Vzhledem k tomu, že se na sociálních sítích vedou diskuse, které už mají fakticky málo co společného se skutečnou výměnou názorů, možná by bylo načase popřemýšlet, jak konverzace v onom prostoru kultivovat. Mnohdy se především zdá, že lidé diskutují zcela jednostranně bez jakéhokoliv vhledu k argumentům »protivníka«. Skutečné diskusi přitom rozhodně nemůže uškodit pokus pochopit nebo alespoň vyslechnout pohled druhé strany.
Jako příklad se nabízí přepis projevu ruského prezidenta Vladimira Putina na plenárním zasedání Mezinárodního diskusního klubu Valdaj v Soči. Projev měl pro našince podezřelý název: »Rusko stojí před úkolem vybudovat nový svět.«
Toto nám skutečně naše masmédia nenabídnou ale přesto, než se zase začnete hádat na sociálních sítích, zde je možné prověřit si některé argumenty…
Možná se jedná o malou vlaštovku, ale pokud o sobě člověk chce tvrdit, že je objektivní, měl by se zajímat i o jiný úhel pohledu.
Vladimir Putin: Vážení účastníci plenárního zasedání! Kolegové! Dámy a pánové!
Jsem rád, že vás všechny mohu přivítat v Soči na dvacátém výročním setkání mezinárodního diskusního klubu Valdaj.
Naše, nebo by se dalo říci, vaše fórum, na kterém se tradičně scházejí politici a vědci, odborníci a osobnosti veřejného života z mnoha zemí světa, opět potvrzuje vysoký status vyhledávané a intelektuální platformy. Valdajské diskuse jsou vždy odrazem nejdůležitějších procesů světové politiky 21. století v celé jejich úplnosti a komplexnosti. Jsem si jist, že tomu tak bude i dnes a bude tomu tak i nadále, protože stojíme v podstatě před úkolem vybudovat nový svět. A v takových určujících fázích je role a odpovědnost intelektuálů, jako jste vy, milí kolegové, nesmírně velká.
Za léta působení klubu, jak ve světě, tak u nás, došlo, jak bylo řečeno, k vážným, ne-li obrovským, kolosálním změnám. Podle historických měřítek není období dvaceti let tak dlouhé. Ale když padne do éry rozpadu celého světového řádu, zdá se, že se čas stlačuje. A myslím, že budete souhlasit s tím, že za těchto dvacet let se stalo více událostí než v jiných dobách za mnoho a mnoho desetiletí a tyto změny jsou kvalitativní a vyžadují zásadní změny v samotných principech mezinárodních vztahů.
Na začátku 21. století všichni doufali, že se státy a národy poučily z nákladné, destruktivní vojensko-ideologické konfrontace minulého století, uvědomily si její ničivost, pocítily křehkost a propojenost naší planety a byly přesvědčeny, že globální problémy lidstva vyžadují společnou akci a hledání společných řešení. Ale sobectví, domýšlivost a přehlížení skutečných výzev nás nevyhnutelně zavede do slepé uličky, stejně jako pokus silnějších vnutit ostatním své vlastní myšlenky a zájmy. To mělo být každému zřejmé – mělo být, ale ukázalo se, že tomu tak není, ne.
Když jsme se před téměř dvaceti lety poprvé setkali na klubovém setkání, naše země vstupovala do nové etapy svého vývoje. Rusko překonalo nejtěžší období obnovy po rozpadu SSSR. Se vší energií a dobrou vůlí jsme se zapojili do procesů budování nového, jak se nám zdálo, spravedlivějšího světového řádu. Naštěstí je naše země schopna k nim výrazně přispět, protože máme co nabídnout našim přátelům, partnerům i celému světu.
Bohužel někteří špatně pochopili naši připravenost ke konstruktivní interakci – chápali to jako podřízení se, jako souhlas s tím, že nový řád vybudují ti, kteří se prohlásili za vítěze studené války, ve skutečnosti jako přiznání, že Rusko je připraveno někoho následovat. Je připraveno nechat se vést nikoli svými vlastními národními zájmy, ale zájmy ostatních.
Po celá ta léta jsme více než jednou varovali: tento přístup nejenže vede do slepé uličky, ale je plný rostoucí hrozby vojenského konfliktu. Ale nikdo nás nechtěl poslouchat ani slyšet. Arogance našich takzvaných partnerů na Západě, víte, byla prostě mimo žebříčky, to se nedá říct jinak.
