Je možné dělat vyváženou politiku ve vztahu k USA i k Číně, uvedl Paroubek

Uplynulo již deset let od doby, kdy čínský prezident Si Ťin-pching představil novou hospodářskou iniciativu Pásmo a stezka. O úspěších tohoto ambiciózního projektu se v českých médiích příliš mnoho nedočteme, v řadě jiných především mimoevropských zemích však lidé pociťují výhody spolupráce na tomto projektu velmi výrazně. Právě to, že jde o úspěšně probíhající projekt konkurenčního charakteru, je podstata toho, proč k tomu západní státy nechtějí přistupovat, řekl v rozhovoru pro iportaL24 bývalý premiér a předseda spolku Nespokojení Jiří Paroubek.

Zúčastnil jste se třetího zasedání Fóra pro mezinárodní spolupráci Pásma a stezky v Číně. U nás se tato iniciativa netěší velké pozornosti médií. Mohl byste v kostce shrnout, o jaký projekt jde?

Je chyba, že mainstreamová média nevěnují této iniciativě pozornost, protože se jedná o největší ekonomický projekt současnosti. Čína rozhodla před deseti lety, ústy svého prezidenta Si Ťin-pchinga, že věnuje do tohoto projektu jeden bilion amerických dolarů, a že tyto peníze budou dány na rozvojové projekty v třetím světě. Jde zejména o projekty v Africe, Asii, Latinské Americe, ale také v Evropě. Chci zdůraznit, že tyto peníze nejsou žádné dary. Jsou to nízko úročené půjčky s dlouholetou splatností. To znamená, že státy, které si je půjčí na jednotlivé projekty, je budou muset také vracet. Čína postupuje tak, že tyto projekty dělají čínské firmy, což je velmi praktické, protože víme, že v rozvojovém světě se tu a tam nějaké peníze, abych to řekl šetrně, ztratí. Tady se neztratilo zatím nic. A naopak ty projekty počínaje střední Asií, přes východní Asii, až po Afriku, Latinskou Ameriku a Evropu, přibývají. Mluví se o několika tisících projektech. Přiznám se, že když jsem tuto myšlenku slyšel poprvé, tak jsem si říkal, že je to tak příliš velké, že to je plácnutí do vody. Ale protože jsem se zúčastnil už dvou předchozích summitů v Pekingu v roce 2017 a 2019, tak mě to otevřelo oči, pochopil jsem, že ty projekty už jsou v chodu a že jsou dokonce některé hotové.

Můžete některé z nich připomenout?

Jde například o projekt výstavby dálnice v Pákistánu od čínských hranic na severu země až po přístav u Indického oceánu, který vybudovala také Čína. Dalším je projekt železnice z Pekingu do Teheránu v Íránu. Ale jde také o budování mostů. S tím se mohla seznámit celá řada našich turistů v Chorvatsku, kde se jedná o most na ostrov Pelješac, který byl vybudovaný za jeden rok. Mohu připomenout také rychlostní železnici mezi Bělehradem a Budapeští nebo vybudování železnice například v Keni.

Smyslem tohoto projektu je samozřejmě pomoci třetímu světu budovat infrastrukturu, kterou nutně potřebuje jednak pro sebe a jednak také proto, aby tyto země dokázaly dopravit po moři nebo jiným způsobem, především železnicí, ale také rychlostními dálnicemi suroviny, které pak prodávají Číně a z tohoto prodeje umořují ten svůj dluh. Takže se jedná o, jak Číňané rádi říkají, win-win projekt.

Číňané neřeší nějaké politické náležitosti, nepodmiňují si poskytnutí úvěrů určitými politickými podmínkami, nezáleží na tom, jestli se jim daný režim líbí nebo nelíbí, jak to s oblibou dělají západní státy, takže jsou velmi vítanými partnery pro řadu těchto projektů, a hlavně je to praktické pro tyto země.

Jak hodnotíte účast státníků na summitu?

Je pravda, že v Pekingu letos ubyli někteří evropští hosté. Minule tam byli třeba portugalský a italský ministerský předseda nebo prezident Švýcarské konfederace, teď tam z Evropanů byli maďarský premiér Viktor Orbán a srbský prezident Aleksandar Vučić. Nedá se tedy říct, že by tam nikdo z Evropy nebyl, ale pochopitelně chyběli Slováci a Poláci, protože měli v té době ve svých zemích těsně po volebním období. A byl tam i ruský prezident Vladimir Putin.

Takže je to projekt, který je v chodu, který pomáhá prakticky třetímu světu a bohužel Západ zatím nemá adekvátní odpověď, takže pochopitelně celá řada zemí má blíž k Pekingu než třeba k Washingtonu nebo k metropolím svých bývalých koloniálních zemí.

Čím si vysvětlujete ten nezájem české strany o tento projekt?

Myslím si, že nevědí, co by mohli od toho chtít a co by mohli čekat. Na jedné straně to je neschopnost, na druhé straně je to ideologická předpojatost s tím, že budou od svých pánů z Washingtonu pochváleni.

