požadavky na výrobu elektrické energie i na přenosové sítě. Přitom již dnes existují i jiná řešení motorů automobilů bez emisí CO2. Jde proto jen o pokračování řady politických rozhodnutí, která jsou otcem jejich myšlenek. Bruselský moloch je zcela odtržen od reality. Jen se tak znovu potvrzuje, že Evropský parlament a EK nahradily kritiku rozumu politickou demagogií. Projevuje se to řadou nerealistických cílů, nesystémovým řešením problémů, stavěním politických hodnot nad realitu, umísťováním neodborníků či nekompetentních lidí do vysokých řídících funkcí jen proto, že mají ty správné mainstreamové postoje atd. Proto nikdo z politiků nehodlá přistoupit na osobní hmotnou a trestnou odpovědnost za špatná rozhodnutí, jejichž důsledkem jsou ekonomické, kulturní, sportovní i další ztráty.
EU však přišla s dalším nápadem, a tím je rozhodnutí o dotaci uhelným elektrárnám. Přišli se systémem jak převést peníze ze soukromých kapes do kapes nikoli veřejných zdrojů, ale do kapes nejbohatších lidí. EU kdysi vymyslela jakési emisní povolenky, kdy aktéři, kteří vypouští skleníkové plyny (tepelné elektrárny, průmysl atd.) musí za každou tunu těchto emisí zaplatit jednu emisní povolenku. Původní cena byla pět eur za jednu povolenku. V současné době se platí asi 90 eur. Přitom EU připustila, aby veškeré emisní povolenky skoupili různí investoři nebo fondy. Otázkou je, zda i za tím není nějaká korupce. Počkali si, až se cena povolenky zvýší, aby jejich prodejem mohli získat obrovské peníze. Protože uhelné elektrárny díky této drahotě povolenek už nejsou schopné rentabilně vyrábět elektřinu a hrozilo, že se budou zavírat, přišla EU s doplňujícím nápadem, že se budou dotovat. Jinak řečeno, nejdříve vymysleli povolenky, a když zjistili, že to nefunguje, tak zavedli dotace, aby elektrárny mohly fungovat.
Něco takového může vymyslet jen úředník nebo politik odtržený od reality. Investiční fondy, které si koupily tyto povolenky za nesrovnatelně nižší cenu, je budou nyní prodávat s obrovským bezpracným ziskem. Za většinou těchto »investorů« stojí americké a německé penzijní fondy. Čili spotřebitelé elektrické energie zaplatí elektrárnám tyto zvýšené ceny za výrobu elektřiny, ty odvedou obrovské peníze za povolenky těmto fondům, které jsou jejich největšími držitely a EU to zase do jisté míry zadotuje opět z našich peněz, protože EU nemá vlastní peníze a žije z poplatků jednotlivých eurounijních zemí či z půjček, které tyto země zase zaplatí. Peníze z kapes obyčejných spotřebitelů elektrické energie uhradí tento nesmyslný byznys. Během jednoho roku se za emisní povolenky vybralo kolem 800 miliard eur. To je největší byznys placený z kapes daňových poplatníků.
Je to jen další ukázka eurounijní darebnosti, neboť EU neřeší skutečné problémy, nedokáže systémově uvažovat a optimálně rozhodovat. V Bruselu se vytvořil vysoce přeplácený úřednický a politický moloch. Řízení EU se přetvořilo v autonomní systém, který si žije už jen vlastním životem. S tím pak souvisí iracionalita chování EK i EP, neboť je v zásadě nepředvídatelné. Je to projev hlouposti, tedy neschopnosti pochopit děje a jejich důsledky. Veškeré reálné systémy, do kterých patří i lidská společnost, jsou nelineární a dynamické. Pokud nerespektujeme jejich zákonitosti, pak se systém může snadno dostat do nepředvídatelného vývoje, který může přejít až v chaos.
A za to mají vládnoucí politici, zvláště ti eurounijní bruselští reprezentanti, tak nehorázně vysoké platy a další finanční benefity. V této souvislosti se může vynořit otázka, zda se v případě bruselských politiků nejedná o skrytou korupci usnadňující schvalování nápadů mocichtivých globalistických elit při prosazování myšlenek NWO, a to cestou eliminace národní svébytnosti a svrchovanosti jednotlivých eurounijních států. To by totiž usnadnilo nastolení totálního ovládání jednotlivců.
