»Bájný olgoj chorchoj býval ohromnou záhadou. To již neplatí, pravdu o něm známe. Nyní se dokonce na zvíře, které bylo jeho předobrazem, můžete přijít podívat,« napsal Miroslav Bobek na svém facebookovém veřejném profilu. Malá, ale velmi zajímavá, taková je expozice drobných živočichů mongolských stepí a pouští v pražské zoologické zahradě, která je pojmenována podle svého ústředního motivu olgoj chorchoj. Ta je součástí nového expozičního celku nazvaného Gobi. Naleznete zde malé představitele stejnojmenné pouště, ale k vidění je zde i bájný a hrůzostrašný olgoj chorchoj. Je jím hroznýšek tatarský, který dovede překvapit nejen výpadem z hloubi země, ale někdy i mimořádným vzrůstem a dalšími věcmi.
Co to je olgoj chorchoj? Báje? Chiméra? Přízrak, či skutečný živočich? Olgoj chorchoj je obávaná příšera, která se podle mongolského lidového podání vyskytuje v některých částech Mongolska. Její popisy jsou bohužel kusé, ale v některých ohledech se shodují. A není divu, jelikož ten, kdo prý olgoje chorchoje spatří, je synem smrti a žádné očité svědectví nepřinese, nebo je v lepším případě považován »za poznamenaného či prokletého«. Takže jak má tedy tato bájná příšera vypadat? Souhrn popisu od nejrůznějších badatelů, výzkumníků, kteří samozřejmě vycházeli z vyprávění od místních obyvatel, je následující.
Má připomínat střevo naplněné krví a vůbec nejčastěji se o něm mluví jako o písečném červu. Obojí je ostatně obsaženo v jeho mongolském jménu, kde »olgoj« znamená tlusté střevo a »chorchoj« červa. Těmto přirovnáním nahrává také to, že oba konce olgoje chorchoje vypadají stejně, takže nikdo nepozná, kde má hlavu a kde ocas. Jeho rozměry se prý pohybují od půl do jednoho a půl metru a má se vyskytovat v písečných dunách mongolské Gobi. Tam žije zahrabán v písku, ale v červnu a červenci se objevuje na povrchu. Při pohybu se neplazí dopředu, ale jakoby se koulí do strany. Zastihne-li ho někdo náhodou venku, je velmi nerudný a okamžitě útočí. Je extrémně nebezpečný, jelikož člověka dokáže zabít na vzdálenost několika metrů. Někdy vystřikuje jed či smrtící chemikálii a údajně umí zabíjet na dálku i elektrickým výbojem. Před útokem přitom zvedá jeden konec těla a mění barvu a nafukuje svoji velikost.
Žádný vědecký popis však neexistuje, ale připustíme-li, že se nejedná o pustý výmysl, měli bychom hledat racionální jádro této pověsti. Ideálním kandidátem a vlastně i předlohou je hroznýšek tatarský, který je menším, ale robustnějším hadem s válcovitým tělem, žijícím také v poušti Gobi, kdy většinu času tráví pod zemí a svou kořist, drobné obratlovce, loví prudkým výpadem z hloubi země. Proč by si však místní kočovníci, kteří přírodu velmi dobře znají a využívají, měli neškodného nejedovatého hádka ztotožňovat se smrtícím monstrem?
»Odpovědí by mohla být mimořádná variabilita hadů a schopnost v určitých mimořádných podmínkách dosáhnout mimořádné velikosti. Sám jsem v souboru několika desítek hroznýšků viděl jedince, kteří se nejen délkou přes jeden metr, ale i tělesným rámcem zcela vymykali běžnému obrazu svého druhu. Obecná zkušenost nám říká, že strach z hadů má velké oči, a to dokonce i v případě lidí žijících celý život v přírodě. Naši hroznýšci tatarští, které se pokoušíme návštěvníkům pražské zoo ukázat ve speciálně zkonstruovaném teráriu nabízejícím průřez vrstvami písku, však patří k těm běžně velkým,« řekl Petr Velenský, kurátorq plazů, obojživelníků a ryb Zoo Praha.
