Nikdo snad v naší zemi nepochybuje o tom, že Šumava je zemí mykologů a houbařů zaslíbenou. Vždyť mnohé její partie zůstaly i přes kůrovcovou kalamitu pralesy se vším všudy, a tak není divu, že Šumava vydala další tajemství. Po čtvrt století se tu znovu podařilo objevit pralesní druh choroše – ohňovce rezavohnědého. Tato houba se v Evropě mimo Skandinávii, ruskou tajgu a Bělověžský prales vyskytuje velmi vzácně. V jádru Boubínského pralesu tuto vzácnost mykologové po více než čtvrt století opět našli.
Jádro Boubínského pralesa je známé obrovskou rozmanitostí hub. Mykologové tu registrují více než tisícovku druhů s výraznými plodnicemi, z nichž stovky patří mezi vzácné. Však také každý další mykologický monitoring přináší nová zjištění a nalezení dalších, dosud zde neznámých druhů. Některé mají velmi malé plodnice a byly dlouhodobě přehlížené, jiné prvonálezy se týkají ale i druhů s výraznými plodnicemi.
V posledních letech se vědci zaměřovali na reakci horského pralesa na extrémní narušení vichřicí, po kterém typicky následuje gradace lýkožrouta smrkového a na tříštění lesa v důsledku různých managementových opatření. Konkrétně chtěli zjistit, jak způsob úmrtí stromu – nastojato odumřelé stromy versus zlomy a vývraty – souvisí s druhovým složením houbových společenstev, které se na kmenech vyvíjejí.
Co se konkrétních vzácných druhů týče, zásadní je podle něj znovunalezení pralesního druhu choroše ohňovce rezavohnědého. Jde o typický glaciální relikt, který se v Evropě mimo Skandinávii, ruskou tajgu a Bělověžský prales do současnosti zachoval pouze na několika lokalitách ve vyšších pohořích (Alpy, Vysoké Tatry, Šumava, Novohradské hory) s přirozeným výskytem smrku, který je jeho hlavní hostitelskou dřevinou. Ohňovec rezavohnědý byl u nás prvně nalezen v roce 1964 právě v Boubínském pralese a od té doby zde byl pravidelně evidován. Na poslední nález z roku 1995 se však i přes pozdější intenzivní a cílené pátrání dlouho nedařilo navázat. Teprve v roce 2020, po dlouhém čtvrtstoletí byl, při cíleném hledání znovu objeven, a to hned na několika tlejících kmenech.
Tato houba vytváří barevně nenápadné, často však plošně rozsáhlé rozlité plodnice v různých odstínech hnědé barvy, od purpurově hnědé v mládí, až po tmavě čokoládově hnědou ve stáří. Až metrové plodnice se objevují na relativně tvrdém dřevě jen několik málo let po pádu stromu, a na kmeni vytrvávají většinou po dobu dvou až tří let. Rozhodně nejde o atraktivně vypadající houbu, je ale nesmírně vzácná.
Ohňovec rezavohnědý má velmi specifické ekologické nároky – jeho plodnice vyrůstají téměř výhradně na kmenech, které uschly nastojato a dlouho stály jako souše. Navíc tento druh sám o sobě významným způsobem ovlivňuje vývoj celého společenstva hub, které se spolu s ním na osídleném kmeni vyskytuje. Kupříkladu severský choroš Skeletocutis delicata, další velmi vzácný druh, který byl během tohoto výzkumu na Boubíně nalezen poprvé mimo boreální Eurasii, roste pouze na starých plodnicích ohňovce nebo v jejich těsné blízkosti.
Naše příroda je a zůstává stále velmi pestrá, leč lidé si to příliš neuvědomují, a to hlavně proto, že nemají o ní dostatečné povědomí a znalosti. Však není to jejich chyba, ale chyba celého našeho výchovného systému, který dává až moc přednosti cizím jazykům, počítačům a politickým vědám.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora