Denacifikace Německa, o které se moc nemluví

V Postupimi, v zámku Cecilienhof, proběhla v srpnu 1945 konference tří vítězných mocností, a to V. Británie (premiér Attlee), SSSR (předseda rady ministrů Stalin) a USA (prezident Truman). Na ní došlo k dohodě, která obsahovala nejdůležitější ustanovení o zničení militarismu a nacismu, včetně zákazu všech nacistických organizací, anulování nacistického zákonodárství a k odsouzení všech válečných zločinců. Vedle trestních sankcí, občanských i majetkových ztrát, došlo i k ustanovení zákazu výkonu povolání těchto nacistů. To se však v dalším poválečném období prakticky nedodržovalo.

Vojenský tribunál v Norimberku soudil 24 hlavních válečných zločinců. Následovaly i další německé lokální soudy v intencích tohoto tribunálu. Ale i tak stovky tisíc nacistických zločinců, ne-li více, zůstaly na svobodě. Například z 3500 krutých až sadistických dozorkyň koncentračních táborů – zrůd v sukních, bylo odsouzeno jen 77 a z nich pouze 25 dostalo trest smrti. Ostatní dostaly trest odnětí svobody, ale nakonec byly předčasně propuštěny. Přizpůsobily se novému životu, ale nelitovaly svého chování a některé z nich se dokonce vyjádřily, že by své činy zopakovaly. Patřily k nepoučitelným nacistům. Západní Spojenci v rámci denacifikace Německa vyvinuli jisté úsilí, ale týmům určených přímo k pronásledování nacistických zločinců poskytli jen nepatrné prostředky, a tím omezili jejich činnost. Navíc se ukázalo, že v oblastech státních zájmů USA existovaly hned od počátku výjimky. O jedné z těchto neblahých kapitol hovoří německý dokumentární film z roku 2013, nazvaný »Nacisté ve službách CIA«. Ukazuje, jak CIA přijala do svých řad vysoké nacistické důstojníky a italské fašisty, aby organizovali převraty v Jižní Americe, v zemích, kde levicové síly ohrožovaly americké mocenské zájmy.

Tolerance k nacistům pokračovala i v Německu. Dokonce spolkový kancléř Adenauer projevil zdrženlivý postoj v otázce poválečné denacifikace, která podle jeho slov přinesla hlavně spoustu neštěstí. Není čemu se divit, když bezpečnostního poradce a ředitele kancléřského úřadu vykonával bývalý významný nacistický právník, Hans Globke, který pomáhal zformulovat rasistické Norimberské zákony. V roce 1951 západoněmecká vláda vyhlásila rozsáhlou amnestii. Z věznic bylo propuštěno 792 176 vězňů, přičemž přes tři tisíce z nich byli důstojníci a funkcionáři SA, SS a nacistické strany NSDAP. Tak došlo k opětnému začlenění německých nacistů do německé společnosti, průmyslu, politiky a dokonce i do německé armády a vysokých velitelských struktur NATO. V roce 1953 představoval počet bývalých nacistů v německé státní správě asi 30 % všech těchto zaměstnanců.

Rozpolcenost poválečné německé společnosti dobře charakterizuje událost v Bavorsku z roku 1951. Skupina přeživších holocaust požadovala popravu 102 válečných zločinců, odsouzených poválečnými procesy. Proti tomuto názoru se zase postavili demonstranti, kteří naopak chtěli jejich omilostnění. Německá média stála na straně obžalovaných nacistů a popisovala je jako nevinné oběti poválečné hysterie proti Němcům. Rozřešení přinesla vláda Spolkové republiky Německo tím, že zrušila trest smrti a vyhlásila amnestii.

Připomeňme si některé příběhy

Wernher von Braun byl nacistický nejvýznamnější raketový fyzik, člen NSDAP a SS. Pracoval ve vývojovém centru raketové základny v Peenemünde. Byl otcem letounové střely V1 a balistické rakety V2, která se vyráběla v podzemní továrně Mittelwerk v Durynsku. Werner von Braun přiznal, že si na práci osobně vybíral vězně z koncentračního tábora Buchenwald. Jak Sověti, tak i Američané se snažili získat tuto technologii. Braun ještě před obsazením raketového komplexu navrhl Spojeným státům, že k nim přejde i s dokumentací za podmínky, že s ním beztrestně přijmou i dalších asi pět set vědců. Přesun von Brauna a jeho týmu do USA byl součástí Operace Paperclip – utajený a ilegální přesun žádaných nacistů do USA. Jeho raketa Saturn V pomohla Američanům dobýt Měsíc.