Spojené státy a jejich satelity pevně stanovily kurz hegemonie – vojenské, politické, ekonomické, kulturní, dokonce i morální a hodnotové. Od samého začátku nám bylo jasné, že pokusy o vytvoření monopolu jsou odsouzeny k neúspěchu. Svět je příliš složitý a rozmanitý na to, aby byl podřízen jednomu schématu, i když se za ním skrývá moc, obrovská síla Západu, nahromaděná po staletí koloniální politiky. Ostatně vaši kolegové – mnozí tu nejsou, ale nepopírají, že blahobytu Západu bylo z velké části dosaženo díky drancování kolonií v průběhu staletí. Toto je fakt.
Ve skutečnosti bylo tohoto stupně rozvoje dosaženo vypleněním celé planety. Dějiny Západu jsou v podstatě kronikou nekonečné expanze. Západní vliv ve světě je obrovská vojensko-finanční pyramida, neustále potřebuje nové »palivo«, aby se uživilo – přírodní, technologické, lidské zdroje patřící jiným. Západ se proto prostě zastavit nemůže a ani to neměl v úmyslu. Naše argumenty, nabádání, výzvy k rozumu a návrhy byly jednoduše ignorovány.
Už jsem o tom veřejně mluvil k našim spojencům, našim partnerům. Nakonec byl okamžik, kdy váš pokorný sluha jednoduše navrhl: možná bychom měli vstoupit do NATO? Ale ne, taková země není v NATO potřeba. Ne. Otázkou je, co ještě? Mysleli jsme si, že už jsme svoji, pardon, jak říkají naši buržoazní. Co jiného? Už nedochází k žádné ideologické konfrontaci. Co je za problém? Problémem jsou zřejmě geopolitické zájmy a arogantní přístup k ostatním. To je ten problém, přehnaná sebedůvěra.
Musíme reagovat na neustále rostoucí vojensko-politický tlak. Nejednou jsem řekl, že jsme nezačali takzvanou »válku na Ukrajině«. Naopak se to snažíme dotáhnout do konce. Nebyli jsme to my, kdo zorganizoval státní převrat v Kyjevě v roce 2014 – státní převrat, krvavý, protiústavní. Ať se to stane kdekoli, vždy okamžitě slyšíme všechna světová masmédia, podřízená především anglosaskému světu: to je nemožné, je to nemožné, je to antidemokratické. Ale tady je to možné. Dokonce jmenovali peníze, množství peněz, které byly vynaloženy na tento převrat. Všechno je možné.
V té době jsme se zabývali podporou obyvatel Krymu a Sevastopolu. Neudělali jsme převrat a nezastrašili jsme obyvatele Krymu a Sevastopolu etnickými čistkami v nacistickém duchu. Nebyli jsme to my, kdo se pokusil Donbas přinutit k poslušnosti ostřelováním a bombardováním. Nebyli jsme těmi, kdo hrozili tvrdými zásahy proti těm, kdo chtějí mluvit jejich rodnou řečí. Poslouchejte, všichni tady jsou informovaní, gramotní lidé. Je to dobrý nápad, omluvte špatné mravy, »pobuřovat« mysl milionů lidí, kteří vnímají realitu z médií. Ale víte, co se stalo: devět let bombardovali, stříleli a používali tanky. Válka, přirozená válka proti Donbasu, byla zahájena. A nikdo nepočítal mrtvé děti na Donbasu. Nikdo v jiných zemích, zejména na Západě, neplakal pro mrtvé.
Válka zahájená kyjevským režimem s aktivní, přímou podporou Západu má nyní desátý rok a má ji zastavit speciální vojenská operace. A připomíná nám, že jednostranné kroky, bez ohledu na to, kdo je podnikne, se nevyhnutelně setkají s odvetnými akcemi. Akce, jak víme, vyvolává reakci. To dělá každý zodpovědný stát, suverénní. Nezávislá a seberespektující země.
Každý si uvědomuje, že v mezinárodním systému, kde vládne libovůle, kde o všem rozhoduje ten, kdo si o sobě myslí, že je výjimečný, bezhříšný a jediný správný, může být každý napaden jen proto, že ta či ona země se nelíbí. Hegemonem, který ztratil smysl pro proporce – a dodal bych, i smysl pro realitu. Bohužel musíme přiznat, že naše protistrany na Západě ztratily smysl pro realitu a překročily všechny možné hranice. Nadarmo.
