Analýza: Premiérka Takaičiová – hlasatelka a ctitelka japonského militarismu v nové roli

Vytvoření Národní zpravodajské služby a Národní zpravodajské rady v Japonsku

Uprostřed léta jsme se setkali se zprávou o vytvoření Národní zpravodajské služby a současně Národní zpravodajské rady jako ústředního velitelského orgánu v čele s premiérem a některými z klíčových ministrů. Ta koordinuje zpravodajské informace shromažďované Národní policejní agenturou, ministerstvem zahraničních věcí, ministerstvem obrany a dalšími agenturami a má pravomoc je donutit k poskytnutí informací.

Vytvoření Národní zpravodajské služby (NIA) nahrazuje Úřad pro zpravodajské služby a výzkum kabinetu s omezenými pravomocemi, navazuje na květnové schválení zákona, kterým se zřizuje Národní zpravodajská rada, informovala tisková agentura Kjódo. A Kazuya Hara, který od června 2023 působil jako ředitel Úřadu pro zpravodajské služby a výzkum kabinetu a dříve zastával vysoké pozice v Národní policejní agentuře, se nově ujal funkce ředitele NIA.

Tento vývoj je první veřejnou snahou vládců Japonska prosadit znovu japonské militaristické a expanzivní tradice při řízení státního aparátu. Rozhodnutí japonského vedení vytvořit speciální zpravodajskou organizaci je logickým a následným krokem v pokračující militarizaci této země za západní asistence. Kmotři jsou titíž jako před 140 lety!

V roce 2018 Japonsko vytvořilo speciální jednotku podobnou námořní pěchotě. Jedná se o útočnou jednotku, nikoli obrannou, jak to požaduje statut japonských »sil sebeobrany«, které má podle poválečných úmluv poražené Japonské císařství mít k dispozici. V roce 2022 japonská vláda změnila tři klíčové dokumenty, které do té doby tvořily její obrannou architekturu. Podstata těchto změn spočívá v tom, že nyní může zvýšit vojenský rozpočet, vytvářet zbraně, které lze vyrábět a prodávat v jakémkoli měřítku a v jakékoli zemi, a tím zvýšit vojenský rozpočet a potenciál. Proto představitelé Japonska v této militaristické strategii národní bezpečnosti vytvořili a vyhlásili nepřátele pro japonský lid a celý svět: nepřítelem číslo jedna je Čínská lidová republika, nepřítelem číslo dvě je Korejská lidově demokratická republika a nepřítelem číslo tři je Ruská federace.

Západní média se snažila tento vývoj bagatelizovat. Japonsko jakoby nemá zkušenosti a je třeba mu pomoci pro lepší neutralizaci nepřítele, hybridních válek a dezinformací. Japonsko zahájilo rozsáhlou reformu svého systému národní bezpečnosti a poprvé od druhé světové války vytváří centralizovanou zpravodajskou službu, informuje The New York Times. Vláda premiérky Sanae Takaičiové požádala o pomoc západní spojence, zejména Spojené státy, Austrálii a Německo, o rady ohledně technologií, struktury a výcviku personálu.

Japonský zpravodajský systém zůstával po dlouhou dobu roztříštěný: informace shromažďovalo odděleně ministerstvo obrany, diplomaté, policie a další agentury, ale mezi nimi nedocházelo k plnohodnotné výměně dat. Odborníci se domnívají, že tento model učinil zemi zranitelnou vůči zahraničnímu vlivu. Tolik The New York Times.

Jak vlastně je na tom ve skutečnosti Japonsko a jaké má tradice v rozvědce?

Malá historie japonské totální špionáže a diverze

Už od středověku bylo umění pláště a dýky v Japonsku plně rozvinuto…

Dnešní děti znají slovo nindža, které je pro ně příkladem bojového umění. Málokdo – i z dospělých – ví, že nindžové byli nejen bojovníky, ale i mistry pláště a dýky, dobovými rozvědčíky a diverzanty, kteří uměli nejen naplánovat a provést diverzní akci, ale i skrýt, kdo je pravým původcem zla nebo vraždy. Sloužili za velké peníze místním šógunům a feudálům. Neštítili se ničeho, byli obchodníky, žebráky, měli vztahy s veřejnými domy a kurtizánami, ale kontrolovali i veřejné záchodky. V průběhu doby spolu s místními tajnými policisty věděli vše od posledního Japonce po ministra a ztělesňovali to, čemu se dnes říká totální špionáž.

Od poloviny 19. století, kdy přestalo být Japonsko uzavřené okolnímu světu, se tyto staleté zkušenosti velmi hodily při založení tajných služeb podle britských a německých vzorů. Přitom japonské služby měly a mají své zvláštnosti při práci se svou obrovskou disciplinovanou agenturou od nejnižších a kriminálních vrstev až do blízkých kruhů panovníků, generálů a ministrů.

