Nová Atlantická charta, předstupeň současnosti

Hledal jsem marně tento název na internetu a ve slovníku. Jako by »nová Atlantická charta« nebyla. Přesto jsem věděl, že byla, i když se pod jiným názvem dostala do dějin mnohem později. Dnem, kdy se poprvé objevila zpráva o ní pro veřejnost, byl 23. duben 1973. Ale k věci…

Tehdy v ono zmíněné úterý vystoupil v New Yorku Henry Kissinger, v té době ještě jen všemocný bezpečnostní poradce amerického prezidenta, tedy Nixona, aby vyhlásil Rok Evropy a navrhl podepsat »novou Atlantickou chartu«, mající prohloubit vztahy mezi evropskými spojenci a USA. Podle něj měla být do ochrany evropských zájmů zapojena mj. i Kanada a Japonsko. Evropané navíc měli převzít větší díl břemene na sebe, než tomu bylo dosud. Hovořil dokonce o »větší nezávislosti na globálních zájmech Států«. Přeloženo do srozumitelného jazyka to znamenalo se více podílet na vojenských a dalších akcích, kterých se ve světě zúčastnily nebo je zorganizovaly USA.

Jen za jeho působení v Nixonově administrativě tento mág americké diplomacie řešil ve jménu prezidenta a v zájmu kruhů, jež Nixona dotlačily do Bílého domu, řadu problémů, ač se děly mnoho set kilometrů od Spojených států. Podrobně to popsal ve svých pamětech (Roky v Bílém domě). Mám na mysli např. vietnamskou válku a bombardování Laosu a Kambodže, »převrat« v Egyptě, indicko-pakistánskou válku, upevnění vojenské moci Izraele, pomoc jordánskému králi, aby se mohl vypořádat s protiizraelskými odpůrci, atd., atd. On také vymyslel další vražený klín do vztahů Čínská lidová republika – Sovětský svaz.

A jsme u jeho západoevropské politiky. Tedy Spojených států. Ono zdánlivé uvolnění, politika détente, mělo zároveň ještě jednu »stranu mince«. »Upevnění« soudržnosti zemí Západu, jež se po dovršení Marshallova plánu rozkolísala, stmelení vojenského svazku NATO a zajištění jeho většího podílu na akcích Spojených států, včetně věnování více peněz na tzv. obranu. Proto sám Kissinger od svého jmenování do funkce objížděl svět. Oficiálně pak vše stvrdil Nixon. V tajných jednáních nejen s Vietnamci a čínskými zástupci v Paříži a jinde se šéfporadce snažil o vytvoření jednotné fronty proti východnímu, tedy sovětskému bloku. Zároveň usiloval o vyvázání se z války na Dálném východě, ale tak, aby neutrpěla prestiž Spojených států.

Nová Atlantická charta jako další krok měla tedy spojence více vtáhnout do spoluřešení amerických problémů a vytvořit tak jejich větší závislost na USA. Ve Francii byl mrtev samostatně uvažující de Gaulle, v Anglii vládli stále poddajnější toryové, v Německu se sice do čela vlády dostal Willy Brandt, ale to bylo stále pod »skoro okupačním statutem« a v situaci, kdy velké německé firmy byly už ve značné míře ve vlastnictví amerických, Itálie se potýkala s nestálostí kabinetů a Španělsko stále držel na uzdě sice úzce spolupracující, ale stále demokracii škrtící caudillo Franco, Japonsko se stále vzpamatovávalo z kruté válečné porážky a Čína se, pokud jde o závislost na USA, smrskla jen na Tchaj-wan.

Takže, co ta »nová Atlantická charta«? Začněme tím, co vlastně byla ta doposud platící, jež měla být rozšířena. Šlo o dokument, jenž 14. srpna 1941 společně předložili státům bojujícím proti hitlerovskému Německu prezident Roosevelt a premiér Británie Churchill. Tehdy ho ještě nepodpořili všichni účastníci války. Ne každý stát měl na jejím přijetí zájem. Mnohé už neexistovaly a neměly ani svá zastoupení v Londýně. Vichistická Francie byla brána jako nepřítel, i když jednotky »Svobodné Francie« začaly představovat novou budoucnost této země. Vpádem Němců zaskočený Sovětský svaz neměl dostatek klidu ani informací, kuomintangská a Maova Čína byla daleko, Kanada, Austrálie a Nový Zéland či Indie byly chápány jako součást Británie… Bylo jich zatím málo, kteří se mohli připojit. Dokonce tak neučinily ani emigrantské vlády se sídlem v Londýně.

