Jen půl roku vydržel po volbách v červnu 1992 společný stát s názvem Česká a Slovenská Federativní republika (ČSFR). Návrh ústavního zákona o zániku ČSFR schválila vláda 26. října 1992 a poté, co ústavní zákon o zániku Československa 25. listopadu téhož roku schválilo Federální shromáždění, byly dny společného státu Čechů a Slováků definitivně sečteny. Rozpadem federace vyvrcholily dlouhodobé spory politických reprezentací o její podobu. Zatímco česká strana prosazovala federaci se silnějšími pravomocemi, slovenští politici trvali na větších kompetencích pro jednotlivé republiky.
Otázky názvu státu či podoby jeho znaku rozvířily na začátku 90. let minulého století národní emoce. Po nepřijetí kompromisních dohod na jaře 1992 se pozornost obrátila k červnovým parlamentním volbám, které v Česku vyhrála ODS Václava Klause a na Slovensku HZDS Vladimíra Mečiara.
Na jednání zástupců těchto stran se ukázalo, že rozdíly v pohledech na budoucí státní uspořádání jsou zřejmě nepřekonatelné. A tak se ještě tentýž měsíc zrodila dohoda, která mluvila o rozdělení ČSFR, i když nechávala ještě otevřené dveře i jinému řešení.
Přijetím Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky v červenci 1992 dalo Slovensko – alespoň z pohledu českých politiků – otevřeně najevo, že se chce podruhé v historii vydat na cestu k samostatnosti. V srpnu 1992 potom předstoupili Klaus a Mečiar v brněnské vile Tugendhat před novináře a oznámili, že československý stát bude od 1. ledna 1993 minulostí. Úderem půlnoci 31. prosince 1992 pak ČSFR zanikla a vznikly dva nové samostatné státy Česká republika a Slovenská republika.
(čtk)