Alena Maršálková: Média mohou za vše, co se tady děje, z 95 procent!

Místopředsedkyně strany PRO Alena Maršálková má za sebou kariéru investigativní reportérky, dnes je uznávanou PR konzultantkou a mediální odbornicí. Přednáší dokonce studentům, ovšem sama přiznává, že v dnešní době je to stále složitější. Odpovědi na mnohé otázky, týkající se médií, jsou nelehké, protože »sedmá velmoc« se u nás změnila. Přiznává, že čísla na své bývalé kolegy a kamarády si dokonce vymazala z mobilu. »Máme tady všechno proevropské, probruselské a proukrajinské,« uvedla v aktuálním rozhovoru pro iportaL24.cz.

Říká se, že média jsou dobrý sluha, ale zlý pán. Platí to u nás bez výjimky? Skutečně žijeme v mediokracii?

Měla bych odpovídat celou větou, takže vám řeknu, že v současné době žijeme v mediokracii, zatímco moji kolegové, ať už pan předseda nebo místopředsedové, poukazují na špatnou práci politiků. Já upozorňuji, že za 95 procent toho, co se tady děje, mohou média, protože ta se úplně zpronevěřila všemu, k čemu jsou určena. Politici se totiž nebojí občanů, ale bojí se médií. No a teď nemusí, média pracují pro ně.

Ale, prosím vás, teď sedím ve vaší redakci a poskytuji vám rozhovor, takže to, co jsem řekla, směřuje k veřejnoprávním a mainstreamovým médiím. Ano, to jsou média, která jsou buď placená ať už z koncesionářských poplatků, nebo dostávají různé dotační tituly, působí tam různé neziskové organizace, dostávají různé granty – a co si budeme povídat, média jsou závislá také na reklamě. Státní instituce si objednávají mediální kampaně, jako byla ta očkovací nebo třeba na datové schránky, které se vysílaly v televizích, rádiích nebo se zobrazovaly na webu. Z toho média žijí, a jakmile nebudou říkat, co chce vláda, ten celý narativ, pak ty reklamy, kampaně nedostanou, přijdou o zakázky a nebudou mít z čeho žít. To je velmi jednoduché.

Média hrála významnou roli i při třech přímých prezidentských volbách v historii České republiky. Jejich pozice letos při zvolení Petra Pavla byla očividná, souhlasíte? Nicméně – jak do slov o mediokracii zapadají vítězství mediálně nepreferovaného Miloše Zemana proti Karlu Schwarzenbergovi v roce 2013 i proti Jiřímu Drahošovi o pět let na to?

Trošičku bych si s vámi dovolila polemizovat, jestli se dají ty roky, jak jste je pospojoval, skutečně dát k sobě. My jsme se za tu dobu neskutečně posunuli v technologiích, i co se týče umělé inteligence. Já jsem strávila hodiny a hodiny zkoumáním, hádáním se se svými kolegy, ať už to jsou ajťáci nebo ti, co dělají monitoringy či SEO optimalizace, a všichni tvrdí, že umělá inteligence to zkrátka uměla spočítat. Já jsem říkala – to není normální, přece můžu na svém zařízení cokoliv hledat, ale za tou plentou jsem přece úplně sama, což znamená, že nikdo nemůže vědět, jak to tam hodím. »Ne, ne, ne, prostě dalo se to odhadnout v každém případě,« zní odpověď. To je jedna věc, která se nedá srovnat, a druhou je pak to, že média udělala pozitivní obraz člověku, u kterého chtěla, aby byl zvolen. To jsou podprahová působení na lidi. Jestliže otevřu noviny, zapnu si internet, pustím si televizi a neustále vidím jednoho člověka, tak se mi podprahově dostává do povědomí a já už pak s ním počítám. Na to jsou mnohaleté sociologické průzkumy a psychologické studie, z čehož vyplývá, že nemusíme ani spekulovat.