Olgoje chorchoje pravděpodobně stvořila pověrčivost a fantazie mongolských pastevců, a to z tvora hroznýška tatarského, se kterým se sice mohou setkat, ale jen vzácně, a proto se vymyká jejich každodenní zkušenosti. Právě tomuto hadovi odpovídá většina charakteristik olgoje chorchoje, které jste si již přečetli. Výjimkami jsou pouze nadouvání části těla před útokem, změny zbarvení a ovšem schopnost usmrtit člověka na dálku.
Hroznýšek tatarský žije v Mongolsku přibližně tam, kde by se měl vyskytovat i olgoj chorchoj, a stejně jako on se objevuje ponejvíce v plném létě. Skutečně se pohybuje zvláštním způsobem, tedy vklouzne do písku a po několika zavlněních v něm zmizí. Samci měří obvykle do půl metru a samice většinou nepřesahují 70 centimetrů, ale někteří jedinci mohou dosáhnout délky přes metr a váhy přes půl kilogramu. To už je pořádný »červ«, napsal ředitel Zoo Praha Bobek na svém facebookovém profilu. Zbarvení hroznýška je velmi variabilní, takže při troše fantazie může připomínat i »střevo naplněné krví«. Nejdůležitější ale je, že hroznýšek má silné, válcovité tělo, takže při zběžném pohledu jde jen stěží rozeznat hlavu od ocasu. Má to souvislost nejen s tím, že se prohrabává pod povrchem, ale i s obranou. Když je ohrožen, může schovat hlavu a nastavit nepříteli ocas. Vedle defekace je přitom schopen také vyměšovat silně páchnoucí kloakální výměšky, takže není nejmenších pochyb! Shoda s popisy olgoje chorchoje je mimořádná.
Hoznýšek tatarský (Eryx tataricus) mívá mramorované zbarvení s variabilní barvou přecházející od béžové až po černou, které funguje jako maskovací. Jeho habitatem je střední Asie. Má poměrně malou spíše tupěji zakončenou hlavu, která přes neznatelný krk plynule přechází do válcovitého těla. Tvar hlavy je adaptací usnadňující zahrabávání a hrabání v písku. Patří k větším zástupcům rodu hroznýšek (Eryx), přičemž samice jsou delší a robustnější než samci. V létě se před denním žárem ukrývá v podzemí, kde si buď sám razí chodby, nebo využívá nory hlodavců. Na povrch vylézá teprve se soumrakem, kdy se vydává na lov. V chladnějších oblastech svého výskytu, mezi něž patří Mongolsko, přečkává období od října do dubna v úkrytech ve stavu brumace, což je druh zimního spánku vyskytující se u plazů. Jeho tělesná teplota v té době klesá, životní funkce se zpomalují a aktivita se omezuje na minimum. Proto bývá viděn právě v červnu a červenci, kdy je v jižní části pouště Gobi teplo.
