Byla to úmorná práce – za její plody dodnes díky

Jsem toho názoru, že každý den se v dějinách lidstva uskutečnilo nemírné množství událostí, které stály za to zaznamenat. Většinou však nebyl nikdo, kdo by tak učinil. Tak se může stát, že podružné věci překryly třeba to, co je a bylo mnohem důležitější, než to, co se ocitlo zapsáno v knihách.

Ty stěžejní události, které ovšem nezpochybňuji, nám naznačují mnohé pro budoucnost. Často udávají směr našeho dalšího národního vývoje. Proto o ně mezi jejich vykladači dochází ke střetům a k pokusům nemalou část z nich zatajit, leccos přepsat, či dokonce připsat. Právě nyní se nalézáme v takovém období. Jen jako příklad z minulého týdne: výročí bitvy u Sokolova. Prý vlastně o nic nešlo. Žádná převaha nacistů, žádný pokus dostat se k Charkovu jiným směrem a přejít řeku, žádná velká bitva, jak si vymysleli komunisté, aby vyzvedli alespoň nějakou akci Svobodovců. To vše jsem se dozvěděl na Centrumu minulý týden. Až tam lze z ideologických důvodů, jak vidno, dojít.

Podobné ideologické výkřiky a dokonce také »studie« pseudohistoriků, kteří ani historii nevystudovali, zaplňují stránky novin či místa na obrazovkách. Tak jsme už zdehonestovali Žižku, Němcovou, a naopak vyzvedli do nebeských výšin Valdštejna, Marii Terezii, atd. Při tom jsme se mohli skutečnou pravdu o mnohém dozvědět už dávno, velmi dávno, díky Františku Palackému a jeho geniálním Dějinám národu českého a poté mnohým badatelům, kteří smysl českých dějin pochopili právě tak, jako on. Mám na mysli třeba i sociologa-historika Masaryka. Dokonce Josef Pekař, guru protimasarykovského pojetí historie, dílo Palackého nazval »nejkrásnějším květem«.

Zmínil jsem se o Palackého Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě. Je tomu právě 175 let, co se »na trhu« objevilo jejich české znění. To německé bylo »na světě« už dvanáct let. Lišilo se však. Velmi. Nejen tím, že ono německé bylo »dotaženo« jen do data smrti Karla IV., ale i s ohledem na »církevní« a oficiální metternichovskou cenzuru, která nebyla nakloněna českému obrozování. Navíc původní objednavatelé, česká šlechta, stále ještě mluvící jen německy, jako donátor preferovala němčinu. Ani Palacký v době psaní svých dějin nevládl češtinou lépe než německým jazykem. Psaní v němčině bylo pro něho lepší. Ostatně v jeho rodině, která se sice hlásila k českému národu, se nemluvilo jinak než německy a teprve příchod Riegera všechno u Palackých a Měchurů (jeho žena byla Měchurová) změnil. Koncem čtyřicátých let metternichovská »tvrdá ruka změkla«. Češi nebyli již zakřiknutým národem, který se pouze doprošoval. Měli k dispozici Jungmannův slovník, jenž doplnil chybějící české výrazivo, a Palacký ho absorboval a využil brilantně.

18. března 1848 vyšel tedy český text Palackého dějin, jež ve svém konci byly ohraničeny rokem 1526, tedy koncem Jagellonské dynastie u nás. Dál Palacký pokračovat odmítl. Necítil se na to fyzicky. V tom znění, které vyšlo, se však hodnocení mnohých událostí oproti původním německému značně lišilo. Přibylo období Husovo, husitství, éra Jiřího Poděbradského, ad. Doba se tehdy už posunula jinam. Uvolnění umožnilo psát otevřeněji a nebát se přiklonit i k národním myšlenkám. Kdyby tedy byly Palackého dějiny vydány v polovině třicátých let, nutně by se mnohé nemohlo vyslovit. Pro následný vývoj revolučních let 1848 a 1849 by to však znamenalo jinačí obsah.

