Kultura je investice, vzkazuje ministru Baxovi Stanislav Lehký z Herecké asociace

Herec a dabér Stanislav Lehký je od roku 1997 členem Městských divadel pražských. Předtím působil mj. ve Východočeském divadle v Pardubicích či v Divadle Pod Palmovkou, věnuje se však i rozhlasové a televizní tvorbě a hojně také dabingu. Jako člen Prezidia Herecké asociace se zapojuje do odborových akcí na podporu kultury v České republice a hlavně konkrétních protagonistů, kteří dnes nemají na růžích ustláno. Kultura je podle jeho názoru pro vládu popelkou, a to by se mělo změnit…

Nedávno jste se aktivně zúčastnil tiskové konference profesních a odborových svazů z kulturní sféry sdružených v Českomoravské konfederaci odborových svazů (ČMKOS). Zaznívala tam kritická slova vůči ministru Martinu Baxovi (ODS) a probíralo se, jak špatně jsou na tom hudební soubory, tanečníci či knihovníci. Ale jaká je situace mezi herci? Nezačne platit ono okřídlené rčení »mít hlad jako herec«?

Skoro to i platit začíná! Popsal bych celý mechanismus odměňování asi takto: co se týká státních příspěvkových organizací, tak máme Národní divadlo, zřizované ministerstvem kultury. Ale 99 procent všech divadel je zřizováno municipiem, to znamená krajem nebo městy. Zvláštní je, jenom abychom měli představu, že v Praze je deset příspěvkových divadel. Vychází se samozřejmě z tabulkových platů, které vydává ministerstvo práce a sociálních věcí, ale ve značné míře záleží na manažerovi, na řediteli daného divadla, ať už kdekoliv, jestli dokáže u svého zřizovatele vyjednat peníze navíc, to znamená do těch netarifních částí.

Uvedu jenom příklad. Když na Magistrátu hlavního města Prahy potřebují nějakého úředníka a vědí, že pro tu jeho pozici je nízký tarifní plat, tak mu ho samozřejmě zachovají, ovšem pak mu nadto dají třeba 30 nebo 40 procent osobního ohodnocení. Ono to může jít klidně až ke stu procent po nějakou dobu, když je ten člověk opravdu potřeba.

Toto v divadlech samozřejmě existuje, ale ne všude. Já jsem například za poslední dobu zjistil, že v pražských divadlech se spousta věcí nedodržuje. Konkrétně, že jsou herci špatně zařazení na základě katalogu prací do tříd a do stupňů. Jistě, divadlo má možnost podle nařízení vlády z roku 2017 takzvaně talentovaného mladého člověka zařadit do takzvané vyššího stupně. To je v pořádku, on by měl nízký tarif, ale je potřeba, aby mladí lidé fungovali, a tudíž musejí být zaplaceni. Ale co potom s těmi staršími, kteří už vlastně ten stupeň splňují? Jenže vzhledem k věku už zase nehrají hlavní role, ale vesměs ty vedlejší. A najednou se tady začíná ten starší herec diskriminovat!

Abych byl spravedlivý, není to tak všude. Například kolegové v Brně, kteří jsou mého věku, jsou ve 12. nebo 13. platové třídě, kdežto já jsem v Praze v té desáté. Je to samozřejmě na práci manažera, který v konkrétním divadle funguje. Součástí jeho práce je, kromě zajištění normálního provozu divadla, aby uměl vyjednat i náležité finanční prostředky.

A jestliže jsem v našem divadle upozornil, že jsou lidé podle katalogu prací a podle náročnosti práce, která je na ně nakládaná, ve špatné třídě – byť se používá nařízení vlády, které umožňuje takzvaně ty lidi ostaršit, že jsou déle u divadla, než by měli být – neměl bych se stát disidentem a takzvaným nepřítelem vůči vedení divadla. A to jen proto, že jsem na to upozornil.

Naopak – takový manažer nemá na svém místě co dělat. Ten by měl akorát věcně jednat, jít za zřizovatelem a říct »heleďte, my tady máme takové mandatorní výdaje, že lidé hrají ty a ty role, což jsou náročné záležitosti a já je potřebuji zaplatit«. Jenže pokud má manažer smluvní plat se zřizovatelem, vycházející z toho, že nebude chtít zvyšovat finanční zátěž pro danou kulturní instituci, co se podle vás stane?! On bude hezký vůči zřizovateli. Každý manažer má ve své smlouvě navázaná procenta na úsporách, ale kdo to odnáší? Lidi. A to je špatně.

Takovým manažerem je de facto i ministr Baxa. Na zmiňované tiskové konferenci zaznělo, že ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka přenechal vyjednávání o platech přímo jednotlivým šéfům resortů. Čili co si dokáže vyjednat pan Baxa, to bude platit. Jenže právě proti tomu se odbory bouří, jelikož ministr kultury podle nich za »své lidi« nekope. Co vy na to?

