O falešných iluzích a pozdních slzách

Měli jsme ovocné sady, měli jsme lány zeleniny, měli jsme selata, slepice, dojnice, sýrárny atd. Měli jsme toho ještě mnohem, mnohem víc. Všichni přesně věděli, kolik toho je potřeba vypěstovat, vyprodukovat, vyrobit. Plánovalo se totiž. A taky jsme si sami určovali ceny. Nikdo nám do toho nekecal, a Kreml už vůbec ne. Leonidu Iljiči bylo fuk, kolik v ČSSR stojí litr mléka, hrouda másla nebo bochník sýru či chleba či kilo krkovičky.

Nebylo avokádo, mandarinky, ananas, banány, kiwi… Byla jablka, byly hrušky, švestky, třešně, rybíz, angrešt… Bylo toho tolik, kolik jsme toho byli sami schopni zvládnout. Hlavně jsme na nikom zvenku nebyli závislí. Myslím doslova životně závislí. Pak se tu zjevovaly hordy grázlů, kteří během krátkého času (co je to 30 let proti věčnosti) všechno pohřbili. Zlikvidovali, zmrzačili.

Jednotná zemědělská družstva a státní statky rozprášili restitucemi a lidu vnutili chiméru, že ho bude živit Západ, který má všeho hojnost. A tak se v zemi české kácelo, bouralo, devastovalo a tuny západního developerského betonu polykaly tu nejkvalitnější zemědělskou půdu.

Když jsme si tohle nechali dobrovolně sebrat, myslíte, že si zasloužíme slitování? Že je hoden chápavé lítosti dnešní vzlykot nad astronomickými cenami téhož, co jsme v 90. letech minulého století dobrovolně obětovali na oltář dravého a bezohledného západoevropského trhu? Že národ, jenž se takto popsaným způsobem vzdá půdy – rodné hroudy, je hoden existence? Rodná hrouda může někomu znít snad až příliš pateticky, mně ale ne. A už vůbec ne v daném kontextu.

Dneska ráno, přesněji řečeno i dneska ráno, pročítám zprávy a topím se ve sdělovaném slzavém údolí, jak si »kapitáni« zbylého českého zemědělství stěžují na to či ono, jak kostrbatě zdůvodňují, proč ten či onen produkt je pomalu už dražší než auto z bazaru. V tom se ale pitvat nechci. To si jednak můžete přečíst sami (Seznam, Novinky, idnes atd.) a jednak nikomu slzy utírat nehodlám. Nejsou upřímné. A jsou zbytečné, anžto se řinou pozdě. S křížkem po funuse, takříkajíc.

Stalo se mnoho ošklivého, mnoho netečného ke spáchaným svinstvům i stran oněch zemědělských kapitánů, abych dnes jejich slzy sdílel. Kdo z nich, obrazně řečeno, tu rodnou hroudu bránil s vidlemi v ruce před tunami betonových mixů? Kdo z nich křičel »k téhle jabloni, hrušni, třešni, švestce se s tou motorovou pilou ani nepřibližujte, nebo vám zlámu ruce?« Kdo z nich v devadesátkách Divokého Východu demonstroval proti sériovým popravám výkonných dojnic na jatkách? NIKDO.

Kdo z nich varoval před evidentně fatálními následky pro české zemědělství, plynoucími ze vstupu ČR do Evropské unie? Nikdo. Anebo málo důrazně, bez těch vidlí v ruce. A teď pláčou! Nad rozlitým mlékem. Doslova. Řekla bych – pozdě bycha honiti.

Nicméně každá katastrofa má nějaké řešení. I tato ho má. Vykydat současný hnůj ze Strakovy akademie, přestat politikařit a do čela země upevnit skutečné odborníky, nikoli politiky. Obnovit JZD a státní statky a Evropskou unii poslat neodvolatelně do háje. Jiné efektivní řešení nepřipadá v úvahu. Kecy o tom, co všechno by tato vláda měla ve prospěch českého zemědělství udělat, si strčte za klobouk. Jsou plané, neboť tato vláda nemá s Českou republikou absolutně nic společného. Bylo by fajn, aby to těm, co ji nemusí, došlo co nejdříve a nekonejšili se tím, že když na Fialův kabinet vyvinou relevantní tlak, že je poslechne. Neposlechne, poněvadž poslouchá úplně někoho jiného.

Marie Krejčíková