Tak jsme se dozvěděli, že ministr zemědělství Zdeněk Nekula (KDU-ČSL) ve funkci končí. Odvolává ho strana, která ho do funkce dosadila. Už má prý příliš křiklavé průšvihy.
Zda byl nejhorším ministrem zemědělství v naší historii Nekula, či zda byl ještě horší Bohumil Kubát, ministr zemědělství ČR za Občanskou demokratickou alianci v letech 1990-92, nechám na historicích. Oba jmenovaní ministři zuřivě rozbíjeli zemědělskou velkovýrobu s tím, že šanci mají mít jen drobné zemědělské podniky do pěti hektarů (Kubát, značka v rodinách drobných zemědělců obnovíme nevolnictví a ochrání je pán Bůh – nepřekvapivě neochránil) nebo tzv. ekologické či jinak téměř neprodukující zemědělské farmy (Nekula). Ty mohou obhospodařovat i desítky hektarů půdy.
Že zemědělci, především ti velcí, národ živí? Touto základní skutečností byli jmenovaní ministři zjevně nepolíbeni, byť hrubé podceňování zemědělství coby živitele národa se týkalo i dalších polistopadových ministrů zemědělství ČR. Pravda, základní funkci zemědělství se hrubě vysmál i současný premiér Fiala na výstavě Země živitelka.
Na otázku, kdo nás bude živit, když ne čeští zemědělci, dávali odpověď v tom smyslu, že v případě potřeby potraviny dovezeme. Že může jít o potraviny nekvalitní (obohacené o plísně či nadlimitní pesticidy, viz ukrajinské obilí – upřímně řečeno, mimo EU se chemizace výrazněji nereguluje, o vnucování amerických geneticky modifikovaných plodin nemluvě), si nepřipouštěli. Na otázku, kolik takový dovoz bude stát a bude-li vůbec odkud potraviny dovést, neměli konkrétní odpověď. Přitom neúroda může postihnout celou Evropu (velké sucho v letech 2014-19 snad nebylo dostatečnou výstrahou?), a může si pořádně bouchnout islandská sopka Hekla (či jiná sopka) a zatemnit nebe na několik let množstvím sopečného popela a způsobit tak velkou několikaletou neúrodu a následně i hladové bouře. Za socialismu jsme mívali státní zásoby obilí a dalších potravin zhruba na jeden rok. Dnes jsou na pouhé tři dny. Že jsme tak silně zranitelní, jistě i tolik proklínaným Putinem? Takové věci si nejen Nekula nepřipouští.
O rozsáhlých ekonomických ztrátách z nevyužívání zemědělského potenciálu země české snad škoda mluvit.
Prý v zájmu ochrany životního prostředí
Už ministr Kubát uměl dobře žvanit o ekologizaci zemědělské výroby, kterou vesměs spojoval s rozbíjením velkých zemědělských podniků a snahou je nahradit zemědělskými podniky malými. Pětihektarové podniky proti mnohem více dotovaným 30-50hektarovým podnikům ve starých členských státech EU? Nejen zemědělci a ekonomové nad tím kroutili hlavou. Nezpochybňuji, že se velcí zemědělci za socialismu i po něm chovali ekologicky málo šetrně. Ale tvrdit, že diletantskou transformací zemědělství vznikající zaplevelená pole jsou tím pravým ekologickým, bylo, je a bude nehoráznost. Bohužel, jednou zaplevelené pole je zaplevelené na mnoho let a jeho další obdělávání provází značné problémy. Náklady jsou vyšší, výnosy nižší.
Je pravda, že i za socialismu nebylo scelování polí jako scelování. Zatímco rozorávání majetkových mezí bylo málo problémové, byť v 50. letech vznikl malér s pomřením opylovačů – čmeláků, rozorávání protierozních mezí, podobně kácení rozptýlené zeleně a napřimování vodních toků přinášelo zejména zvýšenou vodní a větrnou erozi. Podle mých odhadů by bloky orné půdy neměly být větší než 30 hektarů, resp. stávající lány velké často 120 hektarů by se měly rozdělit pásy zeleně, snad by stačilo o šířce 5-10 metrů.
Radikální ekologové žádají ale dělení na maximálně 10 hektarů a nejraději by zemědělskou výrobu mimo ekologické zemědělce zcela zakázaly.
