Je to věčné dilema. Mnozí jsme slavili i stále slavíme Den osvobození či Den osvobození od fašismu 9. května. »Na 8. května připadá jedna z hlavních událostí historie nejen ČR ale i Evropy – ukončení 2. světové války v roce 1945,« píše se na webu českého ministerstva zahraničí.
»V tento den si nejen v České republice připomínáme konec 2. světové války, za který se z pohledu historických pramenů považuje kapitulace německých vojsk, vstoupivší v platnost 8. května, ve 23.01 hodin středoevropského času.
V minulosti se svátek nazýval Den osvobození či Den osvobození od fašismu a slavil se až 9. května, jak je tomu dodnes v zemích někdejšího Sovětského svazu.
Válka na starém kontinentu skončila podpisem bezpodmínečné kapitulace, kterou v Remeši za německou brannou moc podepsal generál Alfred Jodl, aby byla později v Berlíně parafována dalšími německými i spojeneckými představiteli. Do půlnoci 8. května měli Němci složit zbraně, což se ve většině případů skutečně stalo.
S výjimkami se bylo možné setkat i na našem území, které z části stále nebylo osvobozeno. Pražské povstání tak fakticky skončilo až 9. května příjezdem tanků 1. ukrajinského frontu, které se střetly se zbytky nacistických sborů, které se snažily dostat na západ do amerického zajetí. U Milína na Příbramsku se odehrály ozbrojené střety ještě 12. května, které bývají označovány za poslední větší bitvu 2. světové války v Evropě.
Válka však v květnu neskončila na východě, kde se bojovalo dále a konflikt vyvrcholil svržením dvou atomových bomb na japonská města Nagasaki a Hirošima. Japonský císař Hirohito oznámil kapitulaci 15. srpna. Podepsána byla 2. září, které je jako Den vítězství svátkem ve Spojených státech.
V šest let trvajícím konfliktu zahynulo podle odhadů zhruba 60 miliónů lidí, přičemž ze dvou třetin se jednalo o civilní oběti,« píše se dále na webu »zamini«.
Diskuse o tato dvě data je asi to nejmenší. V současné době, kdy mnozí říkají, že je válka za humny (jak daleko je do bývalé Jugoslávie?), se dokonce překrucuje, kdo koho osvobodil. Jaký tank stával na Smíchově, je vlastně jedno, šlo o symbol. Stejně jako u někdejší sochy v Bubenči. Dnešní moudří totiž hrají na to, že zbývá čím dál tím míň pamětníků.
Jako předseda Vlasteneckého sdružení antifašistů ČR tak mohu »pouze« válečná zvěrstva odsoudit. Válku naštěstí znám jen z vyprávění, knih a filmů. Ale proč nedat slovo pamětníkům?
Už to prasklo!
Místopředsedou našeho sdružení je Josef Liška, kterému v květnu 1945 bylo 12 let. Tehdy s rodiči a sourozenci bydleli v Radotíně u Prahy, tehdy ještě samostatné obci. »Chodili jsme do Solopysk do mlýna pro pytlík, ne pro pytel, pro pytlík mouky. Když jsme se vraceli domů, bylo to 5. května, viděli jsme na radotínském komíně vlát československou vlajku. Tatínek tehdy řekl slova, která slyším dodnes: ‚Tak už to začalo!« Když jsme došli domů, vystrašená maminka spustila: ‚Kde jste takovou dobu, když se venku střílí?‘
Tatínek s ostatními sousedy vyrazil na pomoc do Prahy, my strávili několik dní ve sklepě. Sousedka paní Stehlíková, byla v požehnaném stavu a její chvilka na ní přišla právě tam. S naší maminkou odešli nahoru do bytu a tam se narodila holčička – vlastně už do svobodné země. Bylo 9. května, na náměstíčko přijel první tank s rudou hvězdou. Maminka z toho pytlíku mouky upekla buchty a my je s tankisty vyměnili za suchary. Byly cítit naftou a vší tou příchutí tanku, ale nám strašně chutnaly.
Když se vrátil tatínek, řekl nám, že jsme v tom sklepě měli velké štěstí, vojáci prchající Schörnerovy armády totiž velice rádi používali svou specialitu: házení granátů do sklepů otevřenými okénky, protože dobře věděli, že se tam schovávají civilisté,« zavzpomínal pro iportaL24.cz Liška.
