Dvanáctého února 1919 to bylo už druhé místo, kde nová moc vyšlá z války použila zbraně proti stávkujícím. K té první střelbě do demonstrantů – a bylo proč demonstrovat, poválečný hlad sužoval zemi – došlo v Ružomberoku. To bylo 2. února 1919. Také na Slovensku. Ostrými stříleli četníci. Na zemi zůstalo devatenáct zraněných, tedy těch, kteří se přihlásili k ošetření. Ještě nebyli mrtví. V Bratislavě onoho 12. února tomu bylo jinak. Ukázalo se, že demokracie měla mít napříště své limity.
Oč šlo v té únorové demonstraci roku 1919? Dnes se problém líčí jako národnostní záležitost. Skutečně, národnostní otázka hrála svou roli, ale nepřeceňujme ji. Zvláště dnes, kdy víme, že do demonstrantů či manifestantů se za oné v současnosti jenom pozitivně popisované předmnichovské republiky střílelo v dalších čtyřiceti pěti případech a mrtvých bylo na desítky.
Pravdou ovšem je, že ministr pro Slovensko první československé vlády, jeden z mužů 28. října, dr. Vavro Šrobár, sem musel přijet s ozbrojenými Sokoly, právě navrátivšími se legionáři z Itálie a snad i s nějakým tím dobrovolníkem z českých zemí, protože ve městě převládalo německo-maďarské obyvatelstvo a to nebylo nakloněno nové republice.
Také tady však byl hlad a hladové bouře, které přerůstaly ve střety s policií a ve vystupování proti keťasům. Jejich aktéry byli zvláště Slováci patřící k chudině, protože jich se hlad týkal především. Stejně jako – jen o pár kilometrů výš po Váhu, kde žil většinově slovenský národ – v Pezinku, Trenčíně a Nitře, v podtatranských údolích, Horehroní a na Prešovsku. Ke stávce se tehdy připojilo skoro celé Slovensko.
Před oním 12. únorem hlad donutil železničáře, poštovní zaměstnance a vlastně i dělníky v elektrárnách a v dalších závodech, aby vstoupili do stávky. Ta se 12. února rozšířila skoro po celém Slovensku. Země byla ochromena. Doprava vázla, nedostával se elektrický proud. Tím vlastně zkolabovalo všechno. Nepřipravené zemské vedení bylo zaskočeno sociálními požadavky, které nevědělo, jak je řešit. Toho pochopitelně využili maďarští nacionalisté.
Bylo po válce. Versailleská konference byla teprve v začátcích a šeptanda udělala své. Městem se začala šířit »informace«, že Češi si ze Slovenska udělají jen kolonii, že maďarská armáda se brzy vrátí zpět do města a přiveze potraviny a spravedlnost. To pochopitelně Karolyiho Maďarům vyhovovalo, ale sílu něco podobného provést už neměli. Ostatně ani by to, pokud by skutečně k invazi došlo, neměli v plánu. Posádka italských legionářů, jíž velel italský důstojník Riccardo Bareccu, byla natolik silná a zkušená, že by nemohli uspět.
12. února měla generální stávka svolaná »dělnickou radou« vyvrcholit v Bratislavě. Začala shrnutím sociálních požadavků. Pak přišli maďarští nacionalisté se svými prapory a nesplnitelnými požadavky. Pokus uklidnit situaci nevyšel a je otázkou, zda k němu vůbec došlo. Zfanatizovaná část davu začala házet kameny na legionáře. Ti odpověděli ostrou střelbou nikoli do vzduchu, ale do lidí. Na dlažbě zůstalo ležet šest mrtvých a třináct těžce zraněných. Už se nikdo neptal, zda to byli maďarští nacionalisté nebo slovenští účastníci generální stávky.
Muselo k takovému incidentu dojít? Proč se nevedla jednání s »dělnickou radou«, tedy stávkovým výborem? Nacionální podtext demonstrace byl do požadavků vnesen násilně. To tehdejší slovenské vedení nepostřehlo? Praha byla daleko, Budapešť blízko, maďarská buržoazie stále ovládala město, slovenské dělnictvo trpělo nedostatkem a tak se střílelo. Do lidí. Jinak by prý nebyl v Bratislavě klid.