Generál Reinhard Gehlen byl šéfem zpravodajství na východní frontě. Díky tomu byl po válce převezen do USA a s mnohými dalšími nacisty zreorganizoval německou špionážní síť ve prospěch amerických zájmů v období studené války. Spolu s ním vstoupilo, bez vědomí americké veřejnosti, do služeb vlády Spojených států několik tisíc někdejších nacistických zločinců s cílem provádět špionáž proti Sovětskému svazu. Gehlenova organizace v Německu zaměstnávala nejméně 100 vysokých důstojníků gestapa nebo SS a vytvořila základ německé zpravodajské služby, která byla v roce 1956 nahrazena obrozenou BND.

Ukrajinec Michael Karkoc, vysoký důstojník ukrajinské Waffen SS, divize Galizien (Galičina), která se dopustila brutálních válečných zločinů. Po válce se usadil v USA. Karkoc a jeho muži se také zúčastnili, společně s německými příslušníky SS, boje proti Varšavskému povstání v roce 1944. Řada ukrajinských nacistů z obou ukrajinských Waffen SS divizí (Galičina a 14. Granátnická), kteří spáchali mnoho válečných zločinů, uprchla po válce do Kanady a USA. Nikdy nebyli potrestáni. Dnešní ukrajinští neonacisté se hlásí k jejich odkazu.

Mnozí elitní nacističtí vědci a lékaři se dostali do USA v rámci Operace Paperclip, čímž se vyhnuli trestům za válečné zločiny. Někteří z nich spolupracovali se CIA a podíleli se např. na testování LSD a na tvorbě nových vyšetřovacích metod. Velký význam pro Američany měli lékaři dr. Walter Schreiber, bývalý hlavní lékař Třetí říše, a jeho zástupce dr. Kurt Blome. Schreiber byl odborníkem na antrax a podílel se na experimentech na vězních koncentračních táborů. Přes Západní Berlín byl v rámci Operace Paperclip převezen do USA. Lékař Kurt Blome se zabýval výzkumem biologických zbraní, které testoval na vězních v koncentračních táborech a za své válečné zločiny byl souzen v Norimberku. Do USA se nedostal, ale byl zaměstnán v Německu u U.S. Army Chemical Corps a následně pracoval na velitelství vojenské špionážní služby. Za své válečné zločiny nebyl odsouzen.

Zvláštní kapitolu po druhé světové válce tvoří nacističtí němečtí důstojníci, kteří se stali vysokými veliteli ve struktuře velení NATO.

Adolf Heusinger byl Hitlerovým šéfem štábu a pomáhal plánovat nacistickou invazi do Polska, Norska, Dánska a Francie. V roce 1940 se stal náčelníkem Operationsabteilung a tím i třetím mužem po náčelníkovi generálního štábu, generálu Halderovi. Po válce se stal vojenským poradcem kancléře Adenauera. V roce 1955 se vrátil do vojenské služby v Bundeswehru. V roce 1961 byl jmenován předsedou Vojenského výboru NATO.

Johannes Steinhoff byl fanatický nacista a pilot Luftwaffe. V rámci leteckého výcviku prosazoval obdobu Waffen SS. V letech 1971 až 1974 byl předsedou Vojenského výboru NATO.

Generál Hans Speidel byl přesvědčený nacista, účastník invaze do Francie a vedoucí Rommelova štábu. Po válce působil v letech 1957 až 1963 v Bundeswehru a stal se velitelem pozemních sil NATO ve střední Evropě.

Johann von Kielmansegg byl v letech 1942 až 1944 důstojníkem generálního štábu Vrchního velitelství Wehrmachtu. V letech 1967 až 1968 byl náčelníkem spojeneckých sil NATO ve střední Evropě.

Ferdinand von Senger byl příslušníkem 24. tankové divize německé 6. armády, účastník bitvy u Stalingradu. V letech 1979 až 1983 se stal v NATO velitelem spojeneckých sil střední Evropy.

Počet nacistických důstojníků, kteří získali vysoké posty v různých světových organizacích, včetně NATO, je velký. Dnes tyto bývalé nacisty vystřídali jejich potomci. I předsedkyně Evropské komise, Ursula von der Leyenová, pochází z významné nacistické rodiny. V této souvislosti vyznívá vlastní obhajoba generála v. v. Petra Pavla ohledně své minulosti u komunistické vojenské rozvědky tím, že prošel prověrkami NATO, jako zcela liché zdůvodnění, když vidíme, kolik bývalých nacistů mohlo v této organizaci sloužit.