Dodal, že nikdy nesmíme zapomenout na zvěrstva německých fašistů, které napáchali v Lidicích a Ležákách, ale na konci války i v Ploštině, Prlově, Českém Malíně, Javoříčku nebo Zákřově. Nejen VSA si to každý rok na pietních aktech připomíná.
Válka je nejhorším dědictvím lidstva
Jména zmíněných obcí zazněla i v prohlášení ÚV KSČM Nejstrašnější válka v historii lidstva s miliony obětí, to byla 2. světová válka. Nezapomínáme! »V těchto dnech oslavujeme povstání českého lidu, který se postavil na odpor fašismu. Připomínáme si velké oběti občanů, vlastenců, vojáků bojujících na všech frontách této války, partyzánů, ale i nevinných obyvatel Lidic, Ležáků, Ploštiny, Javoříčka a mnoha dalších míst naší země. Tyto oběti nesmí upadnout v zapomnění. My komunisté, jsme patřili k prvním obětem fašistů! Proto s velkým znepokojením dlouhodobě upozorňujeme na nárůst rasové nesnášenlivosti, neřešení každodenních problémů občanů a jejich narůstající beznaděj. To vše bylo a je podhoubím fašismu.
KSČM důrazně protestuje proti zlehčování narůstajícího počtu případů, jejichž aktéři se snaží ospravedlňovat zločiny fašismu. Odmítáme oslavování fašistických válečných zločinců i zrádců, vrahů vlastních občanů nebo kolaborantů, jako byli Stepan Bandera, Andrej Vlasov, Ante Pavelić, Jozef Tiso či Emil Hácha. Pomníky v našich městech a obcích, nechť nám jsou připomínkou hrdinství vojáků osvoboditelů i utrpení obyčejných lidí. Ničení pomníků rudoarmějců nebo jejich odstraňování je popřením vlastní historie a projev neúcty k životům 140 000 z nich, kteří padli za naši svobodu při osvobozování Československa. Z tohoto důvodu je dnes potřeba dvojnásob připomínat význam obětí, protože vidina války se některým lidem opět začala zamlouvat. Válka je nejhorším dědictvím lidstva,« píše se ve stanovisku ÚV KSČM.
Pravda a lži
Pro někoho je jméno Josef Liška neznámé, zato jméno dalšího pamětníka bude povědomější. Při posledním předávání státních ocenění prezident Miloš Zeman předal Medaili Za zásluhy I. stupně (za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů) Emilu Šnebergovi.
»Rodák (8. září 1931) z Prahy, jehož otec byl letcem rakousko-uherské armády a veteránem první světové války, se musel za druhé světové války s rodinou vystěhovat do Vokovic. Během Pražského povstání se po otcově boku aktivně účastnil různých akcí. Přemalovávali v ulicích německé nápisy, dohlíželi na odchod Němců z letiště, zabavovali zbraně, provedli odminování letiště. Na letišti také deaktivovali časovanou bombu. Účastnili se posledních bojů s Němci, kteří se skrývali v údolí Divoké Šárky. Pomáhali stavět barikády, otec byl posléze velitelem jedné z nich. Za statečnost během povstání Emila společně s otcem prezident Edvard Beneš po válce vyznamenal Československým válečným křížem. Po válce vstoupil do armády a absolvoval Vojenskou leteckou akademii. Léta aktivní služby strávil u stíhacího letectva. Je aktivním členem Československého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS),« bylo tehdy napsáno v profilu oceněného.
Ten své zážitky popsal následovně:
»Jsem jeden z mála žijících účastníků odboje na Praze XIX, nyní Praha 6. Jeden z vystavovaných obrazů znázorňuje Bořislavku. Je to dnes mediálně velice známé místo. Jako Pražan jsem se účastnil Pražského povstání, v té době jsem měl zbraň. V ranních hodinách 9. května se předvoj 4. gardové tankové armády pod velením generála Leljušenka setkal u Bořislavky se skupinou civilistů ve stáří 35 až 55 roků v civilním oblečení. Byli to však původně vojáci, důstojníci wehrmachtu a příslušníci gestapa ze zámečku Jenerálka.