V těch posledních prezidentských volbách byly porušeny snad všechny zákony, které se týkají voleb. Naprosto všechny! Velké servery nebo celostátní televize si prostě z devíti kandidátů vybraly tři, kteří podle nich měli potenciál být zvoleni. A o těch dalších jsme se nedozvěděli nic, nebo jen velmi málo. Moderátoři se přikláněli na stranu předem vybraného favorita. To znamená, že média sehrála naprosto nezastupitelnou roli v tom, jak dopadly volby, jak celá společnost funguje, jak se tady vytváří obraz o různých celosvětových společenských tématech. Média nám tady jednoduše diktují, co si máme myslet, co máme říkat, co máme dělat, co máme kupovat, kam máme jezdit. Tohle je stav, do kterého jsme se dostali, a pokud to nezměníme, tak ta společnost ztratí jakoukoliv svobodu.

Řekla jste, že jsem porovnával neporovnatelné roky. Dobře, ale kdy se tedy společnost dostala do toho stavu, který jste popsala? Kdy přišel bod zlomu? Protože v roce 1989 jsme říkali, že tady máme konečně svobodu. Co se tedy stalo?

Hodně o tom přemýšlím. Jsem člověk, který si hledá informace, viděla jsem desítky dokumentů a četla několik knih na toto téma. To PR, ovlivňování veřejného mínění a cílení reklamy se tady děje už od dvacátých let minulého století, třebaže to vznikalo podprahově. Je to sofistikovaný proces, který ve světě probíhá mnoho let. Do roku 1989 jsme tu měli komunistickou propagandu, kdy jistá skupina lidí ovlivňovala, co se tady bude vysílat, od pohádek po seriály, který program tam bude, na co půjde případná reklama a jaké bude složení zpráv. Veřejné mínění se ovlivňovalo jedním směrem.

V roce 1989 došlo ke zvratu. Najednou jsme měli údajnou svobodu slova, demokracii, ale ne doslovně, pouze se na mediální pole dostalo víc hráčů, kteří začali ovlivňovat lidi. Přiznávám, že mi to zpočátku vůbec nedocházelo, ovšem postupem času jsem si uvědomila, že i reklamní kampaně typu »2+1 nebo 3+1 zdarma« byly něčím, čím oni zkoumali náladu obyvatelstva. Jakým způsobem jsou lidé manipulativní, na co naskočí a co jsou ochotni obětovat, když dostanou určitou nabídku. Oni si otestovali náladu ve společnosti a udělali z nás konzumní společnost. My máme 50 druhů jogurtu, 32 druhů chleba. A aby se ty výrobky uplatnily a aby se prodávaly, tak musíme mít reklamu. Dáváme peníze do něčeho, abychom tvrdili, že tenhle jogurt je nejlepší a tenhle nejsladší. Čím víc peněz do reklamy a PR dáme a čím víc lidí oslovíme, tím víc toho i prodáme. Toto probíhalo – a pak přišel covid.

A v té době se novináři postavili přesně na jednu stranu. Začali šířit vládní narativ. Oni přestali přemýšlet, mediokracie přitvrdila a teď to pokračuje ohledně Ukrajiny. Dostává se k nám jen západní americký vliv, máme tady všechno proevropské, probruselské, proukrajinské.

Skutečně si myslíte, že covid-19 nebyl takovým zdravotním rizikem?

Podívejte se, já bych chtěla říct jednu důležitou věc. Všichni se bojíme o své zdraví i o zdraví svých blízkých, to je jasné. Ale jedno známé rčení říká, že v životě máme jenom dvě jistoty. Že se narodíme a že zemřeme. Všechno ostatní je riziko. Já můžu vyjít tady odsud a přejede mě auto. Cokoli se může stát. Ale to bych pak musela sedět doma a nic nedělat.

Všichni jsme se báli. Já jsem všem říkala: Bojte se, buďte doma zavření, noste třeba pět těch roušek, ale prosím, nešikanujte ostatní občany. Prosím vás, klidně si dejte těch dávek pět, klidně tu vakcínu pijte, ale nešikanujte neočkované, nechte ty lidi, ať si rozhodnou o sobě. Covid přišel, bylo to něco, na co jsme nebyli připravení a všechny nás to překvapilo, jenže my jsme se dostali do situace, kdy jsme úplně upozadili svoji důstojnost.

