Jiří Adamec patří mezi největší československé a české režisérské osobnosti. Seriály a filmy Sanitka, Rodáci, Bylo nás šest, Dlouhá míle, Pojišťovna štěstí, Cesty domů, Princové jsou na draka, stejně jako desítky pořadů od Českých slavíků přes Miss České republiky až po Ceny Thálie – to je jen zlomek úspěšných filmových a televizních »dětí« tatínka Adamce. V tomto týdnu oslavil polokulaté narozeniny a iportaL24.cz ho poprosil o krátké zavzpomínání. Ale nejen o ně…
Pane režisére, jak jste oslavil 75. narozeniny? A jak vypadá váš každodenní program?
Můj každodenní program je programem nepotřebného důchodce… A co se týče 75? Že se nestydíte to číslo říct (smích)!
Paradoxně tento týden dávali v televizi film režiséra Petra Schulhoffa z roku 1971 Vím, že jsi vrah… Jak na tuhle kriminálku, v níž jste hrál psychicky narušeného mladíka, vzpomínáte, a kdybyste se tehdy vrátil v čase, byla další budoucnost přesně tím, kterou jste si tehdy jako mladík vysnil?
Rozhodně to nebyla »vysněná« role, ale jsem za ni moc rád. Byla to krásná práce s výtečným režisérem! A když mě autem Volhou vozili od školy DAMU v Karlově ulici na Barrandov, měl jsem pocity jako král.
Jak se díváte na současné filmy a seriály, které jsou podle mnohých šité horkou jehlou?
Zkuste na tuhle otázku zapomenout, prosím, nemohu odpovědět.
Jaká vlastně vládne v showbyznysu nálada? Je tam prostor na opravdová přátelství, nebo tam v první řadě vládne nevraživost se vším všudy?
Nevím, jestli v šoubyznysu byl někdy prostor pro opravdová přátelství. Ale několik přátel jsem v tom světě plném konkurenčních zápasů měl. Byli to ale většinou lidi od muziky…
Když se podívám na vaši tvorbu, nemohu se nezeptat především na seriál Sanitka. Mně osobně se už odmalička líbil slavný díl s pádem letadla. Mohl byste říci nějaké detaily a na Sanitku zavzpomínat?
Ano, i pro mě je moje Sanitka mým celoživotním srdcovým dílem. I já ji dodnes miluji a nedokážu na ni zapomenout! O to víc mě trápilo, když mi bylo její pokračování odcizeno…
Ale pokud chcete zavzpomínat na poslední díl s řešením letecké katastrofy pražské záchranné služby, budiž. Především si vzpomínám, v jak krkolomném časovém presu jsme celou tu monstrózní záchrannou akci realizovali. Vše okolo natáčení katastrofy letadla bylo realizováno za pouhé tři filmovací dny. Víc peněz, a tedy času na práci, nebylo… A navíc k takovému neštěstí neexistovaly žádné publikovatelné informace. Pár fotek, toť vše. Celá ta akce se musela zrodit a nakonec i zrodila v mé hlavě. Protože i informace ze scénáře od geniálního scénáristy Jiřího Hubače, vize, jak vypadá scéna a co se na ni děje z hlediska činnosti záchranky při takové katastrofě, neexistovaly… A přesto ke mně přišel v pražské nemocnici IKEM lékař – bylo to při natáčení scén do jiného seriálu o desítky let později, Pojišťovny štěstí – a vyprávěl mi, jak jim na medicíně tuhle část Sanitky promítali jako modelovou ukázku, jak by měla záchranka takovou hromadnou katastrofu řešit. Dmul jsem si pýchou – jistě chápete…
Stojíte za slavným dvacetiletým projektem Miss České republiky, který každoročně hltaly celé rodiny. Dnes už je různých Miss tolik, že to člověka ani nebaví sledovat, pokud se v tom vůbec stihne zorientovat. Co se s tím projektem vlastně stalo a proč to šlo tak dolů?
V našich životech umírají i vážnější věci, než jsou televizní projekty. Byť by byly ve svém čase sebevýznamnější. Moje éra v Miss skončila a projekt Miloše Zapletala umřel. To tak v životě prostě je…
Spolupracoval jste v kariéře s nekonečnou řadou výborných hereckých osobností. Já vím, je to těžké, ale kdybyste přece jen mohl, ať už z jakýchkoli důvodů, jednu z nich vypíchnout, protože se něčím vymykala, koho byste uvedl a proč?