Co dělám v profesionálním divadle, vždycky platilo, že kultura byla popelkou, je popelkou – a doufám, že nebude. Ale zatím ještě bohužel opravdu je.

Přitom je potřeba vnímat psychofyzické napětí, které zažívají výkonní umělci, ale i technické služby. Když máte třeba zvukaře nebo osvětlovače, všichni se musejí danému představení věnovat se stoprocentním soustředěním. Hlídat ho se vším všudy. To samé pak technikáři. Musejí scénu postavit, aby nespadla. Jsou tam i rychlé přestavby, všechno se děje v šeru nebo potmě, a to není ani za mák jednoduché.

A v téhle souvislosti vnímám jako největší problém to, že máme dlouhodobé nedostatky profesionálů v politice. V určitém období se dostávají na funkční místa a je nutné, aby měli vhled do jednotlivých profesí a aby si uvědomovali, že to, čemu se lidí věnují, není jednoduchá věc. Že to není žádná legrace.

A uvědomují si to opravdu?

Ne, myslím, že ne. Asi se najdou jednotlivci jako výjimky, jež potvrzují pravidlo, ale většinou to tak nebývá. Proto mám pocit, kterého se nemůžu zbavit, že si dotyční o nás pořád myslí, že jsme jen ti šašci počmáraní, kteří si jdou večer dobrovolně zablbnout.

Herecká asociace se k protestům odborářů připojuje a vy sám jste na tiskové konferenci zmínil, jak zoufalá je situace v brněnském Divadle Radost, kde lidé nemají na obživu…

Mám to zprostředkované od prezidenta naší asociace, který tam byl na jednání a poslal mi to mailem. Lidé z divadla musejí přijímat jiné úvazky, ať už kdekoli, pokud mají uživit rodinu.

Ale přitom Brno jako takové dává poměrně slušné peníze na kulturu. I ve srovnání s Prahou! Je to zhruba 10-11 procent ze svého rozpočtu. Praha má jednou takový rozpočet a dává 3,5 %, a ještě je to vázané na cestovní ruch, čili je to vlastně kultura a cestovní ruch v jednom.

Herecká asociace se tedy naplno připojuje k protestním akcím kulturních odborů?

Upozorňuji, že my nejsme ti, kteří by měli zavírat divadla, to v žádném případě. Že můžeme určitým způsobem apelovat na stávající stav, aby se naše tarify zvedly, stejně jako mimotarifní složky. A jak jsem zjistil, a tím pádem na to taky i upozornil, stalo se, že když náš manažer dal konečně lidi do té správné, tedy vyšší třídy, tak jim sebral tu netarifní část, tedy to osobní ohodnocení. To je přece protiprávní!

Jestliže vám je jednou přiznáno osobní ohodnocení, je to nároková součást vašeho platu. A je na to i judikát Nejvyššího soudu z roku 2007. Psal o tom pan Fetter, což je jeden z nejuznávanějších právníků na pracovní právo. Takže jestliže judikát řekne »ano, je to nároková složka« a s vyšší třídou má jít osobní hodnocení stejně, jako když to bylo v té nižší, kam až jít, pokud to není naplňováno…?

Zmínil jste to, že kultura vždy byla popelkou. Jenže co si myslet o tom, když vláda dá do svého prohlášení slib, že na kulturu poputuje jedno procento ze státního rozpočtu, a ve skutečnosti to je jen prakticky polovička slíbeného?

To je tristní, samozřejmě. Uvedu v této souvislosti jednu věc, kterou jsem se dozvěděl před několika lety z úst jednoho, dneska vysokého, manažera. Ten říkal – a je to nějakých sedm, osm nebo devět let zpátky – že multiplikační efekty, když máte jakoukoli kulturní instituci ve městě, dělají kolem 60 miliard korun. Takový je dopad do státního rozpočtu.

Protože lidi se jednoduše na tu kulturní událost připravují. Nakoupí si oblečení, potom jdou do restaurace atd. atd. No jo, jenže ministerstvo kultury má rozpočet nepoměřitelný. V té době to bylo kolem 11-12 miliard, dneska kolem 15,5 miliardy, ale z toho jde navíc půl miliardy církvím. Ano, takový je to nepoměr!

Domnívám se, že by měl být rozpočet pro kulturu o nějakých 10 až 20 procent vyšší. Alespoň. Znovu říkám, že ministerstvo kultury má především památky, a co je nejdůležitější, že podpora z kapitoly 334 pro profesionální divadla, orchestry a pěvecké sbory se sice za pana Baxy zvyšuje, to je pravda, ale když tam byl pan ministr Zaorálek, zazněl slib, že by tam mohlo být 800 milionů až jedna miliarda. Dneska jsme u částky kolem 300 milionů, jestli se nemýlím. Plus minus, pochopitelně.