Já když přijdu do místnosti, kde je napsáno »nevyhazujte odpadky z oken«, tak jsem uražená a opravdu se cítím špatně, že si o mně někdo myslí, že jsem tak nevychovaná, že budu vyhazovat odpadky z oken. Jestliže musím jít do práce, abych se otestovala a dokázala tím, že jsem zdravá, tak jsem to považovala za absolutní ponížení mé lidské důstojnosti. Abych mohla jít ven, musím si vzít roušku? Přitom já jsem zhubla 12 kilo, běhala jsem osm, deset kilometrů denně, vařila jsem si zdravou stravu… – a já jsem musela něco dokazovat? Ukazovali si na mě, když jsem šla bez roušky. Přitom jsem astmatik a málem jsem se pod ní udusila. Když jsem v metru zakašlala, tak mě chtěli ukamenovat. Lidé absolutně ztratili ohleduplnost, soudnost a upozadili svou lidskou důstojnost, to vůbec nebylo o té nemoci – rozumíte mi, co chci říct?

Sjezdila jsem nějaký kus světa a vím, že jsme národ pracovitý a velmi solidární. Když se něco stane, tak na místo pošleme záchranáře a složíme se na humanitární pomoc. Když bylo tsunami na Moravě, vyjeli hasiči a všichni jsme se složili. No a najednou jsme dovolili v České republice šikanovat neočkované občany? My jsme je diskriminovali. Zakázali jsme jim to, co měli do té doby jako běžnou součást života. Že jdu do práce, mám peníze a jdu do divadla nebo si zajdu do sauny – naopak očkovaní to, co bylo běžnou součástí jejich života, jako divadlo, restaurace nebo dovolenou, dostali za odměnu, když si nechali dát tečku! Kam jsme se to dostali? Chápete? Já jsem byla neskutečně smutná a nešťastná. Ne z té nemoci, ale z toho, jak se k tomu lidé postavili a jak byli neustále vychováváni ve strachu, který šířila především média.

Nicméně – začala válka na Ukrajině a covid najednou jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizel. Je to tím, že novináři měli najednou jiné téma, nebo to jiné téma chtěly mít globální světové elity?

Celou dobu se mě studenti ptají, jak si vlastně hledat informace, co vlastně ty informace jsou a kdo to řídí. Kdybych to věděla, tak jim na to odpovím, ale když jim řeknu, co si myslím, budu zase konspirátorka. Těch přívlastků už mám dost, ale ty věci se dějí všude na světě. Když jsem přišla do médií, tak se o tom nemluvilo, ale samozřejmě existuje globální agenda, která je řízená.

Ale vůbec si netroufnu to, na co se ptáte – srovnat covid a to, že došlo k začátku válečného konfliktu. Nedovolila bych si to spojovat, to jsou dvě samostatné věci. Ovšem média najednou přestala tu nemoc řešit a nasměrovala se k válce. Možná až po letech se zjistí, jak to bylo s covidem v lednu 2022, než vypukla válka. Jestli to nebyl uměle natahovaný problém, a když do toho přišel konflikt na Ukrajině, všichni se ho chopili a už nebylo třeba cokoli natahovat?

Tady bych skutečně nerada spekulovala, ale jako novinářku mě fascinoval ten krátký časový úsek. To nebylo za měsíc ani za týden. Novináři ze dne na den opustili covid a ze všech těch odborníků na imunologii, vakcinologii a virologii se najednou stali váleční experti. A já jsem zírala, jak přesně věděli, v kterém okamžiku jaká raketa někam spadla. Začali říkat »první etapa války«, pak »druhá etapa války« a já jsem byla překvapená, o jak úžasné erudované lidi jde, když se z lékařských odborností dostali do těch válečných. Všude samý expert na zahraniční vztahy a mezinárodní politiku. Jenže ve skutečnosti mí bývalí kolegové rezignovali na práci s informacemi.

Protože kdyby si zjistili, třeba od historiků nebo vojenských analytiků, co se dělo na Ukrajině třeba od roku 2000 a k čemu došlo v roce 2014, pak by ty zprávy vypadaly úplně jinak. Jenže oni začali 24. únorem 2022. Tak, jak dostali nařízeno… A nepřipustili žádnou diskuzi.