Nechci jmenovat jednoho člověka, nebylo by to fér. Ale děkuji Bohu za setkání s lidmi, jako byl Vladimír Menšík, Jiřina Bohdalová, Jiřina Jirásková, Petr Nárožný… Mohl bych vyjmenovávat dál…
Ale dotknu se přece jenom jednoho jména, z těch, co už jsem uvedl: Vladimír Menšík. S ním jsem před jeho smrtí asi jako poslední mluvil po telefonu a on mi krásně říkal »Jiříčku«. Ale zažil jsem s ním nesčetně krásných chvil ve zkušebnách České televize na Kavčích horách. Vladimír Menšík přišel a téměř vždy se pokusil zkoušku na inscenaci zničit. Už mezi dveřmi začal svým nenapodobitelným způsobem vyprávět a všichni se váleli smíchy. Včetně mě! Nebyl k zastavení, pokud mu stačil dech, ale pokud měl před sebou publikum, které ho vnímalo, dech mu stačil, i když dýchat už nemohl. Vladimír Menšík byl miláčkem všech. Já ho miloval a ctil k zbláznění…
Byl i nějaký herec, kterému jste nevěřil, a pak jste se časem musel »omluvit«, že jste se v něm zmýlil?
Ano, byl, například Mirek Etzler…
Režíroval jste pořad Šestnáct růží pro Gotta, který vznikl jako jedna ze součástí slavných Silvestrů na TV Nova na přelomu století, také Mistrovy výroční koncerty, když mu bylo šedesát a sedmdesát let, České slavíky jste jako jejich režisér zásadně ovlivňoval po dobu snad dvaceti let atd., atd. Jak vzpomínáte na Karla Gotta, na tuto ojedinělou a jedinečnou hudební osobnost?
Karel Gott nebyl pro tuto zemi pouhou hudební osobností s charakteristikami, které sám v otázce uvádíte. Karel Gott byl mnohem víc. Byl fenoménem, legendou, mezníkem i milníkem… Byl to v České republice jediný člověk, kterého znali naprosto všichni, a většinou ho doslova a do písmene milovali. Druhý takový člověk tady snad nikdy nebyl, není a myslím ani nebude.
Princové jsou na draka, Co takhle svatba, princi? a Ať přiletí čáp, královno! – tři pohádky, které nestárnou. Prozraďte, jaké je tajemství jejich dlouhověkosti napříč novými a novými generacemi?
Milují je i moje dnešní děti! Myslím, že za to může můj šťastný nápad udělat z nich pseudomuzikály. Ty pohádky byly dobré, hudební a laskavé. Dělány s láskou – pro mé a všechny ostatní děti. To je to kouzlo. Je v nich láska.
Je nějaký režisér – ať už zahraniční nebo domácí – jehož tvorbu buď obdivujete, nebo si ji aspoň vážíte?
Ano, je – Steven Spielberg. Dokázal dokonale spojit komerci s filmařskou genialitou.
Koho ze současných českých herců považujete za top špičku a uměl byste si ho představit v některém ze svých filmů?
V Česku jsou jich celé zástupy. Ale já nejspíš žádného herce do svého filmu už obsazovat nebudu – jsme na začátku našeho povídání – jsem nepotřebný důchodce…
Je dnešní doba skutečně hektičtější než před cca 40 lety?
Nemyslím si, že je doba v tomhle zásadně jiná. Je jen o dost dravější… V tom já spatřuji jediný rozdíl.
Co bylo největší poznání, které vám dosavadní život uštědřil?
Že největší kravina je očekávat vděk. Většinou na něho čekáme marně a zbytečně se pak trápíme. Dávej a bude ti dáno. A když ti někdo poděkuje, buď šťastný. A když ne, tak se netrap…
Poslední dotaz, možná tak trochu »mimo mísu« – jak se těšíte, pane režisére, na jaro, na léto. Jste také teplomil?
Miluji teplo a zejména teplé moře. Ano, nemohu se dočkat léta!
Petr Kojzar
Diskuze je uzavřena.