Analýza: 2023 jako přelomový rok pro nástup multipolarity

Války, všeobecný pokles životní úrovně, (ne)kontrolovaná migrace či výrazné přesuny vlivu v rámci geopolitiky. Takový byl rok 2023 a minimálně v Evropě globálně přinesl normálním občanům opravdu jen málo pozitiv. Naproti tomu celý svět se mění natolik, že ho v příštím bilancování nejspíš ani nepoznáme.

Pokud bilancujeme uplynulý rok, nelze nezačít konfliktem na Ukrajině. Ať si kdo chce, co chce, tvrdí, je totiž stále středobodem současného světového dění, byť se mnozí snaží situaci vydávat za lokální. Právě zde se totiž střetává hegemonie s multipolarismem, no a multipolarismus vítězí. Přesněji – on už zvítězil. Jen to ještě není všem jasné.

Přinejmenším až do srpna plnily stránky novin informace o ukrajinské protiofenzivě. Heroické nadšení a západní zbraně přeci musely medvěda srazit na kolena, že? No, v médiích možná. Ale již od září se postupně dostávají i do mainstreamu střízlivá fakta. Tedy že Ukrajinci postoupili o mnohem méně než Rusové, kteří navíc nyní zahajují svojí ofenzivu, že západní zbraně jsou v konfliktu často k ničemu, že Ukrajinci ztratili nejméně sto tisíc lidí jenom právě za onu ofenzivu a že ztráty na živé síle Rusko x Ukrajina jsou v poměru zhruba 1 ku 4.

Není se co divit, že i západní média vypouštějí ohlasy typu, že možná by bylo třeba někdy jednat o míru, že Ukrajina nejspíš ztratí území, že se jedná o černou díru na peníze a podobně. Ani mobilizace žen a invalidů zde totiž už nepomůže a EU nemá vyřešené legislativní problémy, co se týče posílání ukrajinských uprchlíků na frontu. Z titulních stránek hlavních serverů pak již také mizí záložky »válka na Ukrajině«.

Obětovaný Arcach

Ono o prohraném konfliktu holt nejsou západní média příliš zvyklá psát. Nejlepším řešením tak bývá zaměřit se na něco jiného. Spor mezi Ázerbájdžánem a Arménií ohledně republiky Arcach se nakonec do extrému vyhnat nepodařilo, byť situace v regionu je neustále poměrně výbušná. Vzhledem k velké komunitě Arménců v USA si však i toto »územní narovnání« získalo velkou pozornost. Ruské mírové jednotky v oblasti přesto splnily své závazky a nedošlo tak k humanitární katastrofě ani k žádné genocidě, byť za oběť padla právě neuznaná republika Arcach.

Skutečná záminka, jak se ale konečně oprostit od tématu Ukrajina, přišla až 7. října po vpádu ozbrojenců Hamásu z pásma Gazy do Izraele, který následně vyhlásil úplné obklíčení pásma Gazy a zahájil tam vojenskou operaci. Světová média najednou rychle (tedy poté, co operaci plně podpořily Spojené státy) zaměřila svou pozornost na blízký východ, a Zelenský nyní marně jezdí po světě, aby si vynutil alespoň nějakou pozornost.

Není ale přitom bez zajímavosti, že Izrael zabil v pásmu Gazy jen za dva týdny tolik civilistů, kolik jich údajně zemřelo na Ukrajině za téměř dva roky. Od 7. října bylo v důsledku izraelských útoků v pásmu Gazy zabito nejméně 21 320 lidí a počet zraněných již přesáhl 55 600. Vzhledem k tomu, že je zde nedostatek paliv a Izrael vypnul i vodu, zranění příliš mnoho šancí nemají a operace, většinou spíš amputace, se už dávno provádějí bez anestetik. Izrael přitom rovněž útočí na části Libanonu a Sýrie.

A ozývá se proti tomu někdo? V naší »západní bublině« krom pár aktivistů a migrantů, z nichž mnozí jsou právě z Palestiny, téměř nikdo. Svět ale přitom většinově stojí za řešením, které by znamenalo dvoustátí a uklidnění konfliktu, nikoliv, aby z pásma Gazy vzniklo jedno obrovské parkoviště a infrastruktura byla vybombardována na úroveň středověku. Je zde ale problém. Ony na to totiž prakticky neexistují páky. Veškeré rezoluce v OSN požadující příměří vetují USA. Tím se ovšem dostávají do izolace – když se hlasovalo o humanitární pauze, proti bylo pouze deset zemí. Kromě USA a Izraele mimochodem i Česká republika.

