Sebepoškozování mezi dospívajícími už dávno není ojedinělý problém, ale tichá realita školních chodeb. Školní psychologové upozorňují na rostoucí počet mladistvých, kteří se řežou, pálí nebo si trhají vlasy. Za bolestí na těle se často skrývá tlak sociálních sítí, nízké sebevědomí a neschopnost zvládat stres.
Šetření Katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého ukazuje, že sebepoškozování není mezi mladými okrajovým problémem. Podle odhadů se sebepoškozování může týkat více než 70 tisíc teenagerů. Počet dospívajících, kteří řeší své problémy poškozováním vlastního těla, navíc v posledních letech stoupá. »V posledních letech došlo k nárůstu sebepoškozování u našich žáků. První nárůst jsme zaznamenali zhruba před více než třemi lety. Na tomto nárůstu se podílí více faktorů. Mezi ty hlavní patří potřeba snížit negativní emoce, jako jsou úzkost, nejistota nebo pokles nálad. Může se jednat o způsob komunikace, kdy se na sebe snaží dítě kvůli ranám upozornit okolí a získat jeho pozornost. Někdo sebepoškozováním potlačuje pocit prázdnoty,« řekl Miloslav Janeček, ředitel Střední odborné školy Jarov (SOŠJ).
Podle odborníků se více se sebepoškozováním potýkají dívky. Na nárůst případů mají značný podíl i sociální sítě. »Současné děti se už neumí nudit, když nemají co dělat, vezmou telefon do ruky a on je zabaví. A když telefon odloží, dostaví se určitý propad v náladě. Chvíli jsou samy se sebou a není to snadné. Sociální sítě vedou k porovnávání sebe samého, nastavují nereálný ideál krásy, životního stylu, vnímání okolí. S nastaveným zrcadlem sociálních sítí se zpravidla hůře vyrovnávají dívky. Často náctileté slečny ví, jaká kosmetika je nejlepší, kde vyšla jaká novinka, co si mají uvařit, jak se obléct, ale realita je jiná. Mají nedostatek kapesného, používání zázračných krému nefunguje, připravené jídlo podle videonávodu nevypadá a nechutná tak, jak čekaly, outfit jim nesluší tolik jako dívce na videu. Následuje série frustrací a dívky jsou se sebou v reálném životě nespokojené, mají nižší sebevědomí, hodně se srovnávají s okolím a v tomto porovnání nevychází dobře. Sebepoškozování je pak důsledek současné rychlé doby, snaha o rychlá řešení,« vysvětlila Tereza Trčková, školní psycholožka a vedoucí Školního poradenského pracoviště Střední odborné školy Jarov.
Téma sebepoškozování u dospívajících je složitější, než se na první pohled zdá. Nejde jen o snahu ublížit si, ale často o zoufalý pokus, jak zvládnout přetlak emocí a vnitřní nepohodu. »Sebepoškozování patří mezi formy zvládání stresu, pomáhá při zmírnění negativních pocitů. Je to strategie, která jde dělat skoro všude a mezi vrstevníky je tolerovaná. Fyzická bolest přehluší tu psychickou, mozek při pocítění bolesti začne vytvářet endorfiny, což má za následek uvolnění psychického napětí. Někdy může být způsobem navázání kontaktu se sebou samým – ‚něco cítím, tedy žiji‘. Nejvíce se v praxi setkáváme s řezáním, škrábáním, pálením, trháním vlasů. Častou formou je zamezení zahojení rány – opětovné rozškrábání. Ale i nejezení či hladovění, které patří do poruch příjmu potravy, je určitou formou sebepoškozování,« popsala psycholožka.
Odhalit sebepoškozování není často jednoduché, děti umějí své rány dobře skrývat, řežou se na místech, která nejsou na první pohled viditelná. Často dojde k odhalení problému dříve ve škole než doma. »Děti, které se sebepoškozují, jsou často v domácím prostředí opatrnější, svá zranění schovávají důsledněji, dokáží je lépe maskovat. Výjimkou tak není, že si jako první problému všimne třídní učitel nebo spolužák. Mezi varovné signály patří neustále dlouhý rukáv, zafačované předloktí, nehojící se rány, jizvy,« uvedla Trčková.
Svěřit se s problémem bývá často jednodušší cizímu člověku než rodiči. Ředitelé škol proto už dlouho zdůrazňují důležitost přítomnosti psychologů na školách. »V naší škole funguje Školní poradenské pracoviště přes deset let. Jeho součástí jsou dvě školní psycholožky, dva speciální pedagogové, etoped, tři výchovní poradci a jeden metodik prevence. Na poradenské pracoviště se ve velké míře dnes již žáci obracejí sami, nebojí se, nestydí se. Poradenský pracovník žáka nesoudí, ale snaží se mu pomoci. Hledají spolu jiné funkční řešení, které ale nikdy nefunguje hned. Žákovi je důležité nabídnout bezpečný prostor, kde může opakovaně sdílet své emoce. Psycholog může žákovi zprostředkovat kontakt na psychoterapii, případně na psychiatra,« uvedl Janeček.
Školy jsou si narůstajícího problému vědomy, proto se snaží o psychiku svých žáků aktivně pečovat. »Existují preventivní programy, ale jedním z rizik bývá, že nechtěně mohou žáka k sebepoškozování navést. Na naší škole jdeme spíše opačným směrem a učíme žáky hledat a učit se funkční strategie zvládání stresu. Mezi ně patří relaxační techniky zaměřené na dech, techniky mindfullness, ale i techniky na sdílení, co vše nám může pomoci, když se necítím dobře, od jídla přes možnost promluvit si s někým, po pohybové či kreativní činnosti. Na tyto aktivity je prostor v třídnických hodinách, při pracích se třídou nebo při Dnech pro zdraví,« popsal ředitel školy.
Pro zvládnutí situace je zásadní přístup rodiče. »Rodiče by si při podezření měli dopřát určitý čas, aby vstřebali novou skutečnost. Dřív, než se dotáží svého dítěte, měli by si něco o tématu zjistit. Vhodná je aplikace Nepanikař a je volně ke stažení. Linka bezpečí, kam může volat jak dítě, tak i rodič. Existuje mnoho kvalitních publikací na toto téma. Poté je prostor pro komunikaci, ocenit dítě, že je schopno se rozpovídat, respektovat ho ve sdílení. Když by to rodič s dítětem nezvládl, je prostor pro vyhledání pomoci, a školní psycholog bývá první volbou, kteří jsou na rozdíl od psychologických poraden časově dostupnější a mohou problém začít řešit zpravidla okamžitě,« uzavřela Trčková.
(pr)
ILUSTRAČNÍ FOTO – pixabay