Analýza: Co znamená pomoc Západu

Politici a jejich rozhodovací procesy jsou koncentrovaným extrémním obrazem lidské povahy, protože jejich skutky jsou generované pocitem moci a pocit moci funguje jako opiát. Proto se dlouhodobá moc svými účinky projevuje jako každá jiná závislost. Jejím důsledkem je odtržení od reality, protože začne produkovat vlastní realitu a rituály pravdy. Jestliže v léčbě závislosti na opiátech lze zavést substituční léčbu, tak v případech opiátu moci je jedinou účinnou cestou substituce daného politika či instituce, včetně EU.

Jakmile politici prohlásí, ať již vládní či nevládní, že dotyčné zemi poskytnou všestrannou pomoc, měly by se rozblikat všechny varovné signály. Historie i dnešek ukazuje, že pod hlavičkou »pomoci« se ukrývají jen jejich mocenské i jiné darebácké choutky. Bratrská pomoc Československu v roce 1968, ze strany států Varšavské smlouvy nebyla žádnou výjimkou. Jediným státem, který odmítl účast na této »pomoci« bylo Ceausescovo Rumunsko. Převážná většina tzv. »pomoci« neřeší vzniklý problém, ale vede ke konfliktům. Důvodem k této »pomoci« nebo »odplaty« byla vždy vyfabrikovaná záminka, která maskovala skutečné cíle a zájmy poskytovatelů pomoci. Připomeňme si některé z nich.

Otevřené dveře pro Hitlera

Druhá světová válka začala 1. září 1939 útokem proti Polsku. Záminkou se stalo Němci zinscenované napadení německého rozhlasového vysílače v Glivnicích, na německo-polské hranici, ke kterému došlo 31. srpna 1939. A to přesto, že již několik let existoval německo-polský pakt o neútočení (též Pakt Pilsudski-Hitler, plným názvem Prohlášení mezi Německem a Polskem o nepoužití násilí) uzavřený 26. ledna 1934 v Berlíně, pod patronací polského ministra zahraničí Józefa Becka. Jak strašlivě se tehdy Poláci zmýlili. Podobná smlouva byla o několik let později podepsaná mezi Sovětským svazem a Německem (Pakt Ribbentrop-Molotov). K podpisu došlo 23. srpna 1939 v Moskvě. O tomto paktu se více hovoří než o tom německo-polském, a to z ideologických důvodů. EU svého času vyhlásila superblábol o tom, že II. světovou zavinili Rusové a Němci společně, právě tímto paktem. Tehdejšímu SSSR pod vedením Stalina se pakt s Německem vyčítá jako zločin, Beckovu Polsku však nikoli.

Prezident Beneš vnímal polské nebezpečí, a proto okamžitě polsko-německý pakt odsoudil a polskému vyslanci Grzybowskimu řekl: »Pokládám podpis vaší smlouvy s Německem za velkou ránu dnešní evropské politice.« V dalším mu vyčetl, že tímto paktem Polsko pomáhá Německu k definitivnímu volnému válečnému zbrojení. Ale bohužel se Beneš obrovským způsobem zmýlil, když předpokládal, že Francie dodrží smluvní závazky a Británie jí v tom podpoří. Přitom i Polsko se zachovalo v roce 1938 vůči ČSR podobně jako Německo. Skupiny polských diverzantů téměř každou noc prováděly na našem území ozbrojené přepady. Polští generálové se jasně vyslovili proti případné vojenské i letecké pomoci SSSR Československu vedené přes jejich území. Polsko dne 3. října 1938 vojensky obsadilo a anektovalo část československého území Těšínska. Anexe byla spojena s tvrdou polonizací a odsunem českého obyvatelstva. Vzor si vzali z nacistického Německa. Ze strany EU jde o další padělání dějin a použití dvojího metru.

Francie, jako spojenec Československa, měla dvě možnosti: buď bude hned od začátku společně s Británií bránit Německu v jeho evidentních válečnických choutkách, anebo se budou muset obě tyto země s Německem a Itálii dohodnout, i za cenu nějaké oběti. Těmi oběťmi se nakonec stalo Rakousko a Československo. Západ nehnul ani prstem a obzvlášť negativní roli sehrál britský premiér Chamberlain. Nepochopil, že touto zradou, která Hitlerovi umožnila Mnichovskou dohodu, se nezajistí mír. Pro Beneše byla Francie druhým domovem. O to nešťastněji nesl skutečnost, že nás Francie a Británie zaprodaly. Komentoval to slovy: »To je evidentní zrada. Zrada Francie na nás.« Díky této zradě došlo k likvidaci bývalého Československa, která byla dovršena 15. března 1939, kdy německá vojska obsadila zbytek země. Den předtím slovenský sněm odhlasoval vytvoření Slovenského štátu a Maďarsko předalo naší vládě ultimatum požadující uvolnění Podkarpatské Rusi. A tak nacistické Německo získalo jistotu, že mu už nic nestojí v cestě, aby vojensky ovládlo Evropu a ve spojení s Japonskem i zbytek světa. Málem se jim to podařilo. Bohužel, Česko si z této tragické historie nevzalo poučení. Ale i svět je nepoučitelný, a proto je samozranitelný až samozničitelný.