Každopádně je znát, že akceschopnost OSN je silně omezená, na což se sice poukazuje dlouho, ale letos to je více než zřejmé. Dnes lze bez skrupulí říct, že již existují mnohem mocnější platformy, které navíc dále získávají na síle, stejně jak OSN slábne.

Rozvoj či sankce?

Asi nejhlasitěji se letos mluvilo o BRICS, tedy uskupení sdružující Brazílii, Rusko, Indii, Čínu a Jihoafrickou republiku. Toto uskupení je ekonomickým gigantem a neustále sílí, není proto divu, že další a další země projevují zájem o vstup. Namátkou jsou to nyní Venezuela, Saúdská Arábie, Írán, Etiopie… V tomto výčtu by teoreticky mohla být i Argentina, ale k tomu se ještě dostaneme.

BRICS měl letos summit v Johannesburgu, jelikož předsedající zemí byla Jihoafrická republika. Na summitu jasně zaznělo, že rozšiřování je možné a kandidátské země mají většinou již status pozorovatelů. Vzhledem k tomu, že BRICS se striktně drží, co se politiky týče, neutrality a zabývá se čistě ekonomickými otázkami, tak není problém, aby v něm byly zastoupeny země, které mají mezi sebou klidně i územní spory. Na summitu pak zazněla jedna zásadní myšlenka – BRICS by mohl vytvořit svou vlastní měnu, která by sloužila pro mezinárodní transakce a mohla by být i měnou rezervní. Tato otázka je ale zatím přenesena do roku 2024.

Podobně plodná je i Šanghajská organizace pro spolupráci. U nás sice není tak známá, ale jen tak pro představu, sdružuje Čínu, Rusko, Kazachstán, Tádžikistán, Kyrgyzstán a Uzbekistán, přičemž mezi pozorovatelské země patří Afghánistán, Bělorusko, a Mongolsko, partnerskou zemí je pak třeba i Turecko. To není zrovna málo, jedná se fakticky o panasijskou organizaci, která v kombinaci s iniciativou Pásmo a stezka tvoří čím dál tím mocnější obchodní koridor. A na letošním summitu potvrdili všichni účastníci své závazky a vůli pro další vzájemně výhodnou spolupráci – zde by si mohla brát příklad třeba i Evropská unie.

Naproti tomu kroky G7 letos směřovaly prakticky pouze k zadržování Ruska, prosazování sankcí a cenového stropu na ropu a vymýšlení, jak spolknout zmrazená Ruská aktiva ve výši 300 miliard dolarů. Pokud se ale přitom západním státům podaří nějakými oklikami ukrást ruské rezervy uložené v zahraničí, můžeme očekávat reformu celosvětového finančního systému, protože dolar, jakožto hlavní rezervní a transakční měna (jemuž sekunduje euro) naprosto ztratí na důvěryhodnosti.

Co se G20 týče, jeho summit byl poznamenaný nejednotou. Zatímco západní země se jej snažili proměnit na fórum proti Rusku, ostatní státy se připojit odmítly a izolace Ruska se tak neuskutečnila, přičemž došlo pouze na pár nicneříkajících frází.

A jenom perlička ohledně jedné také velmi významné a sílící organizace – Sdružení národů jihovýchodní Asie. Ta totiž nyní posloužila k tomu, aby bylo alespoň uklizeno San Francisco, kde se konal letošní summit. Komentátoři si totiž právě nejvíc všímali toho, že město bylo po letech kvůli příjezdu Si Ťin-pchinga uklizeno a byli i vyhnáni bezdomovci, kteří běžně lemují ulice. Přesto americkému prezidentovi Bidenovi na tiskové konferenci ulítlo, že Si Ťin-pching je podle něj diktátor…

Ekonomiku drží nyní Asie

Přitom je to právě Čína, která momentálně drží světovou ekonomiku jakž takž pohromadě. Po útlumu způsobeným covidem-19 je právě ona díky oživení spolu s dalšími Asijskými zeměmi, jmenovitě třeba Indií, hlavním motorem světové ekonomiky. Tyto země pak získávají na síle především kvůli levným energiím z Ruska, které Evropská unie pokrytecky odmítla a nyní čelí naopak deindustrializaci a obrovské inflaci. Vyhození plynovodů Nord Stream do povětří pak už bylo pouze poslední kapkou, přičemž nejvíce utrpělo Německo, jehož ekonomika byla právě na levných energiích závislá. Zelené šílenství a odklon od jaderné energie tomu pak jen dodávají korunu.