V médiích nyní hodně rezonují pojmy jako »dezoláti«, »dezinformátoři« nebo »chcimírové«. Nálepky se hodně používají i v souvislosti s vaší stranou. Váš předseda Jindřich Rajchl prohlásil v rozhovoru pro iportaL24.cz, že ten, kdo nemá argumenty, nálepkuje. Ale vás se zeptám jinak – proč se něco takového jako fenomén zjevilo právě v dnešní době? Proč se toho v 90. letech nedočkal například Miroslav Sládek, na nějž by to – co si budeme povídat – sedlo stokrát více než na jakoukoli dnešní opozici? Je to rovněž plán globalistických elit či mediálních magnátů?

Nevidím do těch příprav, ale v různých dokumentech se to nálepkování objevuje už od těch dvacátých let minulého stolení, kdy se s tím začalo pracovat. A u nás v České republice se s tím začalo pracovat za covidu, kdy si to vyzkoušeli na antivaxerech, tak nějak se to uchytilo a přišli »dezinformátoři«.

Víte, slovo »dezinformace« je mi až k smíchu. Jak se dá vést polemika o tom, co to je dezinformace? Já jsem strávila několik hodin, možná i desítky, hledáním nějakých definic, protože máme fámu, máme spekulaci, máme manipulaci a mystifikaci – a teď dezinformaci. A když to ve škole učíte, tak potřebujete studentům vysvětlit, jaký je mezi tím rozdíl a jak se s tím pak pracuje mediálně. Ale já jsem na nic nepřišla. A vzhledem k tomu, že naše vládní garnitura řekla, že dezinformace je nepravdivá informace za účelem ovlivnit mínění – poté to dovedli politici k dokonalosti, když začali tvrdit, že dezinformace může být i pravdivá informace – pak myslím, že by na tu otázku měli odpovědět ti, kteří ten pojem zavedli. Protože je to naprostý nesmysl. Je to pravdivé, anebo je to lživé? A výrok je lživý v nějakém momentu, nebo v každém případě?

Potom dezolát, nebo třeba frustrát? Představte si situaci, že by to některý z politiků řekl, a média by to přešla, nekomentovala a nepsala o tom. Anebo naopak by média vysvětlila, co si o tom pojmu a jeho používání myslí. Jsem přesvědčena, že by se všechny tyto novoty v naší společnosti neuchytily. Ony totiž nemají obsah a jsou hloupé. Pokud disponuji argumenty, skutečně nemusím nikoho nálepkovat. A na tomto příkladu je názorně vidět, jak obrovskou moc mají dnes média.

Už fakt nevím, jak to říct, ale jestliže je novinář schopen napsat, když stojím na Václaváku s českou vlajkou, a protože nemám ukrajinskou, že podporuji Putina, pak je to blázen. Patří do Bohnic.

Jsem Češka s českou vlajkou a jsem pro Českou republiku. A další novinářský blábol, »jestliže chci mír, tak tím podporuji Putina«, je pro mě něco, jako kdybych se rozhodla hubnout, a přitom se každý den chodila pořádně najíst v McDonaldu. To nejde!

A chcimírové? »Chci« znamená něco chtít, konkrétně mír. To není válečný stav, to je prostě pojem. A hrdý pojem, takže vůbec nevím, jak se někdo může vysmívat, že jsme »chcimírové«. Jednou v České televizi po naší demonstraci proběhlo, že jsme ukradli českou vlajku. »Vezměme si zpět naši vlajku,« vyzývali. Komu jsme ji proboha ukradli? Vždycky říkám, že u nás v republice se určitě zvýšil odbyt nějaké tvrdé drogy, protože to není normální, aby inteligentní lidé se vzděláním, kteří pracují mnoho let v médiích a které dobře znám, plodili takové nesmysly. To snad fakt není možné!

Co si myslíte o případném zvýšení či naopak zrušení koncesionářských poplatků? A plní podle vás Česká televize svoji roli? Zvládá veřejnou službu?