Dnes ve vlastní zemi ekonomicky ani politicky už prakticky nevládneme. Pravidla jsou nastavena tak, že se upřednostňují zájmy cizáků před potřebami vlastních občanů. Ztratili jsme i to, co je pro rozvoj ekonomiky důležité, vlastní banky i strategické podniky, které veškeré dividendy posílají do svých mateřských zemí. A to nemluvě o oprávněné nespokojenosti zemědělců, kdy povstání farmářů otřásá Evropou. Nechtějí nic jiného než rovné podmínky pro levné produkty dovážené bezcelně z Ukrajiny, mnohdy nesplňující normy EU, nebo vyjednat nové obchodní dohody mezi EU a jihoamerickým blokem Mercosur. Kritizují i požadavky spojené s diktátem EU k tzv. ekologičtějšímu zemědělství, kdy EU zdůrazňuje jen pozitiva, ale zamlčuje negativa, protože neví jak je řešit.
EU je politický systém, ve kterém probíhá snaha o stále těsnější integraci evropských států. V rámci tohoto procesu státy předávají část své suverenity a funkcí unijním institucím. Rozhodování a tvorba pravidel se ve vymezených oblastech předává z národní na nadnárodní úroveň, a tak dochází k autoritativnímu přerozdělování hodnot. Ze strany Německa a Francie, cestou nevolené EK, se projevují permanentní snahy rozšiřovat tyto oblasti, a tím dále omezovat suverenitu jednotlivých států. Bohužel, většina vládnoucí elity tohoto politického systému nerespektuje obecně platné zákonitosti dynamických nelineárních systémů. Politici a reprezentanti eurounijních institucí žijí svým vlastním životem, neboť se odtrhli od každodenní reality občanů. Za této situace, bruselské rozhodovací a řídící procesy poskytují převážně jen špatná nebo ještě horší nařízení nebo »doporučení«. Proto vytvoření superstátu, jak se o to snaží někteří eurounijní politici, zvláště ti němečtí, by bylo fatální katastrofou. Vždyť vládnoucí elita neumí optimálně řídit ani dnešní státy, ve kterých vládne. Česko je toho důkazem. Cílem vytvoření evropského superstátu, bez práva veta, je přetvoření EU do Německo-francouzské unie. V tomto případě malé státy, mezi které patří i ČR, už nebudou mít možnost ovlivnit bruselské rozhodovací procesy. Tím vzniká oprávněná otázka: K čemu a komu bude takto deformovaná Unie sloužit? Občanům určitě ne!
Každé optimální řízení systému vyžaduje funkční zpětnou vazbu. Ale ve jménu mocenskopolitických zájmů hlavních aktérů v Bruselu, se tyto vazby ignorují nebo dokonce cílevědomě omezují. Proto stávající stav lidské společnosti, včetně EU, je neefektivní a špatný. V důsledku tohoto nedobrého stavu nastaly problémy typu Řecka, Itálie, odchodu Británie z EU, neřešená fatální migrace, ztráta národní identity jednotlivých zemí, narůstající nespokojenost zemědělců i dalších občanů atd. A jsou to dnešní politici, kteří zatáhli Ukrajinu do války, která tam vůbec nemusela nastat. Zákony ekonomiky se začaly znásilňovat politikou. Jedním z těchto příkladů jsou sankce namířené proti Rusku, které Rusko nijak zvlášť nepoškodily, ale výrazně poškodily ekonomickou úroveň a konkurenceschopnost EU. Tato nepromyšlená opatření utužila vzájemné vztahy mezi Čínou a Ruskem, a tím se nechtě vytvořila síla, která bude hrát ve světě prim. Dalším pro Západ nechtěným efektem je posílení společenství BRICS vůči G8. Do BRICSu přistupují další země, včetně těch nejbohatších jako je Saúdská Arábie nebo SAE.
