Česká republika má přes 16 000 veteránů. Naprostou většinu z nich tvoří novodobí veteráni, kteří prošli armádními misemi na Balkáně, v Afghánistánu, Mali nebo v Iráku. S řadou problémů, se kterými se po návratu z misí nebo po odchodu z armády mohou potýkat, se jim snaží pomoct tři komunitní centra zřízená ministerstvem obrany. Sídlí v Praze, Brně a Olomouci, další má v blízké budoucnosti vzniknout v Táboře.
Válečným veteránům nabízí pomoc se zdravotními, psychickými nebo i právními problémy, využít ale mohou také třeba prostory pro vzájemné setkávání, řekli pracovníci pražského Komunitního centra pro válečné veterány. Česko, stejně jako další země západního světa, dnes slaví Den válečných veteránů.
První komunitní centrum pro válečné veterány ministerstvo obrany zřídilo v roce 2016 v Brně, o tři roky později vzniklo další v Olomouci. Zřizovatelem pražského centra, které vzniklo v roce 2021, je Ústřední vojenská nemocnice (ÚVN).
Právě zdravotní pomoc je jedním z hlavních témat, kvůli kterým váleční veteráni pražské centrum vyhledávají. Dalším nejčastějším požadavkem je podle Štěpána Vykypěla právní poradenství. V nabídce centra je i pomoc kaplana, psychologa, adiktologa nebo třeba finanční poradenství.
Válečným veteránem se stávají vojáci, hasiči, policisté nebo i civilisté, kteří dostanou od ministerstva obrany příslušné osvědčení. Podmínky stanovuje zákon, v současné době musí na zahraniční misi v místě ozbrojeného konfliktu strávit minimálně 90 dnů.
Věková skladba válečných veteránů je různorodá. Česká republika stále má přes 100 veteránů bojů z druhé světové války, další skupinu tvoří účastníci třetího, protikomunistického odboje. Naprostou většinu ale představují vojáci, kteří zažili novodobé zahraniční mise. Zatímco příslušníkům československé jednotky z operací Pouštní štít a Pouštní bouře je přibližně mezi 50 a 70 lety, nejmladší veteráni z misí v Afghánistánu nebo Mali jsou »dvacátníci«. Tomu odpovídá i skladba potíží, se kterými se mohou potýkat. A to od zdravotních, psychických až po společenské.
Podle Vykypěla si služby komunitního centra mohou nárokovat i rodinní příslušníci, kteří kvůli dlouhodobému odloučení zažívají náročné situace. Vyrovnat se musí i s tím, že někteří váleční veteráni mají po návratu z mise psychické potíže, o kterých neradi mluví. »A proto jsme tady my, abychom jim třeba anonymně pomohli. Už třeba jenom tím, že to tady ze sebe dostanou,« podotkla pracovnice centra a válečná veteránka Eva Staňková.
Podle dalšího zaměstnance centra Marka Novotného, veterána z Afghánistánu, se česká armáda nepotýká tak často s traumaty z války, jako například americká armáda. Důvodem je podle něj třeba dobře zvolená délka misí, na kterých jsou čeští vojáci zpravidla šest měsíců, zatímco jejich američtí kolegové rok. Roli hraje i psychologická péče po návratu ze zahraničí nebo to, že je česká armáda relativně malá a »všichni se v ní znají«.
Vojákům může pomáhat i vysoká důvěra české společnosti v armádu. Přesto se musí vyrovnat s některými odsudky, nejčastěji jde o obvinění, že jsou žoldáci. »To je to, co vám řekne každý veterán a co je nejvíc mrzí. Vždy mu někdo stejně nakonec řekl: Hele, stejně jsi tam byl jenom kvůli prachům,« poznamenal Novotný. Pro vojáky jsou přitom mise často vyvrcholením jejich kariéry a o místě nasazení armády rozhodují politici.
Centrum se kromě samotné pomoci veteránům snaží veřejnosti poskytovat informace o nich. Nyní třeba nabízí výstavu o vojenských zdravotnicích z druhé světové války Andělé v zeleném, v centru bude otevřena do konce ledna.
Propagovat svou činnost chce centrum i v samotné armádě. Podle Novotného mají některé armádní útvary ve vztahu k válečným veteránům rezervy. Zástupci komunitních center proto objíždí všechny armádní jednotky a svou činnost u nich představují.
(za)