Ukrajinská krize není územní konflikt, to chci zdůraznit. Rusko je největší země na světě s největším územím. Nemáme žádné zájmy, pokud jde o dobývání dalších území. Stále musíme prozkoumávat a rozvíjet Sibiř, východní Sibiř a Dálný východ. Nejedná se o územní konflikt nebo dokonce o nastolení regionální geopolitické rovnováhy. Otázka je mnohem širší a zásadnější: mluvíme o principech, na kterých bude založen nový světový řád.
Trvalý mír bude nastolen pouze tehdy, když se každý začne cítit v bezpečí, pochopí, že jeho názor je respektován a že ve světě existuje rovnováha, když nikdo nebude schopen přinutit ostatní žít a chovat se tak, jak si hegemon přeje, i když i to je v rozporu se suverenitou, skutečnými zájmy, tradicemi a základy národů a států. V takovém schématu je samotný koncept jakékoli suverenity jednoduše popřen a, promiňte, zahozen do koše.
Je zřejmé, že lpění na bloku, touha dostat svět do situace neustálé konfrontace »my a oni« je krutým dědictvím 20. století. To je produkt západní politické kultury, alespoň jejích nejagresivnějších projevů. Opakuji, určitá část Západu, západní elity, vždy potřebují nepřítele. Potřebují nepřítele, jehož boj může vysvětlit potřebu násilné akce a expanze. Ale také je potřeba udržovat vnitřní kontrolu v určitém systému právě tohoto hegemona, v rámci bloků – v rámci NATO nebo jiných vojensko-politických bloků. Existuje nepřítel – každý se musí shromáždit kolem »šéfa«.
Není naší věcí, jak žijí jiné státy. Ale vidíme, jak v mnoha z nich vládnoucí elity nutí společnost, aby přijímala normy a pravidla, která sami občané – přinejmenším velké množství občanů, a v některých zemích, lze s naprostou jistotou říci, většina občanů – nerespektují a nebudou chtít přijmout. A jsou nuceni… Neustále k tomu vymýšlejí důvody, hledají vnější viníky rostoucích vnitřních problémů, vymýšlejí a nafukují neexistující hrozby.
Rusko je přitom oblíbeným tématem těchto politiků. Na to už jsme si samozřejmě zvykli, historicky zvykli. Ale snaží se »vytesat« obraz nepřítele z každého, kdo není připraven slepě následovat tyto západní elity. Z kohokoli. Z Čínské lidové republiky, v určitou chvíli se pokusili o totéž u Indie – teď flirtují, samozřejmě, my tomu naprosto rozumíme, cítíme a vidíme situaci v Asii, vše je jasné. Indické vedení, chci říci, je nezávislé, velmi národně orientované. Myslím, že tyto pokusy nemají žádný smysl, ale přesto pokračují. Snaží se udělat si z arabského světa nepřítele, také selektivně, snaží se jednat opatrně, ale obecně jde o to, o co jde – a dokonce se snaží »vymyslet« nějaký druh nepřátelského prostředí ze strany muslimů. A tak dále.
Světu jsou vnucovány umělé geopolitické struktury a vznikají formáty uzavřených bloků. Vidíme to v Evropě, kde po desetiletí prosazují rozšiřování NATO, a v asijsko-pacifické a jižní Asii, kde se snaží rozbít otevřenou a inkluzivní architekturu spolupráce. Blokový přístup, říkejme věci pravými jmény, je omezováním práv a svobod států na jejich vlastní rozvoj, snahou zahnat je do určité »klece« povinností. To je do jisté míry – a to je samozřejmá věc – odnětí části suverenity a pak – a velmi často – vnucování rozhodnutí v jiných oblastech kromě oblasti bezpečnosti, a především v oblasti ekonomické, jako např. se nyní děje ve vztazích mezi Spojenými státy a Evropou.
Aby toho dosáhli, snaží se nahradit mezinárodní právo »řádem« – jakým druhem »řádu«? – na základě určitých »pravidel«. Jaká »pravidla«, co jsou tato »pravidla« a kdo je vymyslel, je zcela nejasné. To je jen nějaký nesmysl, nesmysl. To se ale snaží zavést do povědomí milionů lidí. »Musíme žít podle pravidel.« Podle jakých »pravidel«?