Bohužel, řízení lidské společnosti téměř vždy podléhá politickým a mocenským ambicím vládnoucích elit, které svým přístupem k vlastnímu systému omezují nebo dokonce znehodnocují principy optimálního řízení a rozhodování, a tím zároveň flagrantně narušují i obecně platné zákonitosti systémů. Důsledkem je nárůst nepředvídatelnosti dějů, dominance bifurkací a turbulencí. Je to cesta k chaosu.
Ti, co neztratili kritiku rozumu a systémové uvažování si kladou otázku: Co je příčinou současné lidské dekadence a našeho ekonomického úpadku? Příčinu těchto špatností můžeme nazvat »novým náboženstvím«, do kterého lze zahrnout Green Deal a další deklarované cíle globalistů. To generuje další otázky: Kdo za tím stojí a jaká je jejich skutečná motivace? Jaká jsou rizika i důsledky plynoucí z této ideologie?
Oficiálně tato ideologie vznikla jako snaha o vytvoření lepšího světa. Vychází se přitom ze základní premisy, že svět se řítí do klimatické katastrofy a hlavní příčinou je činnost člověka. Přitom se ví, že v minulosti, kdy na Zemi ještě nebyl člověk, docházelo i tak k velkým klimatickým výkyvům. Náklady na tuto dnešní ideologii jsou obrovské, a proto se do tohoto rádoby řešení musí zapojit soukromý kapitál. Tyto všechny problémy jsou většinou domnělé. Aby to běžní lidé správně vstřebali a nezačali si klást otázky a pochybovat, zahájila se jejich masová mainstreamová masáž. Základem se stalo strašení z nečinnosti k »nápravě«, a naopak se předestřela idylická budoucnost, naplní-li se předkládaná řešení. Ale manipulace jde mnohem dál. A tak se začala požadovat celospolečenská účast na těchto reformách ve jménu vyššího dobra. Mocní světa začali volit nejenom nedemokratické, ale i nezákonné prostředky.
To ovšem není nic nového pod sluncem, kdy se pro naplnění daných cílů stanovila jen jedna jediná správná hesla. Připomeňme události spojené s covid-19, kolonialismem, dnešním neokolonialismem, ruskou bolševickou revoluci, čínským velkým skokem vpřed, Pol Potovým režimem Rudých Khmérů v Kambodži, různými válkami velmocí ve jménu »dobra« atd. Veškerá tato dění mají mnoho společných rysů a jedním z nich je totalitní strategie, kdy jakákoliv jiná myšlenka není předmětem odborné diskuze, ale apriori se považuje za škodlivou, nepřátelskou, a proto nepřijatelnou. Aktivisté této nové celosvětové ideologie využívají i různé nespokojené skupiny, přiživují jejich pocity ukřivděnosti či nespravedlnosti s tím, že za to vše mohou ti ostatní, a oni jsou jen oběťmi. Stačí vzpomenout obrovsky podporovanou až řízenou migraci, rozdmýchávání vášní mladé generace vůči té staré, podpora amerických černochů proti bílým v rámci hnutí Black Lives Matter, podpora komunity LGBT, nesmyslnosti kolem genderové ideologie atd. Jinak řečeno, vedle klimatických změn, i toto jsou důvody ke změně společnosti, k zavedení nového světového řádu. Proto i zde se využívá Caesarovo heslo: Divide et impera (Rozděl a panuj). Nová ideologie neřeší problémy, ale zneužívá je pro své cíle.
Společnost se dnes výrazně polarizuje a její agresivita stoupá. Lze říci, že za touto novodobou ideologií stojí světoví správci aktiv, jako jsou světové banky, investiční společnosti, americké penzijní fondy, vlivné mezinárodní organizace, globální skupiny světových elit (např. Světové ekonomické fórum, Světová zdravotnická organizace WHO, americká Federal Reserve Bank – Fed, Bill Gates a jeho skupina, skupina Bilderberg, Trilaterální komise, Sorosova nadace Open Society Foundations atd.). Obzvláště vlivné jsou tři americké investiční společnosti – BlackRock, State Street a Vanguard, které kontrolují hodnoty asi 21 bilionů USD. Mluvíme-li o motivaci aktérů této nové ideologie, pak jde o motivaci hlavních hráčů, ale ti by sami v izolaci nedokázali změnit světový vývoj. Proto využívají velkého množství indoktrinovaných pěšáků, kteří jsou přesvědčeni, že konají správnou věc. Mezi ně patří prodejní novináři, řada mladých, kteří podlehli vymývání mozků během studií a další, kteří si upřímně myslí, že konají dobro. Neuvědomují si, že jsou ideologicky manipulováni představiteli velkého kapitálu, kteří řídí tok kapitálu a tím určují chování každého odvětví. Jejich motivací asi není kumulace svých zisků, jako spíše zvyšování moci, a tím ovlivňování ostatních. Např. banky a investiční společnosti poskytují úvěry nejenom z hlediska minimalizace svých ekonomických rizik, ale také v souladu s tím, zda daná investice je nebo není v zájmu akcionářů. Za to jsou odměňovány tzv. stimulačními balíčky různých výhod.
