Víte, že dnes je to právě tři sta let, co se Praha zařadila mezi města s veřejným osvětlením? Tehdy to ovšem nebyla ještě Praha, jak bychom si ji představovali, ale soubor čtyř samosprávných měst, které i hradby od sebe oddělovaly. Až teprve v roce 1781, za Josefa II., vzniklo jedno město a Staré Město, Nové Město, Malá Strana, Hradčany se spojily v centrum s jednou společnou radnicí. Až po Josefovi vzniklo další samosprávné město nazvané po něm, ale to bychom se ocitli už v 19. století. Do té doby to bylo jen »Židovské město«, nebo ghetto či dokonce pouze »U Židů«.
Datum, o němž píši, je 28. 6. 1723 – tolik pro pořádek. Do té doby se svítilo loučemi. Ale většinou ničím a hlavně před šenkem, možná před radnicemiči zájezdnými hospodami. Louče za deště pochopitelně nebyly k ničemu, za větru je pro jistotu zhášeli, aby od nich nevznikl požár (stejně ve městě často hořelo). Ty nové byly olejové a vlastně dlouho kryly jen staroměstské části Královské cesty, tedy úseku od Prašné brány přes Staroměstské a Malé náměstí po Karlův most. Další, lepší osvětlení přinesla do města až polovina 19. století. Přesto je třeba vyzvednout, že i Praha se osvětlením stala jedním z »nejmodernějších« metropolí Evropy. Tedy ono slovo »moderní« berme v rámci své doby. Dnes jako moderní se myslí třeba tetování po těle či kasárensky úplně prázdné stěny doma v bytech anebo bezobsažná sochařská díla, které každý může nazvat jakkoli. Prostě »podle gusta žádný dišputát«.
Když jsem si ovšem toto vše uvědomil, napadlo mně dát si otázku: Co když z těch či oněch důvodů se všechna světla zhasla, ať již větrem, deštěm či rozhodnutím purkmistra? Co pak? Město zachvátila tma. Nikdo netrefil ani ke kašně s pitnou vodou, ani na návštěvu k sousedovi či sousedce, ani do domu s červenou lucernou. A zvláště pak, co by se stalo, když by bylo, nebo skutečně bylo, obklíčeno cizím vojskem. Obránci museli šlapat jeden přes druhého. Naštěstí doba plechových krunýřů už navždy minula a tak brnění se nepletlo do bloudění. Hrozná představa. Dnes bychom tomu řekli black out.
Tehdy ovšem tomu nemohlo být jinak. Ještě daleko bylo období První a zvláště pak Druhé průmyslové revoluce, osvíceneckých myšlenek císaře Josefa II. či děl lehce provrtávajících svou kulí hradby.
Zmatek, který tedy, do onoho 19. století, mohl nastat nebo nastal, když zhasla světla a vítr nerozdmychal požáry, měl své zdůvodnění a bylo nutné počkat až do dob nových poznatků, objevů a vynálezů. Prostě naši předci to museli vydržet a vydrželi, proto žijeme.
Jenže je tu otázka: Jak je to dnes s black outem? Jsme ve válce, sdělil nám náš premiér. Musíme počítat se vším, dozvěděli jsme se od našeho současného generálprezidenta. Atd. Špičky našeho státu a nejen našeho už tedy bojují, i když se v ulicích ještě svítí. Dokonce vyslaly svého emisara pirátského ministra po zemích Afriky (tady jistě milují pirátskou vlajku), aby tu získal spojence pro válku. Tu současnou i budoucí. Zřejmě se v generálních štábech počítá s její světovostí.
A teď si představte, že v jeden okamžik naše elektronicky řízené elektrárny přestanou dodávat proud. Nastane black out. A vůbec nemusejí létat rakety, padat bomby na naši infrastrukturu či dokonce na naše obydlí. Budeme se plést jeden druhému do cesty. Chvíli to vydržíme s baterkami a svíčkami (tedy, pokud nebude vát vítr). Louče už nemáme a ani je nedokážeme vyrobit. Jen zčásti, vlastně spíše pro domácí ohřev vody nebo trošku světla po místnosti, mohou někomu pomoci solární panely – také jejich zapojení do sítě bude beze sporu přerušeno. Venku však, pokud nebude svítit Měsíc, neuvidíme nic. Nic a nic nebude fungovat. Nepůjdou mobily, nebudou jezdit vlaky, svítit obchody, pracovat fabriky a ani úředníci nebudou vyplňovat zbytečné formuláře pro vyšší státní orgány. Je black out a jsme, jak řekl náš pan premiér, ve válce. Musíme počítat se vším, dozvěděli jsme se od našeho generálprezidenta.
Jak však válčit, když není energie? Nevzletí letadla, k ničemu nejsou moderní tanky, a také rakety zůstávají na lafetách či v silech. Zadržení nepřítele připadne jen na mužích se samopaly zn. CZ SCORPION EVO 3 A1. Jenže, kam střílet, když je black out? Co když tam jsou »vlastní« hledající pitnou vodu či kousek místa za moderním kovovým sousoším umístěným sem zcela nedávno?
Je prostě zmatek. Přitom v odvetu za naši angažovanost dopadají rakety na ty, kteří se nestačili schovat do sklepů. Kryty jsou pro prominenty a v nich na čas vlastní elektrárny vyrobí něco světla, aby bylo vidět na mapy s praporky zamýšleného útoku. Jak však velet, když brzy nebudou fungovat ani vysílačky a v našich městech je tma? Je přece black out.
Možná, že nebude vůbec válka, že se premiér jen zbláznil a generálprezident se mýlil. Že došlo toliko k úplnému přetížení sítě. Města a i vesnice se ponořily do tmy z mnohem pacifičtějších důvodů. Není palivo pro elektrárny. Sankce narušily vztahy. Ropa ani plyn netečou a ty ze zámoří jsou tak drahé, že je už nelze nakupovat. Není z čeho. Pověstný buben (přijít na buben) se zastavil u nás, paradoxně u země nejaktivnější v boji za právo a svobodu. U státu s nejpříkladnější a největší demokracií, kde pohnáni k odpovědnosti jsou jen ti, co pochybují ve státní pravdy. Je to účelné, i když z toho čiší středověk anebo alespoň rakouský Prügelpatent (pendrekový zákon) posvěcený samotným Franz Josefem I. Je však black out. Co dělat?
Kdysi se svítilo loučemi, od 28. 6. 1723 petrolejem, aby se později přešlo na modernější paliva. Nakonec i plyn nahradila elektřina. Jenže s ní přišel právě black out. Proto se znovu ptám: co dál?
Ale abychom nezapomněli. Je tomu právě tři sta let, co se Praha vzhledem k osvětlení části veřejných prostor stala skutečnou metropolí.
Jaroslav Kojzar