Připomeňme si ještě dva ukázkové případy německé denacifikace.

Mengele – anděl smrti. Jak se to jen mohlo stát?

Mengeleho rodina se po válce pevně semkla kolem tohoto zrůdného nacistického lékaře, protože celá rodina sympatizovala s nacismem, což nebylo v Německu žádnou výjimkou. V těchto rodinách se v nacistickém duchu vychovávala i nová generace Němců, která v této zemi dnes vládne. Pro své bezpečí i bezpečí rodiny si Mengele po válce našel úkryt u přátel věnujících se zemědělství, v blízkosti bavorského města Rosenheim. Jeho manželka Irena ho každé dva týdny navštěvovala. Svá setkání nijak neskrývali. Mengele tak strávil skoro tři roky v klidu. Jinak řečeno, po nacistech se v Německu zase tak horlivě nepátralo. Až když jeho jméno bylo zmíněno v procesech s nacistickými lékaři v Norimberku – Lékařský proces, začal ho sžírat strach. A tak společně s rodinou vymyslel útěk do Jižní Ameriky, kam směřovalo hodně nacistů, protože zde byly diktátorské režimy, které sympatizovaly s nacistickými myšlenkami. Navíc všichni prchající nacisté měli hodně peněz.

V Německu existovaly organizace, které pomáhaly nacistům v útěcích z Evropy. Jednou z nich byla organizace ODESSA (Organisation der ehemaligen SS-Angehörigen – organizace bývalých příslušníků SS), na kterou byla navázána skupina katolických kněží v Římě (např. biskup Alois Hundal). Mengele si nechal vyrobit kvalitní dokumenty na jméno Helmut Gregor prostřednictvím organizace, která po válce mnoho let pomáhala nacistům k útěku z Německa. Parníkem North King vyplul z Janova do Buenos Aires. Zde se seznámil s místní síti nacistů. S podporou své bohaté rodiny v Německu začal obchodovat a stále udržoval svůj kontakt s Německem i se svou rodinou. V Německu, v té době, po těchto záležitostech nikdo nepátral. U soudu v Düsseldorfu se rozvedl a jeho žena Irena se synem zůstala v Německu. K rozvodu došlo v zastoupení jeho advokáta.

Mengele se také dozvěděl, že zemřel jeho bratr Karel a zanechal po sobě vdovu Martu a syna Karla Hanse. Otec Mengelemu sdělil, že se obává, aby se jeho snacha Marta nevdala za někoho úplně cizího, protože vlastnila poměrně velkou část akcií rodinné společnosti. Řešení tohoto problému viděl v tom, že si Mengele vezme za manželku Martu. Ale prvním krokem k uzavření tohoto manželství bylo zajistit, aby se spolu mohli setkat. To znamenalo, že se Mengele musí vrátit do Evropy a navíc pod svou pravou identitou. V roce 1956 si byl Mengele jistý, že už mu nehrozí žádné nebezpečí. A tak se v Buenos Aires, v poklidu, odebral na velvyslanectví Spolkové republiky Německo s prohlášením, že se ve skutečnosti nejmenuje Helmut Gregor, ale že jeho pravé jméno je dr. Josef Mengele a rád by získal pas na své skutečné jméno. A světe, div se. Nikoho na německém velvyslanectví ani nenapadlo se ho zeptat, proč přijel do Argentiny pod falešným jménem a proč se tak najednou chce vrátit pod pravým jménem? A tak mu bez problémů vydali pas. Poté, co obdržel od německého velvyslanectví duplikát svého rodného listu, obdržel i argentinské povolení k pobytu a na základě toho získal i argentinský pas se svým pravým jménem.

V létě roku 1956 odjel do Německa jako skutečný Mengele. Nejdříve navštívil švýcarské lyžařské středisko Engelberg, kde se setkal s Martou a společně odcestovali do Německa. Ve Švýcarsku se setkal i se svým synem Karlem Hansem. Jak se mohlo stát, že německé velvyslanectví bylo při vydávání pasu tak benevolentní? Copak si němečtí diplomaté vůbec ničeho nevšimli? V této době, jedenáct let od skončení války, by si Němec vůči druhému Němci nikdy nedovolil položit otázku: »Co jste dělal během války?« Tato otázka byla tabu. Němci v té době neměli žádnou vůli soudit nacistické zločince, neboť by to v německé společnosti způsobilo problémy. Vždyť o denacifikaci v Německu se hovořilo, že úspěšně proběhla. Ale pravda byla jiná.