Už tehdy byl do Atlantické charty vložen určitý záměr, který bylo lze si vykládat různě. Začněme tím, co mohlo v oněch jejích osmi bodech všechny spojovat. Především odhodlání porazit nacistické Německo, zajistit lidem mír. Byla tu také nabídka pomoci všem národům, které se vydají cestou spolupráce. Problémem však už byla ta část, která zavazovala k neusilování o územní a jiné zisky. Signatáři sice potvrdili, že si nepřejí územní změny, ale sami měli pro tato slova odlišné výklady. Tvrzení »zajistit naprosto svobodný světový obchod« se ukázalo jako pouhá proklamace. Ten totiž po válce začal ovládat a ovládl silný americký kapitál, který neznal hranic a za nímž pokulhával ten britský.

Úplně kontroverzní byla však část o »rovných podmínkách k přístupu ke světovým zásobám surovin«. Tady už šlo vlastně o zásah do zájmů a práv jednotlivých států a národů. To pochopitelně po skončení bojů muselo narazit. Především na zájem velkých amerických firem. Šlo totiž nejen o naleziště mnoha surovin, které se USA nedostávaly, a o levné výrobní kapacity obsazených zemí. Už za války existoval problém, jímž byl případný zásah do zájmu koloniálních mocností a tedy do vnitřních záležitostí signatářů. To by se nechalo ještě snést. Bojovalo se, každý ze spojenců potřeboval toho druhého. Ale už tehdy to způsobilo třecí plochy. Po válce tomu ovšem bylo úplně jinak.

Pozitivně lze ovšem hodnotit nejen snahu o vytvoření poválečného mírového světa (byť šlo o proklamaci, kterou obě hlavní signatářské země často porušovaly), ale i o dosažení lepších pracovních podmínek, sociálního zabezpečení a hospodářského rozvoje národů (také tady bylo skryto »čertovo kopýtko« – buržoazní systém potřebuje mít zabezpečeno přežití pracovní síly, třeba i na pokraji bídy, svobodu pohybu a zároveň také volnost pro další a další exploatace spojené s průmyslovým rozmachem, který vytváří další zisky, tedy jakousi »rezervní průmyslovou armádu«).

Nová Atlantická charta, alespoň podle Kissingera, měla zohlednit situaci a nějak kodifikovat větší zapojení amerických spojenců do zájmu USA. Svět byl totiž po válce rozdělen. Ostatně je tomu tak i dnes. Primárním se z americké strany staly zájmy amerického velkokapitálu. Ten musí vydělávat. Na covidu stejně jako na válce na Ukrajině a vlastně na dalších válkách. Při tom zájmy evropského kapitálu byly a jsou druhotné.

Požadavky amerických hospodářských a finančních skupin jsou tedy rozdílné od těch ostatních. Bylo třeba pouze prosadit, aby prvotními se staly ty Spojených států. Rázem jsme se posunuli ke Kissingerovu vystoupení. K metodě »medu a biče«. V případě »Evropy šlo spíše o »cukerkandl«.

Záměr byl jasný. My – tedy USA – vám budeme garantovat bezpečnost, vy – tedy státy Aliance a Unie – se zase podřídíte a hlavně, když někam »potáhneme«, půjdete s námi. Může to být ještě jednodušeji řečeno? To »půjdete s námi« je ovšem třeba vysvětlit. Americký prezident má své povinnosti vůči těm, kteří podporovali jeho volební kampaň – to se velmi otevřeně nebál ve svých vzpomínkách Kissinger napsat. Ti mají zájem o ty a ty suroviny, o ten a ten přístav, nebo jsou svázáni s někým »odtamtud« majetkovými či jinými vazbami či se bojí, že třeba revoluce nebo jen převrat by mohly ohrozit jejich zájmy, případně zájmy jejich spřátelených kapitálových skupin. Pak je nutné zakročit, a aby ve veřejném mínění vše nezůstávalo jen na USA, bylo třeba zapojit i spojence. Ostatně občas i některý z nich měl od prvopočátku stejné nebo podobné cíle. Mám na mysli především Anglii. Proto Kissengerova »nová Atlantická charta«.

Dnes tedy uplynulo 50 let od zmíněného projevu. Od té doby se jistě mnohé změnilo, ale to podstatné zůstalo. Proto se doplněná Washingtonská smlouva, jakési pokračování »nové Atlantické charty«, už ani oficiálně neomezuje na případné vojenské zásahy na obranu napadeného člena. Lze zasáhnout kdekoli na světě. V zájmu Spojených států, jak jinak. Tak námi v současnosti uzavřená dvoustranná dohoda s USA nevěstí nic dobrého. Takže se ani nemusíme divit prohlášení generála Pavla za jeho návštěvy v Polsku o přípravě vybudovat americkou základnu v Mošnově, ani Řehkovým slovům o »výběrové mobilizaci« a dokonce ani o možnosti zapojení našich vojáků do akcí na Ukrajině, jak to naznačil zahraničně-bezpečnostní poradce současného prezidenta bývalý diplomat Kolář.

Kissinger svým návrhem jen přeskočil dobu. Ta přišla teprve v 21. století a ve svých důsledcích se bude týkat našich dětí, vnuků a pravnuků.

Jaroslav Kojzar