Ale jaká je motivace u státní správy, která má do jisté míry svázané ruce oproti soukromým společnostem? Proto se korporace a nevládní organizace využívají k provádění toho, co vláda ze zákona nesmí nebo nechce, aby si zachovala určitý politický obraz. Příkladem může být cenzura názorů, byť její nositelé mají věcné a logicky platné argumenty, které však nejsou v souladu s mainstreamem. Motivací politiků se tak stala osobní moc, která jim dává větší kontrolu nad společností. To ovšem neznamená, že politici jsou automaticky imunní vůči korupci. Ale pokud se v této oblasti něco provalí, pak za tím většinou stojí jejich politická konkurence. Motivací privátních společností ke spolupráci s politiky je snaha o udržení svého monopolního postavení. Proto dnes přestává být důležitá odbornost, ale nastupuje politické uvědomění. Různé veřejné sociální platformy (Youtube, Facebook atd.) se propůjčily k cenzuře opozičních projevů, pod hlavičkou boje proti dezinformacím, přestože se ukázalo, že odstraněné informace jsou pravdivé. A světe, div se, i nadále se pokračuje v odstraňování těchto pravdivě prokázaných informací, a to bez sebemenšího zardění. Příkladem takovéto cenzury mohou být informace o vakcinacích v rámci covidu, informace o dění na Ukrajině apod. Sociální sítě v rámci cenzury trestají tyto aktéry i zablokováním účtu.
Dnes se vyvíjí technologie na bázi AI, které umožní hromadné sledování všech lidí. Jedna z těchto kontrolních technologií je založena, na virtuálních digitálních měnách centrálních bank. Technologie digitálních identit a digitálních peněz neslouží jen pro kontrolu, ale i pro vynucené ovládání lidí. Americká společnost FICO předpovídá, že se díky této technologii nastaví osobní hodnocení, osobní kreditní skóre, na základě kterého bude či nebude poskytnut úvěr na cokoliv (bydlení, nákupy apod.). Pokud bude úvěr poskytnut, pak se bude měnit jeho úroková míra podle toho, jak dotyčný plní stanovené požadavky. Např. jak dalece za sebou zanechává uhlíkovou stopu. Jiným kritériem může být zvýhodňování některých skupin před ostatními. Již dnes Bank of America oznámila, že bude poskytovat hypotéky menšinám bez nutnosti akontace. Dalším příkladem vynucovaného chování je Australian Bank, která zrušila úvěrové programy pro automobily s benzínovými a naftovými motory.
Ale nejkřiklavějším příkladem zneužívání dohod vlád s bankami, bylo rozhodnutí kanadské vlády v únoru 2022 o zmrazení osobních účtů protestujících řidičů kamionů a dalších, kteří jim pomáhali. Jiným příkladem byla různá protiprávní drakonická nařízení v průběhu COVIDu, která nesmyslně omezovala osobní i pracovní svobodu lidí, zavedení distančního vyučování žáků základních škol, což poškodilo nejen úroveň vzdělávání, ale i jejich psychický vývoj. Přitom ve Švédsku se k těmto rozsáhlým nesmyslnostem nepropůjčili a přesto problémy s COVIDem zvládli lépe než u nás.
Demokracie a pořádek není jedno a to samé. Připomeňme slova Winstona Churchilla: »Nikdo nepředstírá, že demokracie je dokonalá nebo samospasitelná. Říká se dokonce, že demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme už vyzkoušeli.« K tomu lze dodat: Nebyla by tak špatná, kdyby vládnoucí politici znali a ctili zákonitosti systémů a řízení.
