Často jsem procházel kolem budovy Transgasu na počátku pražské Vinohradské třídy. Ta už nyní není. Pracoval jsem také v nové redakční budově u Masarykova nádraží, která musela zmizet, protože nevyhovovala novému majiteli, a místo ní zde stojí jiná, údajně vyhovující. Miluji vnitřní pražské město, zvláště tu část, která se zachovala z dávné minulosti a nepodlehla asanaci z rozhraní 19. a 20. století. I sem zaměřili svůj zájem developeři, aby sadový prostor v Pařížské ulici, který náhodně vznikl za květnových bojů s okupanty, zastavěli nějakým novým monstrem. Zeleň nezeleň, hlavně, že se peníze budou sypat.
Píši o Praze, o náhodně vybraných místech, která jsem znal a znám. Jenže míst, jež musela ustoupit zájmu developerů nebo nových vlastníků, případně restituentů, bychom našli po celé republice víc než dost. Všude vítězí peníze, tedy zisk.
Vraťme se zpět o sto třicet let. Tehdy stárnoucí František Josef I. podepsal tzv. vyvlastňovací zákon, jenž umožnil bourat nejen Josefov, kdysi ghetto, ale i další části historické Prahy, a to bez ohledu na cenné stavební památky a genius loci města. Navždy měla zaniknout atmosféra, v níž žily Meyrinkovy a Nerudovy postavy a postavičky a Arbesovy štrajchpudlíci, jež městu dávali nezapomenutelný kolorit i sociální různost. Chápu ovšem zdůvodnění pražského magistrátu – tehdy ještě neexistovala Velká Praha a město vlastně bylo jenom to, co donedávna obklopovaly středověké hradby. Vnímám argument, že to je prostor, v němž nefunguje kanalizace, že ho nelze napojit na pitnou vodu, že úzké uličky brání dopravě a že Židé, kteří zde bydleli, už zčásti žijí v jiných částech města či dokonce »za hradbami«, atd. Jenže asanace, tak se následnému bourání a následující výstavbě nových budov říkalo, vzala s sebou nejen kus staré Prahy, ale mnoho velmi cenných míst, jež nebylo možné nahradit.
Připomeňme např. renesanční dům s dobovými freskami tiskaře Melantricha. Tak zmizel nejen klášterní areál, v němž studoval F. L. Věk (Hek) a působili profesoři Vydra ad., ale i rodný dům např. Franze Kafky, aby ho nahradil ten dnešní, na němž je umístěn jeho bronzový reliéf. Důvody asanace bychom našli i jinde. Například v revoluci z roku osmačtyřicátého, kdy Windisgrätz nemohl rychle proniknout k barikádníkům ve Starém městě, či v bouřích v Praze po narozeninách císaře, předcházejících procesy s Omladinou (září 1993). Ty ukázaly, že vojenské zásahy státní mocí jsou ztíženy či dokonce znemožněny. Vzorem přestavby se stala Hausmanova Paříž. Připočtěme ještě rok 1890, kdy svou první sílu ukázaly dělnické masy, s jejichž revolučností musel počítat dokonce už i pověstný komisař Olič. To všechno hrálo svou roli. Při tom jsme nejmenovali jeden velmi podstatný zájem – zájem developerů, kteří již nechali kreslit celé ulice tam, kde nikdy nebyly (viz třeba Pařížskou), náměstí, jež by dříve neměla logiku, a dokonce po zbourání domů na severozápadní straně Staroměstského náměstí znovu vybudovali repliku jedné z budov poté, co zjistili její stavební hodnotu.
Takže jsme u té asanace, která tehdy doslova »zahýbala Prahou«. Další rok začalo stěhování, i na něm bylo možné vydělat. Nové čtvrti rostly jak houby po dešti, i když zatím byly za hranicemi města. První bourání začalo v roce 1895. Skončit mělo v roce 1903, ale neskončilo. Pokračovalo dál, aby mizela zajímavá místa jedno za druhým. Prostorově mělo jít o 380 000 metrů čtverečních a o »zatím jen« šest set domů. Zatím.
Proti asanaci vystoupila skupina odpůrců. Byli mezi nimi nejen architekti, ale i spisovatelé. Zvláštní místo patří Vilému Mrštíkovi s jeho spiskem Bestia Triumphans, jejíž obálku nakreslila Zdeňka Braunerová. Vyšel už v roce 1896 a byl jakýmsi výkřikem odporu: »Čím nižší svědomí – tím slepěji zuří neřest – tím slavnější hody sobě strojí úhlavní jeho nepřítel – bestia triumphans…« Ocitoval v něm také vzrušený protest Oskara Polívky na schůzi zastupitelstva, jenž bohužel vyslyšen nebyl. Byl výzvou: »…musí se učinit vše možné, aby Praha byla zachráněna před zhyzděním svých nádherných krás, aby nečinilo násilí jejímu panoramatu«.
Jeho výzva nalezla ohlas mezi veřejností, zvláště však mezi literáty a výtvarnými umělci. Jmenujme například Julia Zeyera či architekta Antonína Wiehla, F. X Šaldu nebo Jaroslava Kvapila, Karla Krause či Jaroslava Vrchlického… Povedlo se však jen prosadit soupis stavebních, uměleckých a historických památek, vytvořit fotografickou dokumentaci mizejícího města (Jindřich Eckert) či v kresbách zachytit barevnost toho, co mizí (Václav Jansa).
Asanace bohužel pokračovala a developeři vydělávali miliony. A to i v době předmnichovské republiky. Vše stále bylo »podloženo zmíněným c. a k. zákonem« a táhlo se až do okupace. Ti »prozíraví« Nedobylové skoupili totiž okamžitě zdejší pozemky a stali se majiteli uvolněných parcel. Pruh bourání se ovšem přenesl z Josefské čtvrti až pod Vyšehrad. Tím zmizelo i Podskalí a zůstala nám jen »stará podskalská hospoda«, dnes klubovna a malé muzeum, propadlá hluboko pod výší okolního terénu. Developeři totiž zvítězili. Soukromý záměr nad zájmy společnosti přece měl a má dodnes přednost.
Jaroslav Kojzar
Soudruh Kojzar zapomněl se skromností sobě vlastní zdůraznit, jak nejen Praha ale i všechna ostatní česká města zkrásněla výstavbou naprosto uniformních ohyzdných panelových sídlišť.
Co je na panelových sídlištích ohyzdného? Ještě i dnes představují kvalitní a důstojné bydlení.
Ovšem za současného režimu se nebourají ani tak paneláky, jako spíš architektonicky výjimečné budovy, některé z nich jmenuje článek.
Jo devastace celých historických center měst probíhala za socialismu, chcete příklady?
Ve výjimečných případech mohlo k něčemu dojít, většinou naopak byly historické památky díky komunistům zachráněny, byť třeba s poněkud omšelými fasádami.