Nesmyslná válka ve Vietnamu

Po porážce Francouzů byla Indočína roku 1954 rozdělena na Kambodžu, Laos, Severní Vietnam v čele s komunisty a Jižní Vietnam s nestabilní vládou, ale podporovaný USA. Obě země se měly sjednotit na základě voleb, které se nikdy nekonaly. Severní Vietnam začínal mít stále větší vliv v Jižním Vietnamu. Cílem tohoto snažení bylo sjednocení obou států a nastolení socialistického zřízení. Vláda v Saigonu uvrhla místní obyvatelstvo do bídy. To byl také hlavní důvod, proč většina z nich podporovala partyzány a snahy Severního Vietnamu. V roce 1963 žilo v Jižním Vietnamu asi 16 000 Američanů, většinou vojenských poradců a dalších odborníků. Pozice Američanů se zhoršovala, a tím i realizace plánů USA. Proto se ve Washingtonu začaly probírat alternativy řešení vietnamské otázky. Jako jediná možnost pomoci se jevila aktivní vojenská účast. Prezident J. F. Kennedy slíbil pomoci udržet nezávislost Jižního Vietnamu. A jak to u Američanů bývá, tak za formu pomoci považují buď dodávky zbraní a přímou vojenskou podporu, nebo finanční podporu oponentům či jinak spolupracujícím politikům, velmi často zkorumpovaným nebo zkorumpovatelným. Američané zcela opomíjí politické aspekty konfliktních situací a zejména, proč se poměry tak vyhrotily. Jsou zaslepeni prosazováním jen svých geopolitických cílů a mocenských zájmů. To platilo a platí i pro jejich dnešní politiku pomoci. Válka na Ukrajině, ke které nemuselo dojít, je toho ukázkou.

Jako obvykle, i ve Vietnamu, potřebovali pro svou vojenskou intervenci ovlivnit světové mínění nějakou vhodnou záminku. Tím se stal incident v Tonkinském zálivu, kdy americký torpédoborec USS Maddox byl dne 2. srpna 1964 údajně napaden třemi torpédovými čluny severovietnamského námořnictva. Americký prezident Lyndon Johnson varoval Hanoj. Po druhém údajném útoku schválil letecké útoky na cíle v Severním Vietnamu a krátce na to následovalo vylodění amerických jednotek. Podle odtajněných materiálů v roce 2005 byl incident záměrně vymyšlen tehdejším americkým ministrem obrany McNamarou. Dne 7. srpna schválil Kongres USA rezoluci, která prezidenta opravňovala k použití síly na obranu svobody a demokracie. Tak začala nesmyslná Vietnamská válka, která trvala až do roku 1975. Byla vedena značnou krutostí i vůči vietnamským civilistům. Např. při masakru v My Lai bylo zavražděno až 504 neozbrojených vietnamských civilistů, včetně žen a dětí. Tuto masovou vraždu spáchali vojáci 23. americké pěší divize 16. března 1968. Zveřejněný incident vyvolal obrovskou světovou odezvu až šok a přispěl k růstu opozice v USA vůči této válce. Takových vražedných masakrů byla celá řada. Spojené státy ničily i vietnamskou přírodu použitím Agent Orange pro ničení porostů nebo Agent Blue na zničení úrody rýže. Agent Orange byl nebezpečný i pro obyvatelstvo protože způsoboval rakovinu, defekty pokožky, neurologické problémy a novotvary u nově narozených. Obrovská území jsou tak dodnes kontaminována.

