Navzdory moderním technologiím má loutkové divadlo stále svou budoucnost, musí však udržovat krok s dobou a udržet také svou profesionální úroveň po řemeslné stránce, řekl loutkoherec Martin Klásek, »otec« Spejbla a Hurvínka, který je tento víkend hostem přerovských patnáctých Loutkářských Letnic. Dnešní doba se podle něj odráží i v samotné dramaturgii – texty jsou kratší a divadlo musí podle něj »odsejpat«. Klásek v Přerově učil diváky i loutkoherce ve workshopu jak správně vodit loutky. Je to podle něj dril, který se musí naučit.
Martin Klásek je teprve třetím tvůrcem, který v téměř stoleté historii Divadla Spejbla a Hurvínka vodil slavné loutky a propůjčil jim hlas, v této roli vystřídal svého předchůdce Miloše Kirschnera. Uměleckou dráhu ukončil letos, stále však hraje večerní repertoár a zůstal podle svých slov přítelem na telefon. Jeho pokračovatelem je Ondřej Lázňovský, který od roku 2017 v rolích Spejbla a Hurvínka alternuje. Hurvínkovu fistuli si však Klásek procvičuje dodnes, i když nemusí. »Třeba v autě, když u toho nikdo není, zjišťuji, zda to tam pořád ještě mám. Nebo když se cítím nastydlý. Je to úskalí, v tom je ta fistule zrádná, když hlas není čistý, dělá se to těžko. Takže ano, kontroluji si to,« uvedl Klásek.
Nezaměnitelná Hurvínkova fistule, která provází děti již po několik generací, se musí podle něj umět udělat. »Většina lidí má falzet, kdy se dostane nad svůj hlasový rejstřík, náročné je ale udělat tu Hurvínkovkou barvu a udržet ji,« doplnil pětašedesátiletý Klásek. Náročné to podle něj bylo především při zahraničních vystoupeních, kdy Spejbl a Hurvínek mluvili jazyky, které mají významotvorné hrdelní hlásky či tleskání hlasivkami. »V té fistuli je to sakra dřina si to natrénovat,« doplnil loutkoherec. Nejvíce se zapotil například při hraní v čínštině, vietnamštině, arabštině ale i v dánštině.
Kromě Hurvínkovy fistule po desetiletí bravurně zvládal i přeskakování hlasu z rozvážného Spejbla na prostořekého Hurvínka, podle něj šlo o technickou záležitost. »To se člověk naučí, natrénuje. Nejzásadnější ale je, aby ty dvě figury myslely každá sama za sebe. Každá má jiný dechorytmus,« doplnil Klásek.
V Přerově vedl Klásek workshop vodění loutek na patnácté celostátní přehlídce loutkových divadel Loutkářské letnice, která má dlouholetou tradici a i pro samotné loutkoherce znamená výměnu zkušeností a informací. Podle Kláska má loutkové divadlo stále svou budoucnost, v potaz však musejí loutkoherci vzít současného malého diváka.
»Například v našem divadle jsme v poslední době zkracovali texty. Helenka Štáchová vždycky říkala, že dnešní děti mají klipové vidění – je potřeba je nepříliš unavovat dlouhými nedramatickými obrazy, nehledat tu zábavu v textech, ale víceméně v akcích. To udělá dynamiku představení. Příběh jsme také cíleně rozdrobili do více obrazů, než bývalo před 20 nebo 30 lety zvykem,« popsal Martin Klásek.
Stejně tak je podle něj důležité udržet řemeslnou úroveň profesionálního loutkového divadla a to s ohledem na upřímnost dětí. »Například naše divadlo bylo vždy jedinečné v tom, že se prezentovalo vrcholným loutkářským marionetářským uměním, ty děti viděly loutky, které se pohybovaly po jevišti jako živé. V tom případě jim ty děti vše věřily,« dodal Martin Klásek.
čtk