A mělo tam být 400 milionů na podporu divadel a profesionálních sborů a orchestrů. To si myslím, že pro někoho bude opravdu existenčně na hraně, když ty peníze budou scházet. A je zvláštní, že v Praze si divadla a orchestry na tohle šáhnout nemůžou. Nerozumím proč. Asi existuje nějaká dohoda, o které nikdo nic neví, nebo respektive někdo o tom samozřejmě ví, ale já jsem toho názoru, že to není správné. Měli by na to dosáhnout všichni, jen tam musí být dostatečné množství financí – vzhledem k tomu, jaký je deficit a jakým způsobem se vybírají nebo spíše nevybírají daně, co si budeme vykládat. Jsou predikce, že mělo být 12 miliard vyhozeno díky tomu, že se zrušilo EET. A to je rozpočet jednoho ministerstva!

V kultuře to ale nechodí jako u hokynářů. Koupím za dvě, prodám za čtyři, musím vydělávat. Ne. Kultura je investice! Je mnoho případů z Evropy toho typu, kdy se rozhodovali, jestli zaplatit a udržet soubor, anebo si koupit, vymýšlím, tři tramvaje. Samozřejmě si koupili ty tramvaje, ale do roka a do dne tam měli obrovský nárůst sociopatologických jevů. Zvýšená konzumace drog, krádeže, etc., etc. Takže ono to je opravdu nějakým způsobem velice výhodné, když ten zřizovatel instituci financuje.

Jak jsem poslouchal projev pana Baxy po volbách – tedy ještě předtím, než šel do funkce – bylo tam řečeno, že ODS bude podporovat excelentnost. Ano, bezvadný! Tak je to správně. Ale vy k tomu, abyste měl evropskou nebo světovou excelentnost, musíte mít strašně širokou základnu. A když tu základnu naopak budete tím, že ji podfinancujete, podvazovat, pak odumře. Konkrétně v Olomouci se teď stalo, že 20 nebo 30 míst hudebníků nebude obsazeno. Slučování není šťastné, protože filharmonie, která hraje svoje představení, má trošku jiné provozní podmínky než orchestr v opeře Olomouckého divadla.

Je to takové podivné. Myslím si, že jde o zásah do něčeho, co by mohlo být špatným precedentem pro všechna okolní vícesouborová divadla. Mám tím na mysli jiné kraje. Severočeský, Jihočeský – i v Praze by to takhle mohlo být. Z toho nemohu dojít k jinému závěru, než že tady vládne podivný nerozum a že na očích mnoha odpovědných činitelů jsou blány.

Problémy, které kulturní sféra momentálně zažívá na vlastní triko, jsou způsobené mj. tím, že Česko má pravicovou vládu. Přitom herci, z mého pohledu většinou stojí právě na straně pravice, čemuž odpovídají i jejich mnohá prohlášení a výroky. Tudíž u nich teď musí následovat poměrně značné vystřízlivění. Nebo mě ohledně toho většinového politického názoru opravíte?

Já myslím, že takhle se to nedá říci. Herci, to je jen jeden segment. Máme tady tanečníky, zpěváky, hudebníky – to v živé kultuře, protože tu je ještě kultura neživá, kam spadají malíři, sochaři nebo výtvarníci. Obecně ale platí, že každý jedinec chce být úspěšný. Je to trochu egoistické, ale je to tak. Teď mám tu a tu roli a ukážu, jaký jsem. Protože já chci být dobrý! Určitě se při tom nekoukám vlevo, ani vpravo.

Ale pozor, to se týká práce, protože my jsme zažili například i jednu tragédii, když nám jeden kolega havaroval a my jsme během týdne sehnali sto tisíc mezi sebou, abychom pomohli jeho rodině. Najednou tu byl obrovský altruismus.

A politika? Umělci mají být kreativní, mají hrát, zpívat, tančit a být geniální. Neměli by se k těmhle věcem vůbec vyjadřovat, protože ať je to, jak chce, pak dávají – i vzhledem k nedostatku relevantních informací – prohlášení nebo publikují názory, které de facto za nic nestojí. Protože oni tomu nerozumějí!

Nicméně od toho jsme tu zase my, co jsme trochu nakoukli do odborové a profesní problematiky. Je důležité, aby naše profese vzkvétala a neumírala na úbytě. Co si budeme vykládat, stačí si vzít prostý fakt, že máme u nás v divadle 25 herců, a z toho má nějakých šest ještě možnosti bočního výdělku. Zbytek ne! Ale pak ostatním devatenácti se sice občas něco naskytne, zahrají si třeba nějakou pohádku, jenže to nestačí. Herec bere přibližně 24 tisíc čistého, a když dá 18 tisíc za bydlení, co mu zbyde? To není jednoduché. Ano, jsou tam teď u herců platy kolem 35 nebo 37 tisíc. Protože jsem poukázal na to, aby byli zařazeni do lepší třídy. Jenže to nejde ruku v ruce s tím, co jsem říkal – s osobním hodnocením, které by mělo následovat. A jsme zase u role manažera vůči zřizovateli. Nevím, jak to dopadne tenhle rok. Uvidíme…

Petr Kojzar

FOTO – autor a Městská divadla pražská