Do Vietnamu bylo posíláno stále více amerických vojáků. Koncem roku 1967 jich zde bylo 463 000. Za dobu války prošlo Vietnamem asi dva miliony Američanů, kteří se účastnili přímých bojů. Zahynulo 58 209 amerických vojáků, 305 000 bylo raněných (z nich polovina těžce). Bezprostřední americké výdaje na válku dosáhly téměř 170 miliard dolarů. V květnu 1975 skončila zcela zbytečná Vietnamská válka a 2. července 1976 vznikla sjednocená Vietnamská socialistická republika. Počet mrtvých Vietnamců, bojovníků i civilistů odhadují některé zdroje až na dva miliony včetně dětí. A jako vždy, ti, kdo rozhodli o této brutální válce, sami nebojovali, ale o to více hnali na krvavá jatka vojáky. Mnozí z nich psychicky podlehli brutalitě vietnamské války natolik, že bez sebemenšího slitování dokázali hromadně vraždit civilisty. U mnohých veteránů z vietnamské války se projevila posttraumatická stresová porucha.

Likvidace jedné z nejbohatších zemí Afriky

V březnu 2011 zahájilo NATO »humanitární« intervenci do Libye. V té době byla jednou z nejbohatších afrických zemí s nejvyšší životní úrovní a nejlepší sociální ochranou obyvatelstva. Bombardování libyjských měst bylo doprovázeno tradiční západní manipulační kampaní, která měla zakrýt skutečnou podstatu »pomoci« ze strany západních sil. Základním mottem této manipulace byla lež o strašlivé tyranii libyjského lídra Muammara Kaddáfího. Kdo v této zemi pobýval v době Kaddáfího a pochopil tuto zemi, musel být znechucen touto lživou propagandou. Bombardováním začala válka proti Libyi, která se nemínila dát ovládat žádnou velmocí, tím méně tou americkou, se kterou měla jen špatné zkušenosti. To také byl skutečný důvod této »pomoci«, jejímž cílem byla změna režimu a zabití jeho vůdce. Šlo o dopředu pečlivě připravenou akci. Aby intervenující státy nebyly nařčeny z okupace území Libye, rozhodly se naplnit cíle intervence s podporou povstalců, ale skrytě i veřejně řízených velením NATO. I zde NATO ukázalo, že nejde o obrannou, ale o útočnou organizaci. Vedle Západu si v Libyi řešil své zájmy i Katar, který začal vyzbrojovat islamistické skupiny a poskytoval jim i nemalé peníze. Poslal tam i několik set vojáků a opozici zásoboval dokonce opiáty, aby tak zvýšil jejich »bojovou morálku«. Po svržení Kaddáfího se v Kataru konala konference zaměřená na nové uspořádání Libye.

A tak se zničehonic v Libyi vynořili dobře vycvičení a vyzbrojení bojovníci, které Západ vydával za příslušníky »vzbouřeného lidu«, kteří dostali přátelskou pomoc ve formě letecké a námořní podpory. Došlo tak k vyprovokované a řízené občanské válce. Vůdce Kaddáfí byl lynčován a zavražděn. Kdysi stabilní a bezpečná Libye přešla v krvavou občanskou válku s řáděním radikálních islamistů. Džihádisté s pomocí Západu mohli slavit své krvavé orgie. Funkční systém Libye se zhroutil a země se stala jednou z nejnebezpečnějších. To bylo také jediné, co Libyi přinesla tato pomoc Západu. Řízení země ovládli islamisté cestou tzv. Všeobecného národního kongresu (VNK) a začali prosazovat právo šaría.

A tak v roce 2014 generál Chalíf Haftar zahájil rozsáhlou pozemní a vzdušnou operaci proti islamistům v Benghází a následně i proti Tripolisu. Tato druhá občanská válka trvala až do roku 2020, kdy začalo platit příměří. Do dnešních dnů se Libye z této pomoci Západu nevzpamatovala, nevzkvétá a potýká se s nestabilitou. Libye pod vedením Kaddáfího patřila k nejbohatším zemím Afriky, ale nyní složitě hledá alespoň cestu k míru.

Konflikt, který vůbec nemusel vzniknout

Pro příklady zvrácené západní pomoci nemusíme chodit do nedávné historie. Děje se to i dnes. Připomeňme konflikt na Ukrajině, který nemusel vůbec vzniknout, a který může přerůst ve třetí světovou nukleární válku. Zvláštností této války je, že nemůže mít žádného jasného vítěze, protože budou jen poražení a rozdíl mezi nimi bude jen v míře zničení, počtu mrtvých a na smrt čekajících. Proto je zcela nepochopitelný přístup dnešních západních vládců k této hrůzné variantě možného vývoje ukrajinského konfliktu. Pravděpodobně to způsobila všeobecná dekadence lidských hodnot. Za tímto konfliktem stojí mocenské zájmy, zvláště Spojených států.