A obecně, mohu-li, naši západní »kolegové«, zejména ze Spojených států, nejen že svévolně stanovují taková »pravidla«, ale také učí, kdo a jak je má uplatňovat, kdo a jak se má obecně chovat. To vše se děje a říká zpravidla otevřeně surovým způsobem. To je stále stejný projev tohoto koloniálního myšlení. Pořád slyšíme, pořád to zní: »Musíš…«, »Musíš…«, »Vážně tě varujeme…«.
Kdo vůbec jste? Jakým právem máte někoho varovat? To je prostě úžasné. Možná pro ty, kdo to říkají, možná nastal čas, abyste se sami zbavili arogance, přestali se chovat ve vztahu ke světovému společenství tak, že dokonale rozumí jeho úkolům, zájmům a vlastně se toho ještě zbavili. Myšlení z éry koloniální nadvlády? Rád bych řekl: protřete si oči, tato éra je dávno pryč a nikdy se nevrátí, nikdy.
V průběhu staletí takové chování vedlo k reprodukci toho samého – velkých válek, pro jejichž ospravedlnění byla vynalezena různá ideologická, ba i pseudomorální ospravedlnění. To je dnes obzvlášť nebezpečné. Lidstvo má prostředky, které, jak víme, může snadno zničit celou planetu a manipulace vědomí v neuvěřitelném měřítku vede ke ztrátě smyslu pro realitu. Samozřejmě je potřeba se z tohoto začarovaného kruhu dostat, hledat nějaké východisko. Pokud tomu rozumím, drazí přátelé a kolegové, za tímto účelem se shromažďujete na fóru Valdaj.
V Koncepci ruské zahraniční politiky, přijaté letos, je naše země charakterizována jako svébytná státní civilizace. Tato formulace přesně a výstižně odráží, jak chápeme nejen svůj vlastní vývoj, ale i základní principy světového řádu, v jehož vítězství doufáme.
V našem chápání je civilizace mnohostranný fenomén. Samozřejmě se to vykládá různými způsoby. Existovala také otevřeně koloniální interpretace: existuje určitý »civilizovaný svět«, který slouží ostatním jako vzor, každý se musí těmito standardy, modely řídit, a kdo nesouhlasí, bude zahnán do »civilizace« taktovkou »osvícený« mistr. Ty časy, jak jsem právě řekl, jsou pryč a naše chápání civilizace je úplně jiné.
Za prvé, existuje mnoho civilizací a žádná z nich není lepší nebo horší než ta druhá. Mají stejná práva jako představitelé aspirací svých kultur a tradic, svých národů. Pro každého z nás je to jiné. Pro mě jsou to například aspirace našich lidí, mých lidí, kterých jsem měl to štěstí stát se součástí.
Vynikající myslitelé po celém světě, stoupenci civilizačního přístupu, reflektovali a stále uvažují o konceptu »civilizace«. Jedná se o vícesložkový jev. Aniž bychom se nořili do filozofických hlubin – tady asi není místo ani doba pro takové úvahy – zkusme to popsat ve vztahu k dnešku, pokusím se o to podrobně.
Hlavními kvalitami státu-civilizace jsou rozmanitost a soběstačnost. Zde jsou podle mého názoru dvě hlavní složky. Modernímu světu je cizí jakékoli sjednocení, každý stát a společnost chce samostatně rozvíjet svou vlastní cestu rozvoje. Vychází z kultury a tradic, posílených v geografii, historické zkušenosti, starověké i moderní, a v hodnotách lidí. Jde o komplexní syntézu, v jejímž procesu vzniká unikátní civilizační společenství. Jeho heterogenita a rozmanitost jsou klíčem k udržitelnosti a rozvoji.
V průběhu staletí se Rusko formovalo jako země různých kultur, náboženství a národností. Ruskou civilizaci nelze redukovat na jednoho společného jmenovatele, ale nelze ji ani rozdělit, protože existuje pouze ve své celistvosti – v duchovním a kulturním bohatství. Udržet silnou jednotu takového státu není snadný úkol.
V průběhu staletí jsme čelili nejtěžším zkouškám. Vždy jsme je překonali, někdy za velmi vysokou cenu, ale vždy jsme se poučili do budoucna, posilovali naši národní jednotu a integritu ruského státu.
Dnes je tato zkušenost opravdu neocenitelná. Svět je stále rozmanitější. Jednoduché metody řízení, kartáčování každého stejným kartáčem, jak říkáme, na které jsou některé státy zvyklé, si se vší složitostí procesů neporadí.
