Chytrou domácnost si člověk může představit jako domácnost, jejíž elektronické komponenty se snadno ovládají aplikací v mobilním telefonu, navzájem spolu bezproblematicky komunikují a všemožně nám ulehčují život. Jenomže tento ideální pohled naráží na mnohá úskalí. Velkým rizikem je zejména oblast bezpečnosti internetu věcí i vlastních zařízení v něm.
Smart home by se dal v základu rozdělit na dvě části. Do té první patří věci, které bychom mohli nazývat »hard smart«, tedy typicky ovládání a správa energií, bezpečnostních senzorů a kamer, žaluzií, kotle i třeba elektromobilu. Druhou část, která by mohla nést označení »fancy smart«, tvoří například ovládání televize, osvětlení, vysavače, pračky a sušičky, ledničky a pak různé teploměry a podobně. Tento koncept může být založený na principu jednoho ekosystému, který se dodává v rámci koupě nového domu a k ovládání tak opravdu stačí jedna aplikace.
A právě zde začíná poměrně velký zmatek spojený s bezpečnostním rizikem. »Každé takové zařízení má totiž svou vlastní ovládací aplikaci a svůj vlastní cloud. Problém je, že zejména u levných zařízení původem z Číny uživatelé nemají šanci zjistit, jaká data zařízení sbírají a odesílají. A hlavně kam je odesílají. Platí to nejen o levné, drobné elektronice, ale třeba i o kamerách. I když má kamera své vlastní úložiště, tak data jdou i do cloudu k výrobci. A pokud jde o ovládací aplikaci, tak uživatel v ní sice může nastavit, kdy má kamera pracovat, ale nikdy nemá jistotu, co taková čínská aplikace skutečně dělá,« vysvětluje ředitel pro cloudové služby společnosti Algotech Petr Loužecký.
Bezpečnostní riziko však není jen v možném odposlouchávání uživatelů. Problém může nastat i v případě, že jsou tato zařízení v síti špatně zabezpečená. Pokud útočník snadno prolomí přihlašovací údaje, dokáže například přes kameru nahlédnout uživatelům klidně až do ložnice a s informacemi, které získá, pak může spáchat závažný trestný čin.
Podle Loužeckého by si uživatel, který touží po chytré domácnosti, měl nejprve pečlivě rozmyslet, co všechno od ní očekává a na základě toho pak zvolit platformu, na které celý systém postaví. V dalším kroku by se pak měl podívat na to, co její výrobce garantuje a jak vypadají smluvní podmínky. A pokud si stále nebude jistý, neměl by se bát poradit s odborníky. Platforem s komplexním ekosystémem je na trhu několik. Například Apple se svým HomeKit, k němuž existuje šifrovaný protokol a mnohá zařízení se dají integrovat do jednoho, případně Google Home, který je v principu koncipovaný podobně. Vlastní ekosystém má pak třeba i Philips, který má ale vazbu na platformy Google i Apple. »Osobně si myslím, že taková řešení jsou bezpečná, větší hrozbu vidím v málo známých, čínských výrobcích, u nichž opravdu neexistuje jistota, že získaná osobní data nezneužívají například k prodeji třetím stranám,« upozorňuje dále s tím, že přeprodej osobních údajů je velkým problémem současnosti.
Všechny smart krabičky totiž sbírají data a pokud se někdo bude hodně snažit, dokáže z naší digitální stopy, kterou za sebou necháváme, vytvořit přesný obraz našeho chování. A na základě toho poté cílit reklamu, případně informace využít (či spíše zneužít) i k dalším aktivitám, včetně skórování uživatele/klienta. I proto je nesmírně důležité, aby uživatelé pečlivě četli smluvní podmínky a měli přehled o tom, jaká data zařízení prostřednictvím aplikace sbírá a co s nimi následně dělá a jak dlouho je může držet. »Pokud však lidé tato ujednání nečtou a odsouhlasí je bez mrknutí oka, odevzdávají vlastně své osobní údaje celému světu. Firmy nepotřebují k jejich získání obcházet zákon a přesto dostanou, co chtějí. Data o jejich životě,« říká na závěr Loužecký.
(zmk)
FOTO – AdobeStock/Algotech