ROZUMNÉ PONDĚLÍ PETRA HANNIGA: Počátky konce

Jistě mi mnohý z vás dá za pravdu, že si v devadesátých letech nepomyslel, že se za třicet let bude divit, že naše země nikam nepokročila směrem k vyrovnání blahobytu obyvatelstva k tzv. západním demokraciím, ale že naopak většina lidí se má dnes daleko hůře, než se měla před sametovou revolucí. Nejeden z mých vrstevníků říká, kdybych to věděl, tak bych na Václaváku klíči necinkal.

Já, ačkoliv jsem nikdy nebyl komunistou, na Václaváku necinkal, protože jsem žil téměř dva roky na západě a věděl jsem, že tam není zlato všechno, co posílá za železnou oponu zlatavý třpyt. Věděl jsem, že smetanu slíznou ti, kteří k tomu mají rodinné předpoklady, a talent z chudé rodiny bývá často jenom použit pro to, aby vytvořil dílo pro ta velká jména, která se pak pod tím podepíší, a talent sice dostane zaplaceno, ale pouze jednorázově.

Musím říct, že vzhledem k tomu, že jsem talent měl, se mi vůbec nedařilo špatně, ale tak nějak z vrozené opatrnosti jsem se rozhodl radši se vrátit a svého návratu v roce 1969 jsem začal litovat naopak až po sametu, kdy byli do nebe vyzdvihováni ti, co zůstali na západě, i když nedosáhli takových úspěchů, jako ti, co tvořili doma. Říkali nám »normalizační skladatel, normalizační zpěvák, normalizační textař«. A tím to tehdy začalo. Před rokem 1990 se česká hudba vyvážela do zahraničí (Karel Svoboda, Karel Gott, Hana Hegerová, Helena Vondráčková, Jiří Korn, ale i české dechovky, Richard Adam a další). A co dnes? Víte o něčem, co by se z české hudby úspěšně vyvezlo do zahraničí? Já tedy ne.

Naopak doma v těch letech mohl vlastně uspět každý. Nemusel jste být někdo z vlivné rodiny, který svým potomkům umetá cestičky. Když jste byl dobrý a nepletl jste se do politiky, tak jste měl šanci. Mluvím o hudbě. Kolik tehdejších hvězd, které se se svým umem bez problémů doma uživily, jsme měli a kolik jich máme dnes? Oproti desítkám tehdy, nyní jsou to jednotky.

Všechno originální, české a moravské se v devadesátých letech začalo zatracovat. Útok na českou dechovku, naprosto originální rodinné stříbro. Naše velké, většinou armádní nebo policejní dechové orchestry neměly ve světě konkurenci. Však když jsem byl jako bývalý prezidentský kandidát zván na Hrad při výročích 28. října, vždy jsem byl dojat až k hrdosti při husitském chorálu Ktož sú Boží bojovníci v provedení Hudby hradní stráže.

V době, kdy syn dělal doktorát na Michiganské univerzitě, jsem zjistil, že tamní hudební fakulta se pídí po notách velkých českých vojenských dechových hudeb.

A propos, když se tak zmiňuji o husitském chorálu, ihned po sametovém převratu začal útok na naše národní tradice. Byl v nás pěstován pocit viny za naši husitskou minulost. Husité byli vykreslováni jako teroristé za to, že ničili kostely a kláštery. Tak mě napadá, ve srovnání s našimi husity, kteří tenkrát byli ve válce s celou tehdejší Evropou, nikdo nepovažuje Angličany (Brity) a Američany za teroristy za naprosto, z pohledu vojenské strategie, zbytečné bombardování a srovnání se zemí historických Drážďan (které byly už v dosahu sovětských vosk), ale i za bombardování a zničení našeho Ústí nad Labem, Plzně, či dokonce Prahy (Emauzský klášter). Tyto západní velmoci byly ve válce s Německem. Když dva dělají totéž, není to totéž.

A bohužel naši lidé se na tu vějičku chytili. Znejistění národní hrdosti, pocit viny za minulost. A co se týká hudby, dokonale. Pamatuji si, že se říkalo, mám rád každou dobrou hudbu kromě dechovky a normalizačních hitů. Tomu se totiž v politické strategii říká »soft power«, měkká síla. Je třeba infikovat lidi takovou kulturou, která napomáhá jejich zotročení formou studu za národní tradice všeho charakteru. To je drobný úsek toho, kde začal pro nás onen pověstný začátek konce.

Petr Hannig, předseda Rozumných