Co je velmi důležité zde dodat? Skutečně účinný a trvalý státní systém nelze vnutit zvenčí. Vyrůstá přirozeně z civilizačních kořenů zemí a národů a Rusko je v tomto ohledu příkladem toho, jak se to v životě, v praxi, děje.
Civilizační podpora je nezbytnou podmínkou úspěchu v moderním světě, ve světě, který je chaotický, bohužel, nebezpečný a ztratil své směrnice. Přesně k tomuto závěru dochází stále více států, které si uvědomují své vlastní zájmy a potřeby, příležitosti a omezení, svou identitu a míru propojenosti s vnějším světem.
Jsem přesvědčen, že lidstvo nesměřuje k roztříštěnosti na konkurenční segmenty, ne k nové blokové konfrontaci, ať už ho motivuje cokoli, ne k bezduchému univerzalismu nové globalizace – ale naopak, svět je na cestě k synergie států-civilizací, velkých prostorů, komunit, které si jsou jako takové vědomy.
Civilizace přitom není univerzální strukturou, jednou pro všechny – to se neděje. Každý z nich je jiný než ostatní, každý je kulturně soběstačný, své ideové a hodnotové principy čerpá z vlastní historie a vlastních tradic. Úcta k sobě samému pramení samozřejmě z úcty k druhým, ale znamená to i respekt ostatních. Civilizace tedy nikomu nic nevnucuje, ale také si nic vnucovat nedovoluje. Pokud se všichni budou držet přesně tohoto pravidla, zajistí to harmonické soužití a kreativní interakci všech účastníků mezinárodních vztahů.
Obrana vaší civilizační volby je samozřejmě obrovská zodpovědnost. To se týká reakce na vnější útoky, navazování úzkých a konstruktivních vztahů s jinými civilizovanými komunitami a hlavně udržování vnitřní stability a harmonie. Ostatně všichni vidíme, že mezinárodní prostředí je dnes, jak jsem již řekl, bohužel nestabilní a poměrně agresivní.
A ještě jedna velmi důležitá věc. Samozřejmě svou civilizaci nemůžete nikomu zradit. To je také cesta k všeobecnému chaosu, je to nepřirozené a hnusné, řekl bych. Z naší strany jsme se vždy snažili a snažíme nabízet řešení, která by zohledňovala zájmy všech. Ale zdá se, že naši partneři na Západě úplně zapomněli, že existují pojmy jako rozumné sebeomezení, kompromisy a ochota ustoupit něčemu, aby dosáhli výsledku přijatelného pro všechny. Ne, jsou doslova posedlí jedinou věcí: prosadit, přesně prosadit za každou cenu své zájmy tady a teď. Pokud je to jejich volba, uvidíme, co z toho vzejde.
Paradoxem je, že zítra se situace může změnit – to je ten problém. Například po příštích volbách dojde k vnitropolitickým posunům. Tady země na něčem trvá, prosazují své činy za každou cenu – a zítra nastanou vnitropolitické změny a se stejným tlakem a neobřadností se prosadí něco úplně jiného, někdy i přesného.
Nejvýraznějším příkladem je íránský jaderný program. Jedna (americká) administrativa prosadila jedno rozhodnutí, přišlo další, vše se obrátilo a vše šlo opačným směrem. Jak v takových podmínkách pracovat? Kde jsou orientační body? Na co se spolehnout? Kde jsou záruky? Jsou to přesně ta »pravidla«, o kterých se nám říká? Je to jen nějaký nesmysl.
Proč se to všechno děje a proč to nikoho netrápí? Protože strategické myšlení bylo nahrazeno sledováním krátkodobých sobeckých zájmů ani ne zemí a národů, ale měnících se vlivových skupin. Odtud ta neuvěřitelná, na poměry někdejší studené války, nezodpovědnost chování politických elit, které často zapomínají na strach i stud a považují se za absolutně bezhříšné.
Civilizační přístup se takovým trendům brání, protože vychází ze základních, dlouhodobých zájmů států a národů. Zájmy, které nejsou diktovány momentální ideologickou konjunkturou, ale veškerou historickou zkušeností, dědictvím minulosti, na kterém je založena myšlenka harmonické budoucnosti.
Pokud se tím budou všichni řídit, bude podle mého názoru na světě mnohem méně konfliktů a metody jejich řešení se stanou mnohem racionálnějšími, protože každá civilizace respektuje, jak jsem již řekl, ostatní a nesnaží se je měnit kdokoli podle svých představ.