Palackého dějiny nebyly prvým pokusem o zachycení dějů v naší vlasti. Opomeneme-li středověké snahy, včetně Hájkovy velmi katolicismu nadržující česky psané kroniky (ostatně byl kněz) a jeho podivné práci s fakty, jež si dokonce v některých případech upravoval a dovymýšlel, teprve dílo profesora Františka Pubičky, vybraného k práci na dějinách českými stavy, lze chápat jako předchůdce díla Palackého. Pubička zemřel dříve, než své rozvržení dějin mohl dokončit. Následovníka neměl. Také jím napsané části byly sepsány německy. Teprve dvacet let poté se představitelé české šlechty rozhodli pro »dokončení Pubičkova díla« a požádali genealoga Šternberků, už svými pracemi známého Palackého, aby se toho ujal. Ten po krátkém čase přemýšlení přijal. Ale měl podmínku. Nepokračovat v tom, co napsal Pubička, ale zobrazit je podle své vlastní koncepce.

Později se ukázalo, že šlo o naprosto správnou cestu. Znamenala ovšem navštívit desítky archivů, knihoven u nás doma i v zahraničí, přečíst práce také těch, s jejichž vývody nesouhlasil, ověřit to, co napsali jiní. Byla to úmorná práce, proti které už samo sepsání textu bylo ničím. Prý, podle údaje V. Chaloupeckého zveřejněného ve Zlatorohu, musel přečíst na padesát tisíc listin a na pět set, které byly důležité pro české dějiny, dokonce sám opsat. Navštívit kvůli tomu musel kromě českých a vídeňských archivy v Lipsku, Mnichově, Berlíně, Vratislavi, Olešnici, Pešti a všude sbírat informace týkající se českých dějin. Byla to nadlidská práce. Nedivme se, že si prý později postěžoval hraběti Chotkovi, že v mnoha oborech musel »raziti sám cestu…, shledávati prameny, sám je opisovati…, sám býti podavačem a stavitelem…« (F. Chaloupecký v jím napsaném životopise).

Palackého dějinná koncepce přečkala sto padesát let. Stejně jako jeho hodnocení jednotlivých dějinných období, i když v prvé knize podlehl stejně jako téměř celá jeho generace kouzlu Rukopisů a převzal informace z nich jako fakta. Musel spoléhat také na některé prameny, které se v jeho době již nevyskytovaly, a citovali je jiní. Zvážit, zda Pubička nebo jiný z badatelů, kteří psali tehdy módní genealogie šlechtických rodů, či prodloužené ruce katolické církve (Palacký sám byl evangelík), je prostě nezničili nebo neskryli jinam. Byl však velmi přísným badatelem, a tak každý takový podnět či dokument, který nemohl ověřit přímo, si ověřoval nepřímo. Jinak by jeho sdělení býval nepřevzal.

Dnes v době »přebarvování dějin«, ideologizace historie, je Palackého koncepce překážkou v »přetváření českého národa«, jež má směřovat k europanství (viz pan europoslanec Peksa ad.) a k jediné »západní« pravdě. Národní cítění jsou tomu velmi nepříjemnou bariérou. Je lépe je tedy zrušit a začít třeba tím, že zatím je »jen« »trochu přesměrujeme«.

Jaroslav Kojzar

Související články

4 KOMENTÁŘŮ

  1. Je zajímavé ,že čím více vysokých škol ,tak tím více hlupáků a současnost je přímo tragická na blbce Fialu,Pavla atd

    • Soudruhu Marku, to jste se tedy komicky střelil do vlastní nohy. Fiala a Pavel jsou přeci ještě produkty vámi tak vyzdvihovaného komunistického školství. Musím se tedy zeptat. Kde udělali soudruzi chybu. Co myslíte, vy mudrlante.

Zanechte komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here

- Advertisement -

Poslední zprávy