Až v lednu 1985, při vzpomínce na osvobození tábora v Osvětimi sovětskou armádou, začali přeživší holokaustu důrazně požadovat, aby vláda SRN konečně postavila Mengeleho před spravedlivý soud. Došlo k rozhodnutí, že už jednou pro vždy je třeba lov na Mengeleho ukončit. Izraelská a západoněmecká vláda nabídly v New York Times odměnu za jeho dopadení. Totéž učinilo Centrum Simona Wiesenthala a Západní Německo se tak dostalo pod velký mezinárodní tlak. Západní Němci zahájili vyšetřování, které ale mělo začít alespoň o patnáct let dříve. A tak Mengele zemřel před tím, než ho opožděná spravedlnost mohla potrestat. Zemřel v Brazílii 5. února 1979 pod falešným jménem Wolfgang Gerhard. Proto 6. června 1985 mohly být pouze exhumovány jeho lidské ostatky z hrobu na hřbitově Embu, asi 30 km od Sao Paula.

Gudrun Burwitzová, rozená Himmlerová, byla dcerou nejobávanějšího nacistického zločince Heinricha Himmlera. Narodila se 8. srpna 1929. Její otec byl fanatický rasista, říšský vůdce SS, šéf gestapa, hlava německé policie, velitel Allgemeine SS, říšský ministr vnitra, velitel záložní armády, velitel skupiny armád Visla a organizátor holokaustu – konečného řešení židovské otázky. Norimberskému procesu se vyhnul tím, že po zadržení britskými vojáky spáchal v britském zajetí sebevraždu.

Gudrun se nikdy nezřekla nacistické ideologie. A až do své smrti obhajovala svého otce a podporovala nacistické zločince, bývalé členy SS. Provdala se za novináře Dietera Burwitze, který byl sympatizantem neonacistů a funkcionářem krajně pravicové strany NPD. V roce 1952 se podílela na založení neonacistické mládežnické organizace Wiking-Jugend. Vzorem a inspirací pro ně byl nacistický Hitlerjugend. Pravidelně se zúčastňovala setkání veteránů Wehrmachtu a Waffen SS. V roce 1951 založila s dalšími soukmenovci spolek »Tichá pomoc« (Stille Hilfe), který pomáhal nacistickým zločincům. Držel ochranná křídla i nad tzv. »lyonským řezníkem« Klausem Barbiem, sadistickou dozorkyní z koncentračního tábora Majdanek, Hildegardou Lächertovou nebo Antonem Mallothem, který patřil k nejbrutálnějším dozorcům v Malé pevnosti Terezín.

V letech 1961 až 1963 pracovala pod krycím jménem pro německou zpravodajskou službu BND. Nakonec musela odejít, když se na veřejnosti začala propírat role bývalých nacistů ve struktuře BND. Gudrun, nacistka až za hrob, poklidně zemřela ve svých 88 letech 28. května 2018 v Mnichově.

Úspěšná denacifikace Německa je mýtus. V západních zónách, pod tlakem Spojenců, byly odsouzeny tisíce lidí, bylo vykonáno 486 rozsudků smrti, bylo internováno na 200 000 bývalých nacistů, o práci přišlo 150 000 úředníků a 73 000 nacistů ze soukromého sektoru. Ale prověřování nacistů ze strany vítězů skončilo kolem roku 1949, protože dále mělo v denacifikaci pokračovat už Německo samo. Konrád Adenauer byl sice opakem nacisty, ale určitě nebyl bojovníkem proti nacismu. Podle něj by tvrdé pronásledování všech nacistů jen vybudilo »rostoucí a extrémní nacionalismus«. Proto prohlásil, že nižším nacistickým funkcionářům by mělo být umožněno vstupovat do CDU, protože konali »jen svou povinnost«. Denacifikaci ze strany Spojenců považoval za nespravedlnost. Německo tuto činnost prakticky ukončilo. Heslem německých vlád dalších let se stala tzv. »denacifikace integrací«. A tak se pocit »der Übermensch« mezi mnohými Němci dochoval až do dneška.

František Krincvaj