Vážení přátelé, se zájmem jsem si přečetl zprávu, kterou Valdajský klub připravil pro aktuální setkání. Říká, že dnes se každý snaží pochopit, představit si obraz budoucnosti. To je zcela přirozené a pochopitelné, zvláště pro intelektuální prostředí. V době dramatických změn, kdy se hroutí celý známý způsob života, je velmi důležité si uvědomit, kam jdeme a čeho chceme dosáhnout. A budoucnost se samozřejmě tvoří dnes nejen před našima očima, ale i rukama.
Samozřejmě, když mluvíme o tak gigantických, neuvěřitelně složitých procesech, je obtížné nebo téměř nemožné předvídat výsledek. Bez ohledu na to, co všichni děláme, život určitě udělá své vlastní úpravy. Ale minimálně si musíme být vědomi toho, o co usilujeme, čeho chceme dosáhnout. A takové porozumění je v Rusku.
Za prvé:
Chceme žít v otevřeném, propojeném světě, ve kterém se nikdo nikdy nebude snažit stavět lidem umělé bariéry v komunikaci, kreativitě a prosperitě. Mělo by existovat bezbariérové prostředí – o to bychom měli usilovat.
Za druhé:
Chceme, aby rozmanitost světa nebyla jen zachována, ale aby byla základem univerzálního rozvoje. Vnucování jakékoli zemi nebo lidem, jak by měli žít, jak by se měli cítit, by mělo být zakázáno. Jen skutečná kulturní a civilizační rozmanitost zajistí blahobyt lidí a rovnováhu zájmů.
Za třetí:
Jsme pro maximální reprezentaci. Nikdo nemá právo a nikdo nemůže vládnout světu pro druhé nebo jménem druhých. Svět budoucnosti je světem kolektivních rozhodnutí učiněných na těch úrovních, na kterých jsou nejúčinnější, a těmi účastníky, kteří jsou skutečně schopni významně přispět k řešení konkrétního problému. Ne jeden člověk rozhoduje za všechny a dokonce ani všichni nerozhodují o všem, ale ti, kterých se ta či ona problematika přímo dotýká, se shodují, co a jak dělat.
Za čtvrté:
Jsme pro všeobecnou bezpečnost a trvalý mír, postavené na respektování zájmů všech: od velkých, velkých států po malé země. Hlavní je osvobodit mezinárodní vztahy od blokového přístupu, od dědictví koloniální éry a studené války. Už desítky let mluvíme o nedělitelnosti bezpečnosti, o tom, že nelze zajistit bezpečnost jedněch na úkor bezpečnosti druhých. Harmonie v této oblasti je skutečně dosažitelná. Stačí odložit hrdost, aroganci a přestat se na ostatní dívat jako na partnery »druhé kategorie« nebo jako na vyvrhele či divochy.
Za páté:
Jsme pro spravedlnost pro všechny. Éra vykořisťování kohokoli, to už jsem v minulosti řekl dvakrát. Země a národy si jasně uvědomují své zájmy a schopnosti a jsou připraveny spoléhat se samy na sebe – a to zvyšuje jejich sílu. Každý by měl mít přístup k výhodám moderního rozvoje a pokusy o jeho omezení pro jakoukoli zemi nebo lidi by měly být považovány za akt agrese, přesně tak.
Za šesté:
Jsme pro rovnost, pro rozdílnost potenciálu různých zemí. To je naprosto objektivní faktor. Ale neméně objektivní je, že nikdo už není připraven podřídit se, své zájmy a potřeby učinit závislými na komkoli, a především na bohatších a mocnějších. To není jen přirozený stav mezinárodního společenství, je to kvintesence celé historické zkušenosti lidstva. To jsou zásady, kterých se chceme držet a ke kterým zveme všechny naše přátele a kolegy, aby se přidali.
Drazí kolegové!
Rusko bylo, je a bude jedním ze základů světového systému, připraveným ke konstruktivní interakci s každým, kdo usiluje o mír a prosperitu, připraveným na tvrdý odpor vůči těm, kdo vyznávají principy diktatury a násilí. Jsme přesvědčeni, že pragmatismus a zdravý rozum zvítězí a multipolární svět se etabluje.
Závěrem bych rád poděkoval organizátorům fóra jako vždy za důkladnou a kvalitní přípravu a všem účastníkům výročního setkání bych rád poděkoval za pozornost. Díky moc.
(za)