Jestli se někdo v EU drží, tak je to možná Francie, protože ta se na rozdíl od Německa a třeba i Španělska rozhodla své jaderné elektrárny zachovat a možná tak v rámci EU brzy překoná ve vedení Německo. Ani Francie ale nemá na růžích ustláno, protože ve velkém ztrácí laciné zdroje ze svých bývalých kolonií. Poslední kapkou byl Niger, odkud mimochodem právě získávala hluboce pod běžnou cenou uranovou rudu. Afrika se prostě rozhodla již jít svou vlastní cestou a nespoléhat se na milodary. Evropa je tak do velké míry závislá na zkapalněném plynu od firem ze Spojených států, který je beztak, jak zlí jazykové tvrdí, překupován třetími zeměmi z Ruska a nakonec za násobné ceny přeprodáván do Evropy jako ten »hodný a svobodný«.

Výsledkem je pak brutální inflace (v níž vede suverénně Česká republika) a právě ona deindustrializace, protože energeticky náročné provozy v tomto prostředí prostě nemohou konkurovat.

A co že se mnohé africké ale i latinskoamerické země rozhodly přestat poslušně plnit přání svých bývalých pánů? Zaprvé je čím dál tím zřetelnější dvojí metr Západu, za druhé, Rusko ukázalo, že postavit se tak obrovské mašinérii, jako je NATO, lze, no a za třetí je zde čínská iniciativa Pásmo a stezka. Tato iniciativa jede totiž na principu win-win a země, které se do ní zapojily, zatím skutečně získávají. Možná právě proto existují tlaky z jiných ekonomických zájmových skupin, aby se Evropa na tomto programu příliš nepodílela.

Za minulé vlády se zapojila například Itálie, ale po nástupu Giorgie Meloniové od ní postupně ustupuje. To Německo je jiná liga, její firmy jsou mnohdy úzce navázány na čínskou ekonomiku, což se hodí především nyní, když už není levná energie. Čínské inovace tak přinášejí alespoň nějakou naději, leč i zde tlak sílí a je otázka, zda zvítězí rozum, protože vzdání se kooperace s Čínou by mohlo být tím posledním hřebíčkem do rakve…

Vůle občanů vs. geopolitika

Čína se přitom jeví jako stabilní partner už z toho důvodu, že má jasně vytýčený směr. Právě zde se přitom konaly letos asi nejvýznamnější volby. Čínský parlament v březnu jednomyslně zvolil prezidentem dosavadní hlavu státu Si Ťin-pchinga, a to na již třetí pětileté funkční období. Už loni v říjnu si přitom zajistil třetí funkční období jako generální tajemník komunistické strany a nyní tak k tomu znovu přidal i prezidentský úřad. Pro svět se jedná o jasný signál. Čína bude pokračovat v nastolené politice a ani mediální řinčení zbraněmi ohledně Tchaj-wanu na tom nic nezmění, což bude mít především jako výsledek prohlubování spolupráce v rámci Pásma a stezky, která je právě jakýmsi »dítětem« Si Ťin-pchinga, či rozšiřování BRICS, o něž se Čína také zasazuje.

Hovory s podsvětím

Že ale rodící se nový spravedlivější světový řád některým nevoní, o tom svědčí například volby v Argentině. Tato země se dlouhodobě potýká s brutální inflací a minulá vláda se rozhodla zkusit řešit problémy přistoupením právě k BRICS. No a co se nestalo – s obrovskou podporou západního kapitálu byl zvolen za prezidenta (v Argentině prezident sestavuje vládu) ekonom Javier Milei. Muž, jenž hlásá absolutní liberalizaci trhu, za národní měnu by chtěl dolar, demonstrace chce postavit mimo zákon a skrze své klonované psy prý mluví s podsvětím, hned zpočátku informoval, že plánovaný vstup Argentiny do BRICS se nekoná. Jeho podporovatelé ale mají v argentinském parlamentu naprostou menšinu a Argentinu tak pro příští rok čeká nejspíš ústavní krize.

Když už jsme v té latinské Americe, je třeba zmínit i krizi Venezuela x Guyana. Ve Venezuele totiž proběhlo referendum, na jehož základě má být připojeno k zemi sporné území Esequiba, což je zhruba polovina sousední Guyany. Situace se vyhrotila tím, že Guyana prodala práva na těžbu ropy v tamních přímořských vodách, které si nárokuje právě Venezuela. Celou věc by nejspíš bylo možné vyřešit diplomaticky, v latinské Americe o konflikt nikdo nestojí, kdyby ale nebylo Západu – už nyní míří do oblasti britská válečná loď, takže se můžeme dočkat opravdu nepěkného vyhrocení situace.