Dá se říct, že akci zpopularizovala přítomnost ruského prezidenta Putina, který tam pronesl projev. Jak byl ruský prezident a jeho projev přijatý ostatními účastníky? Mluvilo se o tom, že někteří účastníci při jeho projevu opustili sál…

Přijetí ruského prezidenta bylo přátelské, neviděl jsem nikoho z těch čtyř tisíců delegátů plenárního zasedání, že by odešel. Díval jsem se velmi pozorně, protože vím, že takové obavy byly. Také Putinův projev byl přijat velmi pozitivně a určitě ne nějak povinně kvitován, ale skutečně pozitivně. Mluvil o spolupráci především s Čínou na projektech, které vyplývají z programu Pásma a stezky. Byly taky podepsány některé dohody. Například dohoda, že v příštím desetiletí dodá Rusko Číně sedmdesát dva milionů tun pšenice. A samozřejmě jak Rusko, tak Čína počítají s tím, že se budou zvyšovat dodávky ruského plynu a ruské nafty do Číny.

Smyslem projektu je rovnoprávnost a vzájemná výhodnost. Není to podle vás důvod, proč západní země vystupují kriticky a nechtějí se zapojit?

Myslím, že je to jednodušší. Ten projekt je úspěšný a je to samozřejmě konkurence Číny ve vztahu k západním zemím. Právě to, že jde o úspěšně probíhající projekt konkurenčního charakteru je podle mě podstata toho, proč západní státy k tomu nechtějí přistupovat. Kromě toho jsou také státy pod určitým tlakem Spojených států, takže si nechtějí dělat nějaké problémy. Výjimkou je Polsko. Je škoda, že tam zrovna byly volby, protože Poláci se snaží udržovat výborné vztahy jak se Spojenými státy, tak s Čínou. Jen pro připomenutí, polský premiér byl jediný z evropských lídrů, kdo se zúčastnil zahájení zimních olympijských her v Pekingu.

Vzniká tady nové ekonomické společenství napříč Asií, Afrikou, Latinskou Amerikou a Evropou. Nemyslíte si, že důvod, proč se Evropská unie začíná vymezovat vůči Číně, je obava z tohoto uskupení?

Určitě jsou tady obavy ze síly Číny, ale domnívám se, že ty obavy jsou trošku nadhodnocené nebo nadceněné. Kromě toho Evropa by se poškodila sama, pokud by s Čínou například přestala obchodovat. Domnívám se, že každý soudný člověk ví, že pokud je něco výhodného, tak v tom pokračuju. Pro nás je Čína vlastně druhý největší obchodní partner, devadesát procent ze zahraničního obchodu obou zemí tvoří čínský export k nám. To má také svůj důvod a svůj význam i v dnešní době. V posledních téměř dvou letech dramaticky klesá koupěschopnost českého obyvatelstva, tak je dobré, že tady je levné čínské kvalitní spotřební zboží, které si můžou dopřát lidé ze středních vrstev a z nízkopříjmových skupin obyvatelstva.

Dá se říct, že ta kritika ze strany USA se dá pochopit. Ale jak si vysvětlujete ten postoj samotných evropských západních zemí? Je to jen ta obava z toho, jaký by to mělo dopad na tu další spolupráci se Spojenými státy?

Určitě je tam jistá snaha o solidaritu se Spojenými státy, které západní státy považují za svého přirozeného partnera. To se dá pochopit, ale domnívám se, že je možné dělat vyváženou politiku ve vztahu k USA i k Číně, jakou dělá například Čína nebo jak se o to pokoušelo vždycky Německo. Takže, domnívám se, že to je cesta i pro nás.

Nemyslíte si, že za několik let, vlastně po úspěšném rozjetí tohoto projektu, když se k tomu ještě přičte rozšiřování a spolupráce BRICS, dojde k velkým změnám v globálním obchodě?

Určitě i ve finanční oblasti se bude posilovat pozice některých lokálních měn, především čínského jüanu, ale také indické měny, bude se zvyšovat jejich podíl na vypořádávání obchodních operací v celosvětovém kontextu. Samozřejmě ty země přirozeně tíhnou k sobě i kvůli principu win-win, který prosazují, ve velkém je to hlavně Čína, ale s různou intenzitou se k tomu připojují i další země, protože nechtějí žádnou formu neokolonialistického vykořisťování. Podle informací, které jsem dostal, například v Nigeru těžba uranu, kterou tam vykonávají Francouzi, a která pokrývá asi 20 procent potřeby jejich jaderných elektráren, tak zisk z toho pro Niger je na úrovni asi pěti procent. Takže to jsou pochopitelně čísla, která se nikomu nelíbí a v těch ekonomických vztazích dojde k narovnávání mezi zeměmi rozvojového světa nebo rozvíjejícími se zeměmi s rozvíjejícími se ekonomikami a západními ekonomikami. To je podle mě nezadržitelný proces.

Mělo by podle vás Česko nebo vůbec Evropa přehodnotit svůj postoj k projektu Pás a stezka?

Myslím si, že Evropa dneska čeká na to, jak bude ukončen konflikt na Ukrajině, a pak bude přistupovat k tomuhle čínskému projektu diferencovaně. Jinak bude postupovat Polsko, jinak asi Česká republika, jinak Slovensko a Maďarsko. Maďarský premiér stejně jako srbský prezident tam byli a vědí, proč to dělají. Protože přicházejí peníze, které nejsou podmiňovány politickými podmínkami. To je pro rozumně uvažující politiky dobrá věc. Takže já předpokládám, že i v příštích letech se budou jednotlivé evropské státy k věcem stavět pragmatičtěji, včetně České republiky, kde si nemyslím, že tahle vláda vydrží na věčné časy.

Jana Dubničková