»Pomníky« zvůle a zbabělosti

Lidice, Ležáky, Ploština, Javoříčko, Prlov, Leskovice, Lejčkov… jsou částí seznamu hrůz, které tady u nás v Česku zanechali po sobě nacisté. Vyvražděné obce, zničené hodnoty, statisíce zavražděných, plynové komory, které dokázaly usmrtit najednou i stovky lidí, holocaust, krádeže památek a pracovní otroctví, historie obracená »na hlavu«, to byl výsledek šestileté vlády »panské rasy«.

Lidice, jejichž osmdesáté výročí zničení si právě dnes připomínáme, se staly symbolem pro celý svět. Zdejší obyvatelé nebyli spojeni ani s partyzánským ani s jiným odbojem, neukrývali parašutisty, nebyli odsouzeni za »schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora«, ač tak v dalších dnech bylo tvrzeno, ale šlo o to, aby český národ byl ještě více pokořen. Zdůvodnění se našlo, i když, potřebovali nacisté vůbec zdůvodnění? Hrůznost činu, jehož příčinu si národ nemohl ověřit, zajisté šokovala. A to se ještě nevědělo, že samotné vybrání Lidic za místo exekuce je nejen ukázkou zrůdnosti nacistického režimu, ale i zbabělosti a kolaborantství.

Zbabělý byl slánský továrník Pála, alibismus projevili i četníci, když dopis Aničce Marušákové, o němž při svých zkušenostech museli vědět, že postrádá jakoukoli konspiraci (šlo o to, že její ženatý milenec se jí chtěl zbavit a hledal jakési zdůvodnění) a tudíž těžko může být od někoho z parašutistů, a přesto ho předali gestapu. Ukázal se také lví podíl sudetských Němců členů Geheime Staatspolizei – ostatně i sám K. H. Frank byl sudetský Němec a dokonce člen předválečného československého parlamentu.

Mimochodem, dnes se právě Pálu pokoušejí rehabilitovat, protože prý šlo o mstu komunistického režimu nikoli kvůli tomu, že byl udavač, ale proto, že byl úspěšný majitel elektrotechnické továrny, tedy kapitalista. A tak, »chudák«, musel zemřít po dlouholetém věznění až v šedesátých letech v Leopoldově. Nikdo si ovšem nepoložil prvotní otázku: Jakým právem továrník Pála otevíral cizí dopisy, dopisy svých zaměstnanců? Po otevření už následovala zmíněná zbabělost. Co na to naši obhájci lidských práv?

Lidice byly tedy vybrány jako odstrašující příklad. Nahradily deset tisíc samotným Hitlerem požadovaných obětí, jež měly zastrašit český národ. Nezastrašily, ale to je již jiná kapitola, o níž se nacisté mohli přesvědčovat po celou následující dobu, a to až do osvobození.

Onoho 10. června 1942 však popravčí komando na zahradě Horákova statku zastřelilo všechny přítomné muže od patnácti let výše – společně s následně zadrženými dělníky nočních směn to bylo 192 mužů. Ženy byly pak odvezeny do koncentračního tábora – nevrátilo se jich šedesát. Děti buď dány »k převychování«, nebo poslány, tedy ty starší, do Slezska, kde v Chelmnu byly fyzicky zlikvidovány, což se potvrdilo až řadu let po skončení války. Domů se tak vrátilo 143 žen a sedmnáct dětí, které bylo třeba napřed najít po celém Německu a znovu naučit mluvit svým rodným jazykem.

Na památku těch ostatních byl v roce 1996 odhalen pomník těm, které se už nikdy nemohly vrátit domů. V roce 2000 po doplnění sedmi dalšími postavičkami je zde osmdesát dva postav. Marie Uchytilová, jež se bohužel nesetkala při tvorbě tohoto pomníku s pochopením, na něm pracovala dvacet let a nedočkala se jeho odhalení. My, kteří navštívíme lidický pietní areál, se však u něho můžeme na chvilku zastavit a třeba jen v úctě sklonit hlavu.

A Lidice samy? Po válce se začaly o malý kousek výš znovu budovat. Bylo ctí celého národa je postavit znovu a dokázat tak jejich nesmrtelnost a jejich vzkaz pro budoucí: Už nikdy nepřipustit, aby vznikl režim, který by si chtěl podmanit národy a sebe pasovat do vůdčí role, protože takové přesvědčení, ať již o »vyvoleném národu« nebo »nejschopnějším ze schopných« vede jen k dalším a dalším Lidicím.

Jaroslav Kojzar