Jasně to vyjádřila Victorie Nulandová, svého času náměstkyně ministra zahraničí Blinkena. Prosazovala zájmy USA na Ukrajině a v roce 2014, v době Euromajdanu, aktivně pomáhala organizovat demonstrace. Byla až posedlá tvrdou linií proti Rusku. Její největší faux pas byl uniklý telefonní hovor s tehdejším velvyslancem USA na Ukrajině G. Pyattem, ve kterém odhalila jak americké mocenské zájmy, tak i vztah k EU. Doslova řekla, že se Spojené státy mohou na celou EU »v**rat«. V rámci zájmů USA už od roku 2014 podporovala vyzbrojování a financování Ukrajiny. Spojené státy stály i za střelbou gruzínských snajprů, kteří na Majdanu stříleli do demonstrantů i policie, aby se touto provokací správným směrem zmanipulovala nálada demonstrantů v Kyjevě. Proto se tato střelba nikdy nevyšetřila a ukrajinská vláda ji nakonec dala k ledu.

Americký senátor se při otevřeném slyšení zeptal Nulandové: »Sdělila byste mi, zda má Ukrajina biologické nebo chemické zbraně?« Nulandová v odpovědi neřekla, že ne. Jen vyhýbavě sdělila, že na Ukrajině jsou biologická výzkumná zařízení, a proto Spojené státy spolupracují s Ukrajinou na tom, aby se výsledky výzkumu nedostaly do rukou ruských jednotek. Její nejisté chování a fakt, že na jasnou senátorovu otázku nedokázala jasně říci ne, vyvolalo řadu dohadů. Tím spíše, že Ukrajina a USA podepsaly v roce 2005 v Kyjevě smlouvu, ve které se zavazují ke spolupráci při prevenci šíření technologie, patogenů a expertizy, která může být použita při vývoji biologických zbraní. Ukrajina se smluvně zavázala, že bude nebezpečné patogeny skladovat bezpečně v centrálních laboratořích, kterým bude »asistovat americké ministerstvo obrany«. USA od roku 2005 investovaly asi 200 milionů dolarů na podporu těchto laboratoří. Proč asi?

Zvrácená podpora nelegální migrace

Stejně tak lze vidět fatální důsledky pseudohumanitární pomoci, kterou Brusel a západní Evropa poskytuje migračním hordám zaplavujících EU. Nesmyslná podpora ilegálním migrantům, zvláště muslimům, se projevuje nárůstem kriminality, vytvářením no go zón, neskrývaným odporem k našim hodnotám a všemi riziky spojenými s touto zcela cizorodou a s demokracií nekompatibilní kulturou. Pravověrní muslimové se nemíní integrovat a respektovat zákony a pravidla společnosti, do které přišli nikým nezvaní. Oni se musí přizpůsobit našemu demokratickému stylu života, a ne, že se jim budeme přizpůsobovat my, jak si někteří neznalci islámu představují. Zvrácenost této rádoby pomoci spočívá v tom, že vůbec neřeší příčiny migrace v zemích původu migrantů, které jsou nota bene jasné. Nebo snad ne? Hlavními příčinami jsou bída, na které se podílel a mnohdy i dnes podílí Západ (kolonialismus a dnešní neokolonialismus), obrovský a zrychlující se nárůst populace, nezaměstnanost, vysoká místní kriminalita, násilí považované za normu, nevzdělanost, slabé zdravotní a sociální podmínky, nerozvinutá průmyslová výroba atd.

Oni k nám neputují s cílem se integrovat a podílet se na tvorbě našich hodnot, ale spíše zneužívat náš sociální systém, včetně snahy o naplnění Muhammadova odkazu o islámské světovládě. Důsledky nelimitovaného příjmu migrantů, bez ohledu na dané možnosti země, vidíme v mnohých zemích západní Evropy. A bude hůř. I tato principiálně nesmyslná pseudohumanitární pomoc potvrzuje, že političtí eurounijní vůdci nejsou schopni systémově řešit problémy, a to ani v počátku, kdy to je ještě relativně snadné. K řešení problému ad hoc se vrací až v okamžiku, kdy jim problém přerostl přes hlavu. V této fázi se jen těžko hledá optimální řešení, které je už bolestivé, a proto mocipáni nechtějí riskovat a raději hledají jen zástupná řešení, která jsou zcela vzdálená podstatě daného problému, a tudíž ho neřeší. Takovým ostudným příkladem špatného řešení problému je tzv. »pakt o migraci a azylu«.

František Krincvaj

Mezititulky redakce