Japonsko lavírovalo mezi mocnostmi a podporovalo od samého počátku cestování svých diplomatů, vojenských a obchodních misí, občanů a specialistů po světě za účelem soustřeďování informací, průmyslových technologií a vlivu na osobnosti cizích států. Vše se pak předávalo policistům a diplomatům, generálnímu štábu císařské armády, ministerstvu zahraničí a technologie japonským průmyslníkům.

K překvapení evropských a amerických průmyslníků japonští dělníci pracovali velmi kvalifikovaně, a nakonec se ukázalo, že dělník je vlastně inženýr. Tak se Japonci dobrali ke všem technologickým detailům výroby, kterou poté ve své vlasti organizovali. Průmyslovou špionáž mělo Japonsko tedy už od konce 19. století. To bylo jedinečné mezi zpravodajskými službami.

Navíc od samého počátku císařské Japonsko nakupovalo nejmodernější lodě a válečný materiál z Británie, Francie, Německa a Itálie, a tak si zabezpečovalo nejen technologie, ale i vojenskou převahu vůči Ruskému impériu, což bylo v naprostém souladu s politikou dodavatelů a věřitelů. Proto se velice rychle japonské válečné námořnictvo stalo vládcem východních moří až do sklonku druhé světové války.

Co se týče rozvědky samé, již na sklonku 70. let 19. století poslalo Japonsko velkou delegaci do Pruska, do ústředí tajné policie, k jejímu šéfovi Walteru Stieberovi, kde uzavřelo velmi těsnou spolupráci. Prusko na oplátku vyslalo do Japonska generála s experty, kteří přistoupili k detailní reorganizaci armády a tajných struktur Mikáda. A tak již v roce 1878 byla vytvořena ústřední tajná služba imperátorského štábu.

Bezpečnostní sbor japonské císařské armády byl gestapem (německou politickou policií) císařského Japonska

Kempeitai byl bezpečnostní složkou Japonské císařské armády v letech 1881 až 1945. Byl organizován podle vzoru vojenské policie britské armády a vojenského četnictva francouzské armády.

Kempeitai byl založen 4. ledna 1881 během éry Meidži na příkaz Velké státní rady jako součást širší modernizace a westernizace japonské armády. Podle zákonů přijatých v letech 1898 a 1928 fungovala organizace v sekci obecných záležitostí a sekci služeb; první jmenovaná převzala funkce Kempeitai v oblasti politiky, personálu, disciplíny a zpravodajství, stejně jako politickou policii souběžně s civilní Speciální vyšší policií (Tokkó), zatímco druhá byla zodpovědná za zásobování, organizaci a výcvik, veřejnou bezpečnost a kontrarozvědku. Námořnictvo ve snaze omezit vliv armády si také udržovalo vlastní sbor vojenské policie známý jako Tokkeitai.

Od roku 1918 byly bezpečnostní a kontrarozvědné útvary v Mandžusku podřízeny velení Kwantungského okruhu a od roku 1929 byl přidán bezpečnostní oddíl pro Jihomandžuskou železnici. Od roku 1934 bylo Ředitelství bezpečnosti Kwantungské armády podřízeno jak veliteli armády, tak i velení Kwantungského okruhu, jehož místokrál sloužil také jako mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Japonska v Mandžusku. Po vypuknutí války v Číně v roce 1937 byly takové pomocné jednotky vytvořeny na okupovaném území Číny.

Povzbuzeni vítězstvím v rusko-japonské válce v roce 1905 a absorpcí německých území na Dálném východě po první světové válce získávali japonští extremisté postupně převahu nad svými demokratičtěji smýšlejícími krajany. Množily se ultranacionalistické vojenské a civilní skupiny, které naléhaly na Japonsko, aby se vrátilo ke svému »pravému charakteru a hodnotám« a šířilo svůj »imperiální způsob života« po celém Východě. Jedna z těchto skupin, společnost vojenských důstojníků Issekikai (Jeden kámen) pro »očištění« a militarizaci Japonska, si za členy nárokovala Tódžóa a Dóiharu. Tento radikální trend byl urychlen globální hospodářskou krizí, která zesílila potřebu země po surovinách a obchodních trzích.

Pokusy o převraty a atentáty ze strany extremistů se staly běžnými.

Čínská nestabilita a japonský sklon k militarismu byly vytvořeny kvůli rostoucí japonské touze rozšířit svůj vliv na asijskou pevninu. Doihara jako představitel rozvědky a další radikálové věřili, že dobrým prvním krokem bude převzetí Mandžuska, velkého severovýchodního regionu Číny hraničícího s Ruskem a Koreou. Korea již byla Japonskem absorbována a přejmenována na Vyvolenou. Zaměření na tři provincie Mandžuska nebylo náhodné. Vojensky tvořil region nárazník mezi Japonskem a Ruskem. V jižním Mandžusku byla na ochranu těchto zájmů instalována značně zpolitizovaná Kuantungská armáda, která se vyvinula v nejmocnější japonskou armádní jednotku. Doiharovy zpravodajské zprávy spolu s dalšími důkazy, že nacionalistická vláda pod vedením Čankajška by byla schopna sjednotit Čínu, přispěly ke konečnému rozhodnutí Japonska odříznout Mandžusko od Číny, zřídit loutkovou vládu a poté Kuantungskou armádou mimo jiné napadnout i vnitřní Čínu. Generál–rozvědčík Doihara se účastnil schůzek, které položily základy pro útoky v prosinci 1941, jež vtáhly Spojené státy a Británii do druhé světové války. Jedním z takových setkání byla konference vojenských radních 4. listopadu 1941, které se zúčastnil i sám Hirohito.