Územní systémy ekologické stability krajiny
Počátkem 50. let měla rozorávání celin v Sovětském svazu podpořit podobná výsadba lesních pásů s cílem omezit větrnou erozi, zvýšit vlhkost atp., byť ve větších rozměrech. Neříkali tomu územní systémy ekologické stability krajiny, byť funkce navrhovaných zelených pásů byla podobná. Nový sovětský vůdce Chruščov ale dělal často politiku prosté negace všeho, s čím se přišlo za jeho předchůdce Stalina. Tak se navrhované lesní pásy nevysazovaly a projekt rozorávání celin vzhledem k drsnému kontinentálnímu klimatu Kazachstánu skončil na málo výnosném extenzívním zemědělství, sužovaném nedostatkem živin a srážek.
U nás se v 50. letech místy vysazovaly lesní pásy ve funkci větrolamů. Ty mezi Prahou a Kladnem dobře fungují již celá desetiletí. Tedy, mohlo by jich být více. Ty na Pálavě z 50. let v 60. letech »reformátoři« nechali vykácet s tím, že slibovaný efekt nepřinášejí (jak mohly, když byly sotva deset let staré) a větrná eroze tam od té doby stále ničivěji řádí, přičemž vytvoření Novomlýnských vodních nádrží jí dál citelně podpořilo. Dnes tato obilnice patří k ekologicky nejohroženějším zemědělským krajinám v ČR.
Zvlášť těžce dopadla na české zemědělství klausovská transformace – snížení dotací (ač Komárkova Souhrnná prognóza shledala, že československé zemědělství i zemědělství tehdejší EU je dotováno srovnatelně ze 40 %), restituce těžce poškozující zemědělce, nový špatný model rozvoje zemědělské výroby. Zemědělské podniky s rostlinnou a živočišnou výrobou je prý třeba změnit a dělat jen jedno nebo druhé, ač jsou na sobě silně závislé.
Je pravda, že pod tlakem velké ekonomické nouze zemědělci snížili hnojení průmyslovými hnojivy a chemickou ochranu rostlin asi na polovinu, v přepočtu na hektar a čisté živiny, resp. účinné látky. Pravda, základní zásadou tzv. ekologického zemědělství je značka »bez chemie«. Zemědělství lze jistě provozovat i bez chemie, ale výnosy bývají podstatně menší a vzhledem k vyšší pracnosti bývá tato produkce i podstatně dražší, a to i při značných dotacích z veřejných zdrojů. Její odbyt v našich obchodech vázne, zvláště pak mimo několik velkých měst prosperity.
Velký hnojový omyl
Kdyby můj dědeček z otcovy strany, drobný rolník, viděl současnou zemědělskou politiku, asi by ho ranila mrtvice. Tedy, za Masaryka bylo minimum průmyslových hnojiv, navíc byla drahá, takže se hnojilo vesměs statkovými hnojivy. Ta významně zlepšují půdu. Za socialismu (1948-89) tato praxe pokračovala s tím, že k hnojení statkovými hnojivy se připojovalo hnojení průmyslovými hnojivy. Každý zemědělec, zemědělský odborník i politik věděl, že bez hnojení statkovými hnojivy bude půda degradovat a postupně ztratí úrodnost. Zemědělské podniky s integrovanou rostlinnou i živočišnou výrobou nebyly neefektivní, jak tvrdili polistopadoví diletanti, ale podmínkou řádného zemědělského hospodaření, byť údajně poněkud snižovaly úzce pojímanou ekonomickou efektivnost.
Po státním převratu 17. 11. 1989 a ovládnutím zemědělské politiky disidenty a jejich nástupci se v rámci pomsty rozbíjely velké zemědělské podniky a také popíral model zemědělského hospodaření, kde byla společně rostlinná i živočišná výroba. Jistě jsou státy, kde při příznivých přírodních podmínkách není nutné mít souběžně rostlinnou i živočišnou výrobu. V mnoha státech takové podmínky ale nejsou a Česko je jedním z nich.
Noví vládci vytvořili ekonomické podmínky, které rdousí živočišnou výrobu. Ta šla výrazně dolů a v mnoha zemědělských podnicích zcela zanikla. Provozovaly jí obvykle jen velké zemědělské podniky, které přežily transformaci zemědělských družstev.
České zemědělství těžce poškodily špatně vyjednané podmínky vstupu do EU. Argument, že se dotace do zemědělství postupně zvýší a za devět let se srovnají se starými členskými státy, byl problematický v tom smyslu, že součástí podmínek bylo nezvyšovat zemědělskou výrobu nad úroveň podstatně sníženou v 90. letech. Dotační podmínky se přitom mezi starými a novými členskými státy EU nesrovnaly dodnes. Státy jako Polsko si vyjednaly podmínky mnohem příznivější. Polsko se tak stalo zemědělskou velmocí v EU, zatímco české zemědělství dál upadalo.