To všechno byly faktory, které ovlivnily situaci. Kdyby šlo o výjimku, tedy, pokud jde o řešení střelbou, pak snad lze argumenty i uznat. Jenže stávalo se pravidlem, že rok co rok, po skoro celou existenci předmnichovské republiky, četnické či policejní pušky zamířily ostrými do stávkujících a hladových shromáždění, že byli mrtví a těžce zranění a že ani velitelé, kteří dali příkaz ke střelbě, nebyli potrestáni. Po Bratislavě totiž následovala Rumanová – dva mrtví (28. března 1920), Hlohovec – jeden mrtvý a sedm těžce zraněných (18. srpna 1920), Praha – jeden mrtvý a více než deset těžce zraněných (10. prosince 1920) atd. V prvním z uvedených případů šlo o stávku zemědělských dělníků, ve druhém o demonstraci za vyšší mzdy, ve třetím o rozbíjení generální stávky. To vše bylo doprovázeno cenzurou a vězením podle zákona na ochranu republiky či jiných předpisů.
Nechci vzbudit dojem, že pochybuji o demokratičnosti první republiky. Měla ovšem své limity. Některé dokonce nepřekročitelné. Dnes se však dostáváme do stejné situace. Zatím se nestřílí do demonstrantů a věřím, že ani nebude, ale zákazy omezující svobodu a demokracii se již připravují. Vládou a novým prezidentem uznané pravdy budou povýšeny na axiomy – to za předmnichovské republiky přece jen mělo své limity. Svoboda slova bude omezena, ve školách se nebude učit myslet a chápat názor druhých, ale právě té jediné pravdě, která bude zároveň neustále opakována v médiích. Ty, které by jí neopakovaly, nebudou existovat. Orwell by ve svém románu »1984« mohl, pokud by žil, leccos ještě doplnit. Že přeháním? Vůbec ne. Přečetl jsem si totiž rozhovor na »Seznamu zprávy« s vládním zmocněncem pro média a dezinformace Michalem Klímou a pochopil jsem, co nás čeká. Pokud někdo vystoupí z řady, bude snad ze společnosti dokonce vyloučen. A nedivil bych se, kdyby povinně nemusel nosit na prsou zvláštní znak, jenž by ho odlišoval od »slušných lidí«.
Jaroslav Kojzar
Prvorepublikový režim má za sebou ve skutečnosti daleko víc mrtvých, než ti „zlí“ komunisté. Kromě toho bujela korupce, cenzura, politické pronásledování, samozřejmě velká bída a nezaměstnanost. Národnostní problémy nebyly řešeny. Sami vládci nakonec potlačili zbytky buržoazní demokracie a nastolili otevřenou pravicovou diktaturu.
Ten bolševický žurnalistický praještěr si nevidí na špičku nosu. Opět se nás snaží všemožně přesvědčovat o domnělém konci demokracie, omezování svobody slova. Přitom on je nehynoucím důkazem, že ani nejsprostší pomluvy dnešního režimu nejsou v jeho podání nijak kráceny, natož zakazovány. Vše v kontrastu toho, jak byla svoboda slova omezována v minulém režimu. Tehdy a jenom tehdy bylo i jeho přičiněním tolerováno jediné vidění světa zakotvené i v ústavě článkem o vedoucí úloze bolševické strany. Jakákoliv odchylka byla kriminalizována mnohaletými tresty. Lidé, kteří chtěli žít ve svobodném světě, byli stříleni na hranicích, vylučováni ze škol, vyhazováni ze zaměstnání.
Soudruhu Kojzare, my nezapomínáme.
Váš režim skutečně omezuje lidská práva, potlačuje svobodu slova a vědeckého bádání a rozjíždí politické procesy. Lidé jsou za názory vyhazováni z práce. Je absurdní pokoušet se tyto nezákonné činy vašeho režimu omlouvat tím, že to údajně kdysi dělal někdo jiný také.