Druhá světová. A co ta Třetí?

Ta První (Velká) světová za sebou nechala miliony obětí, ta Druhá v pořadí, násobně víc. V té První na frontě a na »válečné nemoci« padlo či zemřelo na 9,5 milionu vojáků a za frontou, v zázemí, v důsledku války šest milionů. V té Druhé prý zahynulo 60 milionů lidí, z toho dvě třetiny v zázemí, tedy civilisté. Přesně to nikdy nikdo nespočítá, protože to ani není možné. V té První byly internace, soudy s těmi, co se příčili vojenské moci. Až příliš dlouhé by byly seznamy těch, kteří byli popraveni, aniž soudy vyřkly rozsudek, jen z rozhodnutí feldvéblů, a v zázemí nedostatek potravin způsoboval i hladomor. V té Druhé kromě mrtvých v bojích tu byly ženy, děti, staří lidé, které nacisté vraždili ve svých koncentračních táborech po milionech, Japonci ve svých »nankingských masakrech« ve statisících a Spojenci svými bombami vrhaných na neozbrojená města dosahovali téhož.

Dnes propaganda ze zahájení Druhé světové války viní nejen nacistické Německo, ale i socialistický Sovětský svaz. Už se nezmiňuje, že pakt Molotov-Ribbentrop mohl na návrh Německa být podepsán jen proto, že zástupci západních mocností, kteří právě jednali v Moskvě o případné spojenecké vojenské spolupráci, neměli vůli podobnou dohodu, jakou nabídlo Německo, ani navrhnout. Připomeňme jen, že vlastně podobnou dohodu uzavřelo Polsko s Německem počátkem roku 1934. Když Rzeczpospololita byla po třítýdenních bojích v září 1939 na kolenou, polská vláda opustila zemi. Toho využil Sovětský svaz a ještě před příchodem blížícího se wehrmachtu obsadil bývalá ukrajinská a běloruská území, která ztratil po polsko-sovětské válce. Žila v nich totiž většina Ukrajinců a Bělorusů. Bylo to dokonce v souladu s tzv. Curzovou linií (1922), jíž navrhl tehdejší britský ministr zahraničí, po němž byla nazvána, a kterou Polsko odmítlo přijmout. Může se nám to líbit či nikoli, ale mělo to své zdůvodnění. Přesun odpovědnosti za vznik války je proto jen propagandistický tah.

V První světové šlo o nové trhy, jež potřeboval vzmáhající se kapitál. Vše kryto nacionalistickými hesly vlád. Ve Druhé šlo o totéž, avšak ve hře byla nejen nacionalistická hesla, ale i hrůzné pojetí rasismu, »odčinění« porážky z První světové a následných Versailleských dohod. Také přiblížení Němců k hranicím Sovětského svazu se zdálo výhodným pro splnění programu »drang nach Osten«. Pokud by se ovšem nacistická moc nezastavila na hranicích se SSSR. Vědělo se totiž, že Sovětský svaz není zatím připraven sám čelit útoku Němců. Proto západní mocnosti jen formálně vystoupily na obranu Polska a nechaly ho samotného bojovat ve válce, jíž vyhrát nemělo naději. Jejich »podivná válka«, v níž se jen leželo v zákopech a odpočívalo bez případné účinné vojenské akce, byl výsměch obráncům Polska.

Válka měla i svou záminku. Už tehdy, tedy 1. září 1939, jí nikdo nevěřil. Šlo o napadení gliwické vysílačky údajným polským komandem vymyšleným v Heydrichově ústředně. Nemělo to logiku, přesto jí německý národ většinově zřejmě uvěřil. Goebbels byl mistrem mystifikací. Pak přišlo odstřelování polské základny Westerplatte, bombardování polských měst a vnik připravených nacistických jednotek z několika stran na polské území. Několik týdnů stačilo a Polsko přestalo existovat. A pomoc Západu? Slova, sliby, demarše a sem tam nějaký ten výstřel přes hranice. Francie se přece nemusela bát. Měla svou Maginotovu linii a vedle neutrální Belgii a Nizozemí. Jenže neutralita sem, neutralita tam. S tím si nacisté hlavu nelámali, a tak 10. května 1940 útokem přes Benelux obešli zmíněná opevnění a ocitli se za zády Francouzů.

Svět se měl poučit, co znamená skutečná světová válka, protože do střetu bylo vtahováno stále více států. Nejkrutější srážka národů nové doby tak začala. Ale co je to nejkrutější? Je pro umírající a raněné určitým pozitivem, že takových jako oni je stále víc? Každý lidský život je nenahraditelný. S ním umírají jeho tužby, sny, paměť. Ta Druhá světová byla jen o to horší, že se zmíněné umírání týkalo přibližně šedesáti milionů lidí, že byly vynalezeny nové formy utrpení a zničeny majetky – a kus historie – milionů lidí a mnoha států.

Později, bylo to při tzv. Buchenwaldské přísaze, jíž lze brát jako výzvu, osvobození vězni přísahali, že se už nikdy nesmí rozhořet nový válečný oheň. Drážďany, Hirošima, Nagasaki, Lidice, Oradour, byly přímo varujícím prstem. Jenže lidstvo nemá paměť – měl bych spíš napsat vládci stojící v čele a kapitál, který se nikdy nenasytí. Zase nové choutky po novém majetku, nových nalezištích surovin, novém geopolitickém rozdělení zdůvodněným obranou, potřebou bojovat proti těm, kteří údajně nedostatečně dodržují lidská práva, svobodu a buržoazní nebo nějakou jinou demokracii, urážkou symbolů anebo čímkoli, znovu přinášejí války. Zatím lokální. Přitom zasahující síly třeba nemají se zeměmi, které chtějí obrátit na »pravou víru«, ani hranice. Namátkou jmenuji Vietnam, Koreu, Libanon, Afghánistán, Irák, Libyi, Sýrii, Balkán… a dnes východ Evropy, kde jsou dva dosud vedle sebe v bratském spojení žijící národy podněcovány k další kruté válce. Namísto jednání se dalšími a dalšími zbraněmi a válečnými prostředky válka eskaluje. Přitom by se mělo zasednout u jednacího stolu a mluvit i o příčinách, jež střet vyvolaly. Zájmy zbrojařů a nenávistných vůdců jsou zřejmě víc než zájem obyvatel jejich zemí.

Bojím se dalšího vývoje v této válce i toho, že někdo nezodpovědný zmáčkne »červený knoflík«. Nikoli kvůli nám, těm obyčejným lidem, ale kvůli svým zájmům, nebo zájmům svých mecenášů, i když při tom bude vykřikovat bohulibá hesla. A je mi jedno, zda v té chvíli bude sedět na židli v Moskvě, Washingtonu, Bruselu, nebo v Kyjevě.

A ona Třetí světová? Po ní by po nás zůstalo něco jako Planeta opic.

Jaroslav Kojzar