K úpadku zemědělství přispěly i různé pochybné, státem placené nevládní organizace, viz kampaně typu za zrušení velkochovu prasat v Letech u Písku pod rouškou piety, ač vepřín stál podle všeho mimo místo nacistického sběrného tábora pro Romy. Tragédií české polistopadové společnosti mimo jiné je, že opovrhuje zemědělci, kteří ji živí. Typické pro moderního městského člověka, který nemá tušení, kde věci začínají a kde končí.
Pokles stavu skotu a prasat na asi 40 % (rok 2021 proti roku 1989) také znamená, že je jen 40 % statkových hnojiv. Statkových hnojiv nebyl nadbytek ani v 80. letech, ale plus minus stačily a problém byl sem tam ve skutečnosti, že se s nimi špatně hospodařilo a vody plakaly. Po roce 1989 se jich začalo výrazně nedostávat. Kde nic není, ani smrt nebere. Důsledek podstatného snižování hnojení statkovými hnojivy byl pro lidi trochu znalé zemědělství nepřekvapivý. Ač se se zemědělskou půdou za socialismu zacházelo všelijak a rozhodně v roce 1989 nebyla v dobrém stavu, její stav se poté dál citelně zhoršoval a místy se blíží k úplnému vymrskání (Pálava). Obnova územních systémů ekologické stability krajiny (protierozních mezí, rozptýlené zeleně, meandrujících vodních toků) zpravidla vázla. Je pravda, že se orgánům státní ochrany přírody, pozemkovým úřadům a některým rolníkům tu a tam podařilo něco napravit. V úhrnu toho ale bylo málo na to, aby se stav půdy a krajiny citelněji zlepšil.
ČR přitom chová dobytka několikrát méně na hektar ve srovnání se starými členskými státy EU. Nizozemí má na základě rozsáhlého dovozu krmiv proti nám dokonce desetinásobnou intenzitu živočišné výroby na hektar. V této situaci vedení EU přišlo se Zelenou dohodou pro Evropu (nechvalným Green Dealem) a v jeho rámci s redukcí živočišné výroby o určité stejné procento ve všech členských státech (domácí zvířata prdí metan, stejně jako zvířata divoká a lidé), a to nezávisle na výchozí stavy chovaného dobytka. Zatímco ministr zemědělství Babišovy vlády Miroslav Toman horko těžko vybojoval podmínky pro české zemědělce pro další rozpočtové období ČR ještě jakž tak přijatelné, jeho nástupce Nekula je hodil do koše a rozhodl vzít podstatnou část dotací velkým produkčním zemědělcům a dát je drobným ekologickým, málo vyrábějícím farmářům, jen ať se co nejvíc živočišné výroby v Česku zlikviduje. Šílenost Green Dealu stran živočišné výroby odsouhlasil. To je těžká rána pro české zemědělství, ztracenou potravinovou soběstačnost, a dnes už to znamená i ztrátu potravinové bezpečnosti v mase, ovoci a zelenině.
Ničemná je veřejně deklarována kampaň Antibabiš, tj. za ničení největšího českého zemědělského podniku s množstvím průmyslových výrob. Kampaň Antibabiš má charakter pomsty. Nechám-li stranou, že v normální společnosti taková kampaň nemá co dělat, tak její největší absurditou je, že může zničit všechny české zemědělce s výjimkou největšího podniku – pronásledovaného Babišova Afgrofertu. Nechtějte, aby naši noví nevzdělaní občané s tituly mysleli a nedej bůh, aby také počítali klady a zápory.
Ministr zemědělství Nekula rozhodl o brutálním přerozdělení dotací v neprospěch velkých produkčních zemědělců, a to i přes varování Evropské komise, že situace potravinové bezpečnosti v EU je vzhledem k válce na Ukrajině vážná a že by si členské státy EU měly zachovat potravinovou soběstačnost. Také v Bruselu pravá ruka neví, co dělá ruka levá. Později vedení EU toto varování popřelo otevřením se dodávkám levného závadného obilí z Ukrajiny, prý jako výraz solidarity s Ukrajinou. V reálu jde o další tvrdé pouštění žilou našim zemědělcům, vydávané za solidaritu s Ukrajinou. Slovo mír si Fialova vláda zakázala, mluví jen o válce. A ta, jak známo, nemilosrdně zabíjí a ničí.
Velká spoušť
Ministr zemědělství Nekula ve své funkci končí. Zanechává svým nástupcům v zemědělství velkou spoušť, byť mu může zahraniční konkurence včetně té ruské tleskat. Zda si jeho nástupce bude počínat lépe, uvidíme.
Jan Zeman