Okupační japonské jednotky spolu s policejními silami prováděly na území Číny a Koreje genocidu a kompletně tyto země okradly a rozvrátily. Nutily ženy v okupovaných zemích, aby sloužily jako prostitutky pro japonské vojáky, a některé civilisty a válečné zajatce používaly jako pokusné králíky při nebezpečných lékařských experimentech. Kempeitai fungovalo podobně jako Hitlerovo gestapo na území okupovaném nacisty, ale mělo širší pravomoci, protože dohlíželo na armádu i na osoby podřízené vojenské moci. Mohlo zatýkat důstojníky, kteří byli vyšší hodností, a využívalo svého vlivu k zajištění toho, aby japonské síly tvrdě zasahovaly proti vojákům, které držely v zajetí, i civilistům, které držely v područí.

Mnozí zajatci byli sťati meči důstojníků Kempeitai, kteří patřili k nejzuřivějším zastáncům kodexu Bušidó. Tento kodex vznikl mezi samurajskými válečníky a vyžadoval, aby japonští vojáci nejen bojovali na život a na smrt za svého císaře, ale také popravovali ty, kteří podvraceli nebo se vzepřeli jeho imperiálnímu režimu. I běžní japonští důstojníci tento kodex přijali a tvrdě zacházeli se spojeneckými jednotkami, které se vzdaly, místo aby bojovaly na život a na smrt. Kempeitai však byli konečnými vymahači zájmů japonské říše.

Tolik velmi stručně o schopnostech a tradicích japonské rozvědky.

Jak nám paní Sanae a spřízněná globální média vytírají oči solí

Japonsko poprvé od roku 1945 zřizuje centralizovanou zpravodajskou službu. Ačkoli japonská premiérka tvrdí, že agentura byla vytvořena výhradně za účelem posílení národní bezpečnosti, mnoho odborníků a veřejných činitelů v Japonsku ji již přirovnává ke »speciální složce nejvyšší policie« před druhou světovou válkou a během ní, která byla zodpovědná za potlačování disentu, špionáže a ideologické kontroly. Reforma je kontroverzní kvůli historii Japonska.

Vytvoření nové zpravodajské služby již v zemi vyvolalo kritiku. Opozice a někteří aktivisté občanské společnosti se obávají, že by agentura mohla vést k větší vládní kontrole a omezování soukromí. Japonsko si stále pamatuje činnost předválečné politické policie Tokkó, která před druhou světovou válkou pronásledovala kritiky vlády. Zastánci reformy zdůrazňují, že moderní Japonsko potřebuje efektivnější systém ochrany státního tajemství, technologií a kritické infrastruktury.

»Toto je významný krok k vytvoření plně integrovaného a výkonného zpravodajského systému. Japonsko však zatím není zpravodajskou supervelmocí,« poznamenal profesor MIT Richard Samuels.

Zahraniční partneři také varovali Tokio před aktivitou ruských agentů, kteří zneužívali Japonsko k nákupu komponentů, jež by mohly být dodány Rusku obcházením sankcí. Procesu budování mocenského potenciálu napomáhají Spojené státy, Velká Británie, Austrálie a Německo a »mihlo« se i NATO. Podle amerických médií američtí představitelé radili Japonsku v otázkách kybernetické obrany, boje proti průmyslové špionáži a kontroly zahraničních investic. Austrálie pomáhala s technologiemi a spoluprací mezi různými vládními agenturami. Šéf německé Federální zpravodajské služby (BND) také navštívil Tokio, aby projednal novou agenturu a sdílení zpravodajských informací. Japonská vláda oficiálně nepotvrdila svou žádost o pomoc od zahraničních partnerů, uvedla pouze, že s příslušnými zeměmi pravidelně spolupracuje.

Toho hlavního je však docíleno: Čína, Severní Korea a Rusko se staly hlavními výzvami pro Tokio, které bude všemi způsoby podporováno organizovaným Západem. A tak je destabilizace situace po celém východním perimetru podle starého rčení »rozděl a panuj« zaručena.

Tato politika permanentní konfrontace a ohrožení nemůže nikomu přinést nic dobrého. Jen těm, kteří obvykle vydělávají na válkách.

Ioannis Sideropulos

KOLÁŽ – AI