Ale zpět do našich končin. I v Evropě letos proběhla mnohá zásadní hlasování, jejichž výsledek má výbušný potenciál. Asi není příliš nutné rozebírat polské volby. Dosavadní vládní PiS sice prohrála, ale tamní situace je tak nějak prašť jako uhoď a co se zahraniční politiky týče, mnoho se nezmění, spíš se momentálně jedná o snahy různých zájmových skupin dosadit si na klíčové pozice své lidi a zajistit si tak podporu do budoucna. Není ale bez zajímavosti, že ať už je v Polsku u moci v posledních letech jakákoliv vláda, vždy se, alespoň, co se ekonomiky týče, snaží pro svou zemi zajistit v rámci možností výhody.

Potenciální hrozba

O to »nebezpečněji« ovšem dopadly volby v Srbsku. Ona totiž vyhrála koalice vedená dosavadním prezidentem Aleksandarem Vučićem, a to není mnohým po chuti. Vučić je totiž proti liberalizaci a i když chce spolupracovat s EU, tak odmítá protiruské sankce. Navíc v souladu s veřejným míněním není ochoten uznat Kosovo, kde jsou stále více perzekuováni etničtí Srbové. Hned od voleb se tak rozjíždí jakýsi »srbský majdan«, při němž především studenti blokují úřady a dopravu, dokonce se uchýlili už i k násilí a mávají při tom vlajkami EU a USA. Když se holt výsledek voleb nehodí… Jedná se zde o sud s prachem, ale na druhou stranu Vučić předvádí, že má nervy ze železa a jeho slova že »u nás se mění vláda pouze ve volbách«, rozhodně nezní jako prázdná.

Překvapivě se ale pro nás možná nejdůležitější volby uskutečnily na Slovensku. Navzdory brutální mediální masáži zde zvítězil Robert Fico a prokázal tak, že neoliberální protinárodní přístup může prohrát, pokud máte dostatek vytrvalosti. A že by se náhodou po vítězství Fica dostalo Slovensko do izolace, jak vyhrožovali dosud vládnoucí liberálové? Naopak, najednou je s ním nutné skutečně jednat. Slovensko se tak připojilo k racionálně a pronárodně uvažujícím státům po boku Maďarska, kde přístup Viktora Orbána vyhrává jedny volby za druhými.

Třešničkou na dortu je pak nedávné vítězství Geerta Wilderse v nizozemských volbách. Vládu nebude lehké sestavit, u té minulé to trvalo skoro celý rok, ale i zde se jedná o jasnou facku bruselským byrokratům a jejich snům o federalizaci Evropské unie.

EU nad propastí

Sami euroliberálové označují vítězství Fica a Wilderse za noční můru, ale je čemu se divit? Vzhledem k sebezničující energetické politice, tragické zahraniční politice, migrační politice (kterou už i Němci označují za chybnou) a naprosté absenci smysluplné vize se odpor lidí dal očekávat. Byrokraté proto zvolili jedinou cestu, která jim zbývá, tedy utahování šroubů. Takže cenzura a snaha zrušit možnost práva veta jednotlivých států – a tento tlak bude sílit.

Logicky ale tlak vyvolává protitlak a evropské národy nejsou Spojené státy (kde to mimochodem skončilo občanskou válkou). Mnohé země se možná dobrovolně podřídí, ale populace ještě zdaleka není tak zpracovaná, aby se dobrovolně podvolila a vzdala se svých jednotlivých národních hodnot – navíc za obrovských ekonomických ztrát. Plánované rozšiřování Evropské unie a to navíc o zcela nereálnou možnost přijmout Ukrajinu zaseje jen další sváry, které skutečně nemusí a pravděpodobně ani neskončí dobře.

Už není cesty zpět…

Jistý reklamní slogan praví: »Svět se mění, a my s ním«. V současné době ale spíše platí: »Svět se změnil, jen ne všichni to ještě akceptují«. A umírající kůň nejvíc kope. Faktem je, že současným vývojem trpí nejvíc země Evropské unie, jejíž představitelé mnohdy prostě jen slepě poslouchají.

Jestliže se pak Západ snažil všemi prostředky dostat do izolace Rusko, tak je zřejmé, že selhal. Aby to nakonec nedopadlo jako železná opona naruby, kdy skončí naopak v izolaci EU, jež bude naprosto a jedině závislá pouze na odbytu Spojených států, které si tím zajistí alespoň jakés takés pokračování na výsluní. Pokud se tedy evropští politici nevzpamatují, můžeme skončit v naprosté izolaci my, a ne země, které se snažíme pod taktovkou USA zadržovat.

Vítejte v multipolárním světě.

Tomáš Cinka