Domnívám se, že je potřeba znovu definovat, co to je veřejná služba. Protože ta podstatně změnila svůj charakter. Já jsem vystudovaný krizový manažer, konkrétně na zvládání krizí ve veřejné správě a zaměřuji se na krizovou komunikaci, to znamená, že potřebuju jako krizový manažer mít médium, přes které musím informovat občany České republiky, kdyby došlo k mimořádné události nebo k nějaké krizi. A tady je to potřeba vyřešit. Co to je veřejná služba? Jakým způsobem se poskytuje občanům? A potom není nic jednoduššího než zasmlouvovat na základě pokrytí České republiky celoplošná média. Televize i rozhlasy mají dosah všude a potom samozřejmě existují ty velké weby, ale na ně se nedá spoléhat, protože v Praze sice má každý tři počítače, ale v jiných regionech je to jinak, co se týče IT vybavení A navíc ještě u nás nemáme takovou velkou digitální gramotnost občanů a potřebujeme informace dostat i ke starším občanům.

Takže abych to shrnula, bylo by opravdu potřeba definovat veřejnou službu, říct, jakým způsobem se bude dostávat k občanům, dohodnout konkrétní podmínky a je samozřejmě potřeba přijmout zákon. Česká televize ať se prodá, ať se rozdělí, my ji nepotřebujeme, protože ona tu veřejnou službu neplní. Stačí, když si přečtete status České televize, zákon o České televizi. Už dávno neposkytuje objektivní, nestranné a vyvážené zpravodajství. Neexistuje výměna názorů, všestranná diskuze, velmi často se stává, že moderátor v debatě přisluhuje jedné straně. A ještě více než zpravodajství mě děsí prorůstání a zavádění všech těch celoglobálních společenských problémů, jako je Green Deal, LGBT nebo gender, do všech seriálů i do dětských pořadů.

My jsme se nejprve za covidu učili mýt ruce, abychom věděli, co přesně je potřeba dělat 45 vteřin pod tekoucí vodou. Pak jsme se učili zacházet s rouškou, ať ji umíme dát sterilně do sáčku a hodit do zvláštního koše, ovšem následně jsme ty roušky váleli po zemi, přesto bylo hlavní, abychom je měli na té puse. Potom nás učili, jak máme otočit regulátorem na radiátorech, nebo nám ukazovali, jak máme otevírat lednici, ať zbytečně nemáme velkou spotřebu elektřiny. A teď jsem se dozvěděla, že mám používat Ramu místo másla, protože tím snižuju o 80 procent uhlíkovou stopu, a dokonce že mám prát a mýt nádobí ve studené vodě, protože i tak šetřím energii a tu uhlíkovou stopu. Tohle se nyní zavádí i do pořadů o vaření, takže jde o komplet manipulaci s veřejným míněním. Do toho se tady vyhazují neskutečné částky za pseudoprogramy, pseudoprojekty, neziskové organizace hledající dezinformace a podobně. Já bych českou pokladnu zachránila tak, že bych nedala žádné státní peníze neziskovým organizacím. Ani korunu! A to byste viděl, jak by se vám zlepšil státní rozpočet!

Není žádné tajemství, že v druhém desetiletí jste spolupracovala se stranou Věci veřejné. Těm byla média – ač šlo o novou stranu – nakloněna, straně PRO však na stejné startovní čáře nikoli. Čím to? A dovolím si ještě podotázku: nehrozí, že se vaše strana stane po volbách novými »véčky«?

Nejdřív k první otázce. Zase se to podle mě nedá srovnat. Já jsem pro Věci veřejné pracovala až tehdy, kdy byly v Poslanecké sněmovně. Nebyla jsem u zrodu té strany, nevěděla jsem, jaký byl jejich plán. Protože zpočátku se říkalo, že chtěli být jenom v Praze, a pak je překvapilo, že měli úspěch v celostátním měřítku.

Ale lidé, kteří mi tehdy v kauze Bárta pomohli jako novináři, kolegové, kteří nás vyslechli a zveřejňovali naše záležitosti, se dneska chovají úplně jinak. Jsou úplně zaslepení. Já jsem si všechny ty »přátele« vymazala z telefonního seznamu. Protože oni dnes buď nechtějí, nebo nemohou.