V lidské péči se dožívá až 24 let. Jde o nejedovatého a pro člověka zcela neškodného hada, který se v ohrožení pouze stáčí do pevného klubka. Hroznýšek tatarský je vejcoživorodý, tzn., že vejce se vyvíjí v těle matky a líhnou se těsně před porodem. Samice je březí 4 měsíce a rodí 8–12 mláďat. Tvar hlavy usnadňuje prohrabávání pod povrchem, ale podobnost s ocasem je také účinnou obranou před predátory. Když je hroznýšek ohrožen, může hlavu schovat a nastavit nepříteli ocas. Tělo hroznýšků je navíc právě v ocasní části zpevněno kostěnými útvary uloženými v kůži – tzv. osteodermy. »Vzhledem k jejich povrchovému uložení u čtyř druhů hroznýšků rodu Eryx (včetně hroznýška tatarského) se předpokládá, že slouží pravděpodobně zejména k obraně. Mohly by však mít i další funkci související například s pohybem, termoregulací či ukládáním vápníku. Nalezeny byly u dospělých jedinců, a to především na ocase a na těle asi 4 centimetry před kloakou. Osteodemy u zkoumaných vzorků, kopírovaly poměrně pravidelně rozložení šupin. Pravděpodobnou ochrannou funkci osteodermů u hroznýšků podporuje i fakt, že mají tito podzemní hadi zvětšené a vysoce modifikované ocasní obratle, které téměř zcela vyplňují objem ocasu. Zdá se tedy, že je distální část těla pod silným predačním tlakem, autoři studie přirovnávají tyto struktury ke středověkému brnění a interpretují je jako další součást bohaté antipredační strategie hroznýšků,« napsal tým odborníků ve studii pod vedením Petry Frýdlové a Daniela Frynty z katedry zoologie Přírodovědecké fakulty,Univerzity Karlovy.
Vizualizace osteodermů na ocase a kaudální části těla hroznýška východního (Eryx miliaris) pomocí μCT. Malé barevné objekty jsou jednotlivé osteodermy, které jsou uspořádány do pravidelného vzoru kopírujícího jednotlivé šupiny. Odstín osteodermů odpovídá jejich objemu (mm3). Na obrázku jsou zároveň patrné výrazné modifikace ocasních obratlů.
Ostatně přijďte si olgoje chorchoje alias hroznýška tatarského sami prohlédnout. Naleznete ho v pražské zoo v nově otevřené expozici Gobi. Z živočichů trávících dny pod mongolskou zemí polopouští a pouště Gobi zde v pavilonku mimo hroznýšků uvidíte i šváby lékařské, připomínající miniaturní želvičky, a štíry Martensovy (Mesobuthus martensii), kteří jsou zde vystavováni pod dvojím osvětlením, aby vedle běžného zbarvení štíra vynikla i zvláštní vlastnost jeho kutikuly, tedy fluorescence pod ultrafialovým světlem.
Z denních malých tvorů z Gobi zde uvidíte také maličkou, ale robustní agamku různobarvou (Phrynocephalus helioscopus varius), vyznačující se naprosto mimořádnou variabilitou ve vzorech i barvách, a poněkud větší agamku Převalského (Phrynocephalus przewalskii) s »úhořím« pruhem na hřbetě. V expozici s ní je k vidění i jeden z nejtypičtějších ještěrů Mongolska, paještěrka Převalského (Eremias przewalskii).
Agamky (rod Phrynocephalus) jsou drobní denní ještěři, zcela typičtí pro pás asijských chladných pouští od Arábie po Tibet a střední Čínu. Mezi jejich typické rysy patří okrouhlá hlava (Phrynocephalus latinsky znamená ropuchohlavec) bez ušního otvoru a stáčivý ocásek. »Agamky jsou hašteřivá zvířátka, která neustále vyhrožují všem jedincům v dohledu právě štírovitým stáčením ocásku nahoru ke hřbetu. Umějí s ním ale i ležaté osmičky do stran a svoji show často doprovázejí pobíháním, poskakováním, klikováním a otevíráním tlamky. Agamky patří k nejnáročnějším chovancům. Mají na plazy velmi rychlý metabolismus, loví hlavně mravence a svou drobnou kořist zobou jednotlivě v průběhu celého dne. Jsou krátkověké, jejich průměrný život je pouze o málo delší než jeden rok. Mongolské agamky navíc žijí na chladné hraně existence, které čelí tím, že půl roku zimují pod zemí. Patří ale k našim nejužším specializacím, takže tuto chovatelskou výzvu můžeme podstoupit,« uzavřel Velenský.
Marcela Špičková
FOTO – Zoo Praha/Miroslav Bobek a Petr Hamerník, Přírodovědecké fakulty, Univerzity Karlovy/Petra Frýdlová a Jan Dudák