Na území České republiky byl vědci z Ústavu biologie obratlovců AV ČR a Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR potvrzen výskyt nového druhu savce. Jedná se o bělozubku tmavou, která je u nás považována za sice nepůvodní druh, avšak nikoli za druh invazní. K potvrzení jejího výskytu v ČR došlo vědci více méně náhodou, respektive necíleně, řekla Barbora Vošlajerová z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR.
Málo kdo asi slyšel o bělozubce tmavá (Crocidura russula), která náleží do čeledi rejskovitých, natož o dvou jejích příbuzných, které na našem území již přirozeně žijí, a to o bělozubce šedé a bělobřiché.
Bělozubka tmavá je drobný hmyzožravec, který nově obsadil v české skupině savců devadesátou příčku. V jejím jídelníčku se objevuje různý hmyz, především z řádu polokřídlých (například mšice) a řádu brouků (pochutnává si na jejich larvách), žere ale i pavouky a žížalami. Protože má stejně jako rejsek velmi rychlý metabolismus, porce, kterou musí každý den spořádat, je vcelku slušná a odpovídá hmotnosti jejího těla.Má tmavý kožíšek, chlupatý ocásek a bílé zoubky, které jí daly jméno. »Rejsci, kteří jsou bělozubkám podobní, však mají špičky zubů červené, zabarvené železem. Odlišný je rovněž jejich ocas, bělozubky na něm mají výrazně odstupující chlupy,« vysvětlila Alena Fornůsková z Ústavu biologie obratlovců AV ČR.
V České republice dosud žilo celkem sedm druhů rejskovitých, z toho dva druhy bělozubek, šedá (Crocidura suaveolens) a bělobřichá (Crocidura leucodon). Nový druh bělozubka tmavá je ve srovnání s nimi poněkud větší. Dospělý jedinec může vážit přibližně 11 až 14 gramů, což je skoro dvojnásobek hmotnosti bělozubky šedé. Bělozubka tmavá sice původně pochází se severní Afriky, nicméně do Evropy se dostala pravděpodobně z Maroka před několika tisíci až desetitisíci lety a od té doby se šířila na severovýchod.
Kdy přesně do České republiky nový zástupce savčí rodinky dorazil, není jasné. Vědci nicméně odhadují, že v posledních několika letech. »Bělozubka tmavá je drobný hmyzožravec původem ze severní Afriky, nicméně v jižní Evropě, Španělsku a Francii se vyskytuje již několik tisíc let. V poslední době se objevovaly zprávy, že doputovala například do Švýcarska nebo že se díky člověku (invazivně) dostala až do Irska a Velké Británie. Pohyb směrem na sever byl patrný a její příchod až k nám se dal předvídat,« řekla Joëlle Goüy de Bellocq, vedoucí vědecká pracovnice týmu z Ústavu biologie obratlovců AV ČR, který bělozubku objevil.
»Bělozubka tmavá je teplomilný druh, který dává přednost nížinám. Pokud se zaměříme na Karlovarský region, Chebská pánev je pro ni ideálním místem. Pravděpodobně se k nám dostala přes Ašský výběžek, odkud se šířila dále na východ. Nejvýchodnější známou lokalitou, kde se objevila, je tak obec Nebanice,« sdělila Fornůsková. Její výskyt jinde v České republice není vyloučen, dalším vhodným místem by mohla být například oblast Děčínska v okolí Labe, kterou mají vědci v plánu prozkoumat v následujících letech.
Pro Českou republiku je sice bělozubka tmavá nepůvodní druh, ale nikoli invazní. Tímto pojmem se většinou označuje druh, který na novou lokalitu přemístil člověk. »To u nás v případě bělozubky tmavé neplatí. K nám totiž doputovala po svých. Mluvíme tak spíše o druhu nepůvodním, který zvětšuje areál svého výskytu. Jiná situace je v Irsku, případně Velké Británii, kde je za invazní druh považována,« vysvětlila Fornůsková.
Změny v areálech výskytu jsou vcelku běžné v živočišné, ale i rostlinné říši. Organismy tak reagují na zásadní změny v jejich prostředí. V nedávné době tak do České republiky přibyly nové, spíše teplomilné druhy netopýrů (netopýr jižní, netopýr alcatoe), dále třeba šakal obecný, který se rozšířil z Jihozápadní Asie.
Původní terénní výzkum, který se konal na Chebsku na podzim loňského roku, a při kterém byla více měně omylem zachycena i bělozubka tmavá, probíhal v rámci projektů zaměřených na viromiku a mezidruhovou komunikaci primárně myši domácí a další druhy menších hlodavců, které se s nimi na lokalitách vyskytují, a to v oblasti, kde se setkává východní a západní poddruh, takzvané hybridní zóně. Oba poddruhy myších domácích se zde kříží a vytvářejí hybridní potomstvo. Jedná se tak o ideální místo pro studium genetických změn a procesů, které vedou k vytvoření reprodukčních bariér, a tedy ke vzniku druhů.
»Hybridní zóny nám nabízejí úžasnou příležitost zkoumat evoluci. Jsou to místa, kde můžeme pozorovat, jak jednotlivé geny přecházejí přes pomyslnou genetickou bariéru mezi druhy. Obzvláště zajímavé jsou geny, které projít nedokážou, protože právě ony hrají důležitou roli v procesu vzniku druhů,« dodal Miloš Macholán z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR, který se výzkumu hybridní zóny věnuje již více než třicet let.
Během intenzivního dvoutýdenního terénního výzkumu se vědcům podařilo chytit a pomocí DNA určit čtrnáct jedinců bělozubky tmavé, kteří pocházejí z pěti různých lokalit v Karlovarském kraji. »Hlodavce jsme odchytávali do živolovných pastí, ve kterých jsme jako návnadu používali ovesné vločky smíchané se sardinkami. Pravděpodobně právě rybičky způsobily, že se do pastí (omylem) chytili i rejsci a bělozubky, kteří se stejně jako další drobní savci na podzim stahují k lidským obydlím, kde hledají úkryt před zimou,« popsala terénní práci Vošlajerová.
(mac)
FOTO – ÚBO AV ČR, M. Berroneau