Tisíce rodin pohřbily vojáky na hřbitovech po celé Ukrajině v »alejích hrdinů«. Někteří z nich však s pohřbem vyčkávají a čekají na něco podobného jako je Arlingtonský národní hřbitov (hřbitov v USA, kde je pohřbeno více než 400 tisíc padlých amerických vojáků), napsal The New York Thimes.
Ostatky Dmytra Gubarjeva leží už deset měsíců v jeho ložnici v urně bez pohnutí. Tak dlouho čeká jeho matka, aby mohla pohřbít jeho popel. 52letá Iryna Gubarievová, je odhodlaná zajistit, aby její syn, který zemřel v bojích o město Mariupol, spočinul jako hrdina na dlouho slibovaném Národním vojenském pamětním hřbitově – a říká, že ví, že mnoho dalších rodin dělá totéž.
»Chodíme na pohřební obřady jeho spolubojovníků, kteří jsou identifikováni, a v podstatě všichni zůstávají nepohřbeni,« řekla Gubarievová. »Rodiny čekají na tento hřbitov.«
Tisíce rodin pohřbily padlé vojáky na obyčejných hřbitovech po celé Ukrajině, kde hroby vyzdobené pomníčky tvoří »aleje hrdinů«. Paní Gubarievová a další lidé v podobné situaci však tvrdí, že nejenže se tato místa po 17 měsících války plní, ale že obětem jejich blízkých sluší pouze památník podobný Arlingtonskému národnímu hřbitovu americké armády u Washingtonu. »Chceme, aby to byla důstojná vzpomínka,« řekla listu The New York Thimes.
Plány na ukrajinskou verzi Arlingtonu se připravují již více než deset let. V květnu 2022, asi tři měsíce po začátku války, přijal ukrajinský parlament zákon, který počítal se zřízením Národního vojenského pamětního hřbitova. Letos v březnu vláda oznámila, že bylo vybráno místo – 20 akrů lesa v okrajové části Kyjeva -, ale stavba nebyla zahájena.
Rodiny, jako je ta paní Gubarievové, se účastnily schůzí, psaly dopisy a protestovaly. Tvrdí, že sliby byly učiněny a že zpoždění komplikují smuteční obřady. »Je to velmi těžké, protože obřad není dokončen tak, jak by měl být,« řekla paní Gubarievová.
Ukrajinská ministryně pro záležitosti veteránů Julia Laputinová uvedla, že rychlost výstavby závisí na vyřešení otázky přidělování pozemků. Další podrobnosti neuvedla, ale prohlásila, že ona a její kolegové »pravidelně komunikují s rodinami padlých hrdinů a chápou jejich potřeby a udělají vše potřebné pro realizaci tohoto projektu«.
Nelze zjistit, kolik rodin se domáhá pohřbení svých mrtvých s poctami, které podle nich může poskytnout pouze národní hřbitov; na nedávném protestu v Kyjevě se sešly asi dvě desítky lidí. Jejich roztrpčení však odráží složitou realitu snahy o uctění památky vojáků padlých v probíhající válce, jejíž historie ještě není zcela dopsána, konstatuje The New York Thimes.
Dmytro Gubarjev bojoval v Mariupolu v pluku Azov. »Nevěděli jsme, jestli se nám vůbec podaří získat jeho tělo,« řekla jeho matka. »Byla to velmi dlouhá procedura. Došlo k výměně těl.« Teprve koncem loňského srpna se podařilo identifikovat jeho ostatky. Rodina ho poté nechala zpopelnit s úmyslem pohřbít ho na novém národním vojenském hřbitově. Podle paní Gubarievové nesnesli pomyšlení, že by ho nechali ležet v krematoriu, a tak si jeho popel přivezli domů.
Černá urna leží na poličce v jeho ložnici spolu s některými jeho knihami, kolínskou vodou a vlajkou darovanou jménem prezidenta Volodymyra Zelenského. V září uplyne rok, kdy popel jejího syna čeká na pohřeb, řekla paní Gubarieva.
I Arlington, který inspiroval ukrajinský projekt, měl sám o sobě složitý původ: Původně byl založen během občanské války, spíše aby se vyřešilo přeplnění stávajících hřbitovů než jako jedinečné pietní místo.
To je malá útěcha pro Viktorii Krasovskou, která občas nosí ostatky svého manžela v batohu do domu jeho matky a pokládá je na plášť, který se stal malou svatyní. »Už to slíbili,« řekla. »Ať svůj slib pro jednou splní.« Pohřbít jejího manžela Vitalije Krasovského na civilním hřbitově by bylo nejen neuctivé, řekla Krasovská – je tu také otázka místa. »Každý den jsou naši vojáci zabíjeni a my nevíme, kde je pohřbít, protože všechno je už přeplněné,« dodala.
Zahájení stavby Národního vojenského pamětního hřbitova, který má pojmout 50 000 mrtvých, může být mrazivým poselstvím o ztrátách ve válce, jejíž konec je v nedohlednu. »Každý člověk, který žije ve městě nebo na venkově, vidí všude hřbitovy s vojenskými vlajkami,« řekla a dodala: »Stačí se podívat na vlajky na náměstí Nezávislosti« v Kyjevě. Trvalo tři měsíce, než se jí podařilo získat ostatky svého manžela zpět v rámci výměny těl. Paní Krasovská je identifikovala podle jednoho z osmi manželových tetování, lebky na noze. »Už nebylo skoro co pohřbít, tak jsme ho nechali zpopelnit,« řekla.
Podobně jako paní Gubarievová řekla, že její manžel a jeho azovští spolubojovníci se o svých přáních bavili: »Chtěli být pohřbeni společně, tak jak sloužili.« Národní vojenský pamětní hřbitov by jim to umožnil, a navíc by zde byl prostor pro rozjímání a návštěvy. Neméně důležité podle ní je, že by pomohl uchovat jejich odkaz, uzavírá list.
(cik)