Aby byl člověk dlouho živ…

Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,

na břehu řeky Svratky roste nízká tráva,

rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil,

na břehu řeky Svratky kvete rozrazil

a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá.

Znáte též tyto verše?

Anebo:

Tisíc jablek spadlo na nos zeměkoule

a jen Newton doved těžit ze své boule

tisíc lidí mělo epilepsii

a jen svatý Pavel uzřel hostii

tisíc hluchých lidí bloudí beze jména

a jen v jednom z nich jsme našli Beethovena

Ještě nevíte? Ale jistěže ano. Jsou ze tří děl našeho největšího básníka 20. století a odvažuji se napsat, že dodnes jsme neměli většího.

Namítáte, že současný režim vyzvedává jiné? Ten režim, který vůbec nectí básníky? Snad jen ty, kteří byli oponenty předlistopadové doby anebo tehdy byli tzv. opomíjeni. Byl tu přece Jaroslav Seifert, Jan Čep, Josef Kostohryz, Jakub Deml, Jan Zahradníček, Václav Renč, Jaroslav Durych, František Zavřel a sem tam jiní. Jde mně o dobu, v níž Nezval žil a tvořil. O jeho generaci, případně o ty, co tvořili v týchž letech, co on. Kromě Seiferta jde o druhořadé básníky proti těm, kteří skutečně stáli vpředu. Při tom v té době žili a tvořili Jiří Wolker, Fráňa Šrámek, Konstantin Biebl, S. K. Neumann, Ivan Hora, František Halas, Viktor Dyk, Karel Toman…

Tím největším však byl, jak jste jistě poznali, Vítězslav Nezval. Jen měl, pokud jde o dnešní ideology, smůlu, stál na levé straně barikády a nevzdal se jí. Jemu však může za své prohřešky z dob protektorátu poděkovat řada tvůrců. Měl sílu se za ně po revolučním květnu postavit. Patřili mezi ně i Seifert, Deml, a dokonce také Miloš Havel. To, že právě on nedostal Nobelovu cenu za literaturu, lze stejně hodnotit, jako v případě Karla Čapka. Buď šlo o pohrdání malým národem, anebo z ideologických důvodů.

Dnes, 6. dubna, je tomu právě šedesát pět let, co dodýchal. V březnu se vrátil z Itálie. Necítil se nejlépe. Silný infarkt z počátku padesátých let mu přinesl následné zdravotní komplikace a musel se šetřit. Byla tu také nadměrná tloušťka. Z cesty přijel zřejmě nastuzen, dostal akutní zápal plic a poté mu selhalo i srdce.

Ona doba, v níž Vítězslav Nezval žil, byl nabitá událostmi. A také bojem o nové myšlení. Vznikla Avantgarda, Devět sil, Levá fronta, Komunistická strana Československa. Poetismus, dadaismus, surrealismus, proletářská poezie… tím vším prošel. Byl Bohem nadán. Jeho básně se četly ve vlacích a v tramvajích i doma u kamen, na schůzkách mladých a u táborových ohňů a dokonce se staly písněmi, které zpívali či zpívají známí interpreti. Každý si pro sebe z jeho díla něco vybral a často zapomněl, že autorem je Nezval. Zlidověly. Jako některé z jeho veršů…

Víte vůbec, že např. následující čtyřverší napsal Vítězslav Nezval?

Sbohem, a kdybychom se nikdy nesetkali,

bylo to překrásné a bylo toho dost.

Sbohem, a kdybychom si spolu schůzku dali,

možná že nepřijdem, že přijde jiný host.

Proč však dnes jsou vyzvedáváni jen první mnou výše jmenovaní? Proč? Protože Nezval byl komunista, nositel zlaté medaile Světové rady míru, přítel André Bretona, Ilji Erenburga, Paula Eluarda, Louise Aragona, Elsy Trioletové, Pablo Picassa, Louise Fürnberga… Nezapomeňme ani na Voskovce a Wericha, s nimiž v Osvobozeném divadle spolupracoval jako dramaturg, Olbrachta, Vančuru, Majerovou a všechny tehdy avantgardní básníky. Publikoval své básně a příspěvky snad ve všech tehdejších novinách, včetně Rudého práva a dalšího komunistického tisku. Po válce přijal vysokou funkci na ministerstvu kultury. Proto jeho slovo v tehdejším poválečném hodnocení chování některých umělců za okupace mohlo velmi napomoci těm, kteří přece jen neměli čisté svědomí. A vlastně je tak zachránil. Není známo, že by se připojil k těm, co post festum denuncovali druhé.

Ve třicátých letech navštívil Moskvu. Stal se, stejně jako Olbracht, Fučík či Werich, propagátorem myšlenek, které si přivezl odtud. Ani po mnoha letech své názory nezměnil. Také toto mu současní ideologové nemohou zapomenout. Dnes chválit tehdejší postoje a tehdejší myšlení je hodnoceno jako prohřešek proti »dobrým mravům« a je možné při tom nejen ztratit zaměstnání, ale dokonce se ocitnout v hledáčku příslušných státních orgánů.

Ač nedokončil svá vysokoškolská studia v Brně či v Praze, měl velké znalosti literatury, historie, filozofie, dějin umění, jazyků. Byl od přirozenosti ve všech společenstvích vůdčí postavou. Díky jemu vznikl také v Praze surrealistický klub. Sice se s ním v době ohrožení republiky rozešel, ale nadále zůstal experimentátorem v tvorbě. Tentokrát však už musela být jiná. Už ne tak hravá. Už byla plná obav (Matka Naděje) a později vyjadřující odpor k okupantům (Pět minut za městem). Konec války uvítal svým slavným Historickým obrazem, změnu systému Velkým orlojem a řadou dalších básnických knih.

Nejvíce výčitek však současný režim věnuje jeho Zpěvu míru z roku 1950. Nedivme se, neodpovídá polistopadové válkychtivé koncepci, kdy už třeba i volání po skončení války na východě Evropy se stává skoro trestným činem. Tam až jsme se dostali v republice, kde už pochvala něčeho ruského může být dokonce spojena s trestem, kde se nesmí nastudovat Musorského opera Boris Godunov a kde pomník maršála Koněva byl v nenávisti k osvoboditelům stržen už před vypuknutím bojů na Ukrajině.

Připomeňme také to, že jeho divadelní hry jsou dodnes hrány na našich jevištích. Připomínám Manon Lescaut, Schovávanou na schodech, Dnes ještě zapadá slunce nad Atlatidou…

Vítězslav Nezval vadí i proto, že zůstal věrný své víře a svým nadějím. To je dnes odsouzeníhodné. Tak se z největšího českého básníka musel dostat na druhořadou příčku. Jenže jeho literární práci nelze jednoduše odstranit z povědomí. Nejen pro jeho Manon, ale i pro celé jeho dílo. Jen jeho soupis knih a zvláště pak básnických sbírek, které vyšly tiskem, je tak dlouhý, jako by je vytvořilo několik literárních tvůrců. A to jsem se nezmínil ani o jeho dalším nadání, kresbě…

A nakonec? Přece jen se rozlučme verši…

Aby byl člověk dlouho živ,

aby měl pastýř hojnost mléka

a rybám nevytekla řeka

v mé vesničce a kdekoliv,

zpívám zpěv míru.

Aby tvé dítě nebledlo

při pohledu na velké ptáky

a netřáslo se před vojáky,

kdykoliv něco provedlo,

zpívám zpěv míru.

Jaroslav Kojzar