Směřovali na západ k Američanům. Chtěli si probojovat cestu, to se jim nepodařilo a prchali po polích k Červenému vrchu. Skupina byla postřílena samopaly Rudou armádou. Žádná revoluční garda tento čin neprovedla. Revoluční garda byla ustanovená zákonem až 10. května.
Z té doby jsou dochované fotografie, kde jedou tanky Rudé armády Kladenskou ulicí celkem tři dny bez přestání, 380 tanků a další podpůrné zbraně. Takže podklady, které použil autor knihy Zabíjení po česku, nejsou a nemohou být autentické. Na pozadí tolik zmiňované fotografie zastřelených 41 osob jsou domy, jejichž stavební profil vůbec neodpovídá dokumentaci dochované na stavebním odboru, což je druhý důkaz podvrhů.
Opravdu si nepamatuji, že by v tu dobu byla nad Prahou letadla anglická nebo americká. A to jsem tehdy poznal typ letadla podle zvuku. Přesně si pamatuji, že 9. května 1945 v čase 12.45 hodin nad Bořislavkou prolétl letoun typu Focke-Wulf 189 a za ním byl stíhací letoun Jak-9. Stíhač po německém letounu několikrát vystřelil, na obloze se objevily dva bílé padáky a třetí člen osádky letěl dál na západ. U.S.Army Force v Pražském povstání nebojoval. Já osobně jsem viděl sovětskou stíhačku,« řekl Šneberg pro iportal24.cz.
Další příklad
A pamětník válečných událostí má i další příklady, třeba následující: »Mám doma řadu knih s vojenskou historickou tematikou. Vydává se jich velmi mnoho a ne všechny jsou historicky věrné. V některých knihách se píše, jak 3. pluk ROA-vlasovci dne 6. května 1945 zahájil dělostřeleckou palbu do prostoru ruzyňského letiště, údajně mělo být zničeno 40 letounů. Někteří dokonce uvádějí průzkumný letoun Fieseler Storch. Dne 8. května 1945 dostal můj otec rozkaz od plukovníka Fetky, velitele části Praha 6, aby provedl průzkum na tomto letišti. Na letiště jsme dorazili asi v 12.15 a zjistili, že příjezdová komunikace je uzavřena ostnatými dráty. Otec odstranil nášlapnou minu a uvolnil průjezd. Na letištní ploše a v objektech bylo zcela prázdno, u hangáru C stály tři letouny Siebel, letuschopné, nikde se nebojovalo, letiště nebylo narušeno. Odminovali jsme budovu letištního nádraží. Letoun Fieseler Storch byl připraven k letu, ovšem bez pohonných hmot. Posádka letadla odletěla z letiště Ruzyně letounem Ju 52 ve 12 hodin. To jsme zjistili z letových záznamů letiště. Německý letoun Fieseler Storch byl později rozebrán místními občany, a tak se z něho stal vrak. Takže nikdy nebyl zničen střelbou vlasovců, jak se mylně uvádí.
Říkalo se, že na území Prahy padlo v bojích s Němci třicet vojáků Rudé armády. Jen na Vokovickém hřbitově, kde se nachází památník rudoarmějcům a kam chodíme každoročně v květnu, je pohřbeno 37 vojáků. Přímo v Praze padlo na sedm set rudoarmějců, ale pravda je ještě jiná – musíme brát osvobození Prahy jako celou Pražskou operaci Rudé armády, která znamenala ztráty na 50 000 rudoarmějců (padlých, zraněných, nezvěstných).
Lidé by měli chodit se svými dětmi a vnuky i do Národního památníku na Vítkově, tam je přece Síň Rudé armády, i tam se mohou něco dozvědět.
Český národ válku nerozpoutal, zavražděných a umučených nevinných Čechů bylo 360 000. Jakou krutou smrtí zemřeli, se naše společnost neinformuje. Zamýšlím se nad otázkou, proč se tímto společnost zabývá až nyní, tolik let po sametové revoluci.
Jestliže se někdo cítil jakkoli poškozen, mohl se vyjádřit a otevřít toto téma již daleko dříve, po roce 1989. Roky jsme ovšem mediálně informováni o nepravostech na Němcích. Neměli bychom se věnovat více vlastní historii národa, našim mučeným, zabitým, popraveným, zmasakrovaným předkům?«
(zmk)