Když se dnes řekne český dirigent, jenž něco ve světě a zvláště u nás znamenal, vybaví se mi jména Kovařovic, Talich, Kubelík, Krombholc, Bělohlávek. Vám jistě i další jména. Jediný z těch mnou jmenovaných se však narodil 28. května 1883, tady právě před sto čtyřiceti lety.
On, rodák z Kroměříže, na nějž jako na svého obyvatele vzpomínají i v Klatovech, v Praze a v Berouně, projel se svou Českou filharmonií Itálii, Francii, Anglii, Belgii, aplaudovala mu Vídeň, Edinburgh, Leningrad, Stockholm, kde dokonce strávil tři léta. Několik let souběžně »správcoval« a vedl orchestr Národního divadla a vyučoval na pražské konservatoři… Ale nechci opisovat jeho životopis. Ani se zabývat jeho hudbou a tím, nač se ve svém životě také zaměřil. Jen zmíním, že v dobách pro republiku krušných založil Pražský hudební máj, jenž svým způsobem předcházel dnes známý festival Pražské jaro. A ještě něco. Jeho »dirigentský program« byl především zaměřený na díla našich nejvýznamnějších tvůrců: Smetanu, Dvořáka, Janáčka, Fibicha, Martinů, i když nejvýznamnější světová díla »jeho filharmonie« také hrála a on je dirigoval.
Dnes mě zajímá něco zcela jiného. Okupace, okupační období jeho života, osvobození, odsunutí a pomalé znovuuznání. Řadu momentů jsem vyjmenoval.
Ten první – okupace. Asi ho zaskočila. Stejně jako mnohé jiné. Prý dostal nabídku odejet dirigovat do Anglie, nevyužil ji. Zůstal.
Ten druhý – okupační období. Nacisté věděli, co Talich v českých zemích znamená. Vždyť přece ještě v červnu 1939 oddirigoval v Národním divadle Smetanovu Libuši, jež se stala jakousi demonstrací proti německým okupantům. Proto snad samotný Goebbels nad ním držel ochrannou ruku a jeho pražští podřízení Talichovy »bojácnosti« (neumím si jiné slovo představit) velmi umně využívali. Proto byl dokonce vyznamenán protektorátní Svatováclavskou orlicí. Je třeba ovšem dodat, že ne každý, kdo toto vyznamenání dostal, musel být nutně kolaborant.
On sám se novým poměrům přizpůsobil. Jistě by se proto našlo nějaké jeho vystoupení, v němž glorifikoval Říši. Vyšel dokonce velmi servilní článek s jeho podpisem. Údajně ho nepsal, ale neprotestoval.
Pak dostal příkaz s Českou filharmonií přijet na zájezd do Berlína. To bylo v roce 1941. Měl předvést Mou vlast a to bez cenzurovaných částí. Tedy i s částmi Tábor a Blaník v českých zemích zakázanými. Přijel a nacistické obecenstvo mu tleskalo.
Od roku 1942 se stal šéfdirigentem orchestru Národního divadla. To musel schválit Černínský palác, tehdejší sídlo nacistické okupační správy. V té době byl však hlavním mužem v protektorátu Reinhardt Heydrich a ten myslel jinak než primitivní Frank. I když v důsledku svého myšlení mnohem hůře. To ovšem Talich vědět nemohl.
Ten třetí – osvobození. V květnu nové státní orgány jmenovaly nové vedení Národního divadla. Do jeho čela byl postaven Václav Vydra a operu, tedy také orchestr, řídila trojice Otakar Jeremiáš, Karel Nedbal a Jaroslav Krombholc. U toho už Talich nebyl.
Ten čtvrtý – odsunutí. Trvalo řadu měsíců, než se mohl po mnoha vyšetřování vrátit. Nebylo to snadné pro mnohé, kteří se »provinili proti národní cti« – tak se to tehdy jmenovalo. Do této skupiny patřili Vlasta Burian, Jára Kohout, Adina Mandlová, historik Václav Šusta, herci Šlégl či Baarová, básníci Deml, Kostohryz…
Pomohl zásah ministra Kopeckého. Talich dostal opět příležitost. Vést společně s Karlem Dostálem operu a představit »svou« Káťu Kabanovou (skladatel Leoš Janáček). Okupační minulost se však táhla. Napomáhala tomu i jistá nevraživost mezi ním a ministrem Nejedlým. Talich však už tehdy nebyl tím Talichem, kterého obdivoval svět.
Ten pátý – znovuuznání. Trvalo dlouho, než se dočkal znovuuznání. Po únoru Nejedlého vliv způsobil jeho definitivní odchod z vedení orchestru opery Národního divadla. Jiná jména se tlačila do popředí a okupační minulost nebyla zapomenuta. Dostal však nabídku od Laca Novomeského z Bratislavy a přijal ji. Byl u zrodu Slovenské filharmonie, stal se profesorem na zdejší Vysoké škole múzických umění. Do Prahy se vrátil v roce padesátém druhém. Už nikoli jako šéfdirigent, ale jako poradce orchestrálních těles a občas dokonce dirigoval Českou filharmonii. Zdraví však přestávalo sloužit a tak odešel na svou žádost do důchodu, ale dál s filharmonií nahrával mnohá muzikální díla pro gramofonový průmysl a pro Čs. rozhlas např. Slovanské tance.
Dostalo se mu i veřejného uznání. V roce 1957 byl jmenován národním umělcem. Zemřel v roce 1961.
Co dodat? Okupace nás poznamenala. Tedy naše rodiče či spíše prarodiče. Mnozí bojovali, jiní se přizpůsobili. Kdo dnes vyčítá tu »přísahu« z Lucerny, kterou moderoval herec Veverka? Kdo to vyčítal většině těm přítomným v době po osvobození? U některých bylo nutné přimhouřit oči za mnohem horší servilnost, nebo i ohnutí hřbetu kvůli zbabělosti, ale stalo se. Jiní byli postiženi tím, že se z výšin dostali o nějaký ten stupínek dolů. Někteří se už nahoru nedostali a nebylo v tom jen tehdejší politikum. Nit minulosti, ač dnes se nám to zdá úsměvné, se s nimi přímo táhla až do smrti. Ale nemohu za to, občas se i osudy opakují, i když jde o jinou dobu a tu nedávnou minulost s tou okupační nelze vůbec srovnávat. Ale tak to bývá. Jen vzpomeňte na období po roce 1918, na to, co následovalo po roce 1848, či třeba na období Války třicetileté, na exulanty, odsouzence, i na ty, které z těch či oněch důvodů, ač se provinili víc proti ideologii vítězů, než ti, o nichž jsem se zmiňoval, propluli vodami skoro bez poskvrny, aby ještě oddaněji sloužili novým pánům.
Jaroslav Kojzar