I v demokracii lze pravdu dlouhodobě překrucovat, zamlčovat nebo i klamat. Klasickou ukázkou takového chování byl ekonomický problém Řecka, na kterém se zcela bezostyšně podílely banky, zvláště ty německé. Jiným příkladem flagrantního porušení pravidel a norem systémů, je připuštění fatální migrace, směsice děsu, hrůzy i lidské tragédie, která zasáhla Evropu a nadále pokračuje díky neschopnosti EU. Ale možná jde o zlý úmysl. Jiným příkladem jsou neadekvátní reakce na válku na Ukrajině, kdy na místo diplomacie se podporuje řinčení zbraní. Navíc, zde válka ani nemusela vzniknout.
Demokracie od samého svého počátku nebyla nikdy zcela demokratická. V nehomogenní společnosti s vnitřními antagonistickými rozpory a s občany bez vysokého morálního kreditu, nemůže žádný typ demokracie řádně fungovat. Žádný typ demokracie nezajistí život bez zkázy. Historie i dnešek je důkazem, že architekti demokracie nedokázali a ani nikdy nedokáží vyřešit závažné problémy lidstva nebo jim alespoň čelit. Její dnešní tvůrci jsou převážně zahleděni do sebe, svá rozhodnutí často podřizují osobnímu prospěchu a k zajištění jen politické a ekonomické moci.
Bezzubost demokratického systému, pseudohumanitární postoje, iluze o možném soužití demokratických a totalitních islámských hodnot, naivita až zaslepenost zastánců multikulturalismu a neschopnost systémového uvažování u mnohých politických vládců, to vše, a mnohé další, vede k »posvátnému sebeklamu« o neměnných demokratických jistotách. Ve skutečnosti však dochází k oslabení demokratického systému i vnitřní bezpečnosti EU, což se projevuje v nárůstu teroristických útoků, v postupné islamizaci a v neschopnosti být připraven a rozumně čelit všem fatálním globálním zkázonosným jevům.
Kráčíme hrdě v ústrety tomuto nedobrému osudu
V lidské společnosti je obecně možné, že se setkají různé myšlenkové proudy, které vycházejí z odlišných názorů nebo přesvědčení. Pokud se opravdu setkají a skutečně dojde ke vzájemné interakci a ne k antagonistickému střetu, pak lze očekávat, že taková setkání povedou k novému společnému vývoji nebo k nalezení optimální společné cesty. To se ale bohužel málokdy stává, neboť tyto proudy si obvykle chtějí zachovat své vyznaní nebo svou »úžasnou« teorii, bez náznaku vstřícnosti k postoji druhé strany.
Veškeré dění, které vzniklo a vzniká, je výsledkem procesů dynamických a nelineárních systémů. Svět je založen na dualismech protikladů. Již staří Egypťané pochopili, že dvojice protikladů existují ve své jednotě jako den a noc, zlo a dobro, zbabělost a odvaha apod. Vývoj probíhá přes protiklady. Základním dualismem je hmotný a nehmotný svět, jinak řečeno duch a hmota. S formulací dualismu přišel v 17. století René Descartes. Ten při pohledu na svět vycházel z dualismu dvou nezávislých oblastí: oblast mysli (res cogikans) a oblast hmoty (res extensa – doslovně věc rozlehlá či rozprostraněná).
Ukázalo se, že i když porozumíme zákonům, tak nám to ještě nedává odpovědi na otázky týkající se aplikace těchto zákonů. Dnes se také ví, že ve všech složitých dynamických systémech, ke kterým patří jak náš vesmír, tak i lidská společnost, se vyskytují body nestability, kritické okamžiky, v nichž malý posun může mít neuvěřitelně velké následky. Za tím vším stojí nelinearity. Tato skutečnost se nazývá motýlí efekt. Každý dynamický systém může přejít do stavu s nepředvídatelným vývojem. A právě chaos je příkladem stavu, který je nestabilní v každém okamžiku. A jak dnešní vývoj lidské společnosti ukazuje, kráčíme hrdě v ústrety tomuto nedobrému osudu.
František Krincvaj