S jedním takovým člověkem jsem se potkala v dubnu na tom Václaváku. Stojí vedle mě, a protože ho znám už skoro 25 let, jasně cítím, jak je na sebe nazlobený. Že mi nemůže říct: »Aleno, to je super. Tady je 100 tisíc lidí, tak to té vládě nandáme.« Ale on nazlobeně stojí, protože si uvědomuje, že koná špatně, což je z něj jasně cítit. Že si bude muset sednout do té redakce a napsat na nás nějaký škvár.

Jsou věci, které mě zarážejí a lidsky hodně mrzí. Jméno novináře neřeknu, ovšem on se v tom určitě najde. Stojí na demonstraci, kde je 100 tisíc lidí, on je všechny vidí a slyší, a pak napíše článek, kde použije slova nějakého politologa, který řekne, že i když z pódia nezaznívala proruská hesla, tak demonstrace byla proruská. No a ve druhém článku dá fotku paní, která má, tak jako já, snubní i zásnubní prstýnek, a napíše, že na akci Česko proti bídě demonstrovali lidé se zlatými prstýnky. Jestli je na tyto články hrdý, pak je to pro mě ubožák. Opravdu ubožák! Takhle hluboko bych fakt klesnout nechtěla.

A co se týče srovnání strany PRO s Věcmi veřejnými, poprosím, zda byste mi mohl upřesnit tu otázku. Proč se mě na to ptáte?

No třeba jestli do vás lidé nekladou také plané naděje. Po roce 2010 přišlo zklamání z kauz, z rozpadu strany, ale i to úplně prvotní, že se VV spojily s tehdy kritizovanou ODS a umožnily vznik asociální vlády Petra Nečase. Nespojí se PRO také se stranami, vůči nimž se tak hlasitě vymezuje? Určitě jste se s tím pojmem také setkala – tehdy se Věcem veřejným, ale i třeba tři roky před tím Zeleným říkalo »strana na jedno použití«…

Podívejte se, když jsme jako strana vznikali – a byla jsem u toho – tak jsme si řekli, že je zvláštní, že opravdu nikdo z nás do politiky nechtěl. A když mám mluvit za sebe, po tolika letech novinařiny, kde jsem se fakt snažila být velmi neutrální – protože nemůžete dělat žurnalistiku a být členka politické strany – jsem si řekla »dost«. Cítím, že ta republika je na tom špatně, a opravdu se bojím o to, že ztratíme suverenitu. Dneska už je tady každý desátý občan cizinec. Anektuje se nám tu Ukrajina, teď se nám nově budou anektovat migranti, do toho přibydou americká vojska a z nás se stanou digitální otroci. Vezmou nám měnu, bude korespondenční volba a my přestaneme jako národ fungovat.

A my jsme to takhle při zakládání strany cítili všichni. Víte co, já jsem taky stará, ráda bych si sedla na zahradu k jezírku a dívala se do vody nebo se starala o kytky, ale už se na to prostě nemůžu dívat. Jsme tady. A ačkoli jsme neustále terčem různých útoků a šikany, chceme pracovat pro lidi. Jenže nás musí podpořit občané, protože sami nic nedokážeme. Když nás nebudou chtít, rozpadneme se, jelikož sto nebo 200 lidí toho moc nezmůže.

A co se týče povolební spolupráce, na kterou jste se mě ptal, tam je vždycky otázka, jak se vyvine politická situace. Tady je důležité, že máme stanoveny určité priority. Především musíme zastavit destrukci státu, nepřijmout Istanbulskou úmluvu ani euro, odkoupit akcie ČEZu, napravit kroky Fialovy vlády. Nevíme, jaké subjekty se dostanou do parlamentu, ani kdo jim bude předsedat, protože i to je důležité. Můžu vás ale ujistit, že v žádném případě nepůjdeme do spolupráce s žádnou stranou současné pětikoalice. A určitě se nebudeme s nikým spojovat. Na druhou stranu platí pravidlo, že pokud nemáte 51 procent, musíte spolupracovat. Je to tak. Politika je o kompromisu, a ten my nabízíme pořád. Nabízíme spolupráci parlamentní opozici i odborům, protože my sami nemůžeme vyhlásit stávku, ale můžeme jim pomoci, podpořit je, zorganizovat to a nést odpovědnost v první linii. Podmínka je, že lidé musejí chtít. Není to na nás.

Petr Kojzar