Pavel – Čína jako bezpečnostní riziko

V pondělí, tedy dva dny po vyhlášení výsledku prezidentských voleb, jsme mohli z médií uslyšet, že nově zvolený prezident jeden ze svých telefonických rozhovorů směroval na Tchai-wan a dokonce, zřejmě po rozhovoru s ministrem Lipavským, už projednává cestu do této země. Proč však právě tento ostrovní státeček, součást Číny, když stále ještě ctíme politiku »jedné Číny«, oslovil mezi prvními, a nikoli třeba Francii a jejího prezidenta, nebo Itálii či třeba Rakousko? Nevím, jaké si stanovil priority, podle nichž postupuje. To, že si telefonoval se Zelenským, šlo předpokládat. Musel se nějak přihlásit ke »světovému společenství«, tedy ke státům NATO a především k zájmům Spojených států, ale oslovit tchaiwanskou prezidentku mezi prvními se mně zdá poněkud přehnané.

Jenže vše nám vysvětlily jeho odpovědi na otázky jedné z televizí vlastně z téže doby, kdy řekl, že Čína je pro nás »bezpečnostním rizikem«. Zaujala mě tehdy slova »pro nás«, protože Čína je přece, pokud jde o Českou republiku, tak daleko, že jen letět do ní znamená strávit v rychlém letadle hodiny a hodiny, a navíc my jsme s ní nikdy v žádné válce nebyli a ani nemohli být. Co je pro ni našich přes deset milionů občanů, když sama jich má hodně přes miliardu a armádu, která může čelit mnohem silnějším protivníkům, než je několik tisíc našich profesionálních vojáků?

Vše mně osvětlila až pondělní večerní beseda na stanici PRIMA, kdy se diskutovalo mimo jiné o Pavlově zahraniční politice a tedy o onom rozhovoru s tchaiwanskou prezidentkou. Prý, dozvěděli jsme se, Čína pro své podivné aktivity v tichooceánském prostoru je hrozbou pro Spojené státy a my, spojenci USA, jsme tímto způsobem proklamovali sounáležitost s naším největším přítelem. Prostě »přátelství až za hrob«. Zatím jsem však neslyšela, že by Číňané ohrožovali břehy nebo vody Spojených států, nebo se vojensky ocitali v jejich blízkosti, ale o tom, že v Čínském moři, tedy kousek od pevninské Číny, se pohybují americká plavidla, ano. Občas dojde i k provokacím. Zřejmě z obou stran, ale, znovu opakuji, nejblíže nejsou americké, ale čínské břehy.

Čína je dnes možná už první ekonomikou světa. Je sice snadné s ní, pokud jde o Českou republiku, obchod omezit a chybějící zboží nahradit třeba dražším americkým, ale myslí si pan generál Pavel, že se tak budou chovat stejně všechny země Evropy nebo jen satelity, jako jsme my?

Četla jsem, že Andrej Babiš prohrál proto, že příliš zdůrazňoval válkychtivost svého soupeře. Něco na tom jistě může být, i když tím hlavním bylo dlouhodobé masírování všemi televizními kanály, jež mělo znechutit voličům právě Babiše. To se zásluhou nejmladších, ale i dalších voličů stalo. Proto Pavel vyhrál.

Mám dva malé synky. Nechci se dožít toho, aby byli mobilizováni do nějaké války dokonce daleko od nás, a to proti našemu národnímu zájmu. Bohužel i o jakési částečné mobilizaci v případě potřeby jsme se totiž v minulém týdnu dozvěděli z úst samotného generála Řehky. A mladé voliče to nechalo v klidu. Toho jejich klidu se ale bojím. Jejich chápání války jako hry v počítačích. Protože ta skutečná válka je úplně jiná. Jsou v ní mrtví a ranění a nikoli virtuálně. Jsem lékařka. Jsem proti válkám. Vím, co znamená zachraňovat lidi a mnohdy je nedokázat zachránit. Na rozdíl od každého chytrého či méně chytrého generála, který jen na své mapě posunuje praporky útočících a vítězných pluků.

Telefonát pana Petra Pavla tchaiwanské prezidentce a ujištění o podpoře jejich země (o jakou podporu jde?), už coby nově zvoleného prezidenta, nemohu brát jako mírové gesto, ale jako torpédo do už předsedou Senátu a dalšími narušovaných česko-čínských vztahů. Jde o zbytečné vymýšlení dalšího nepřítele jen proto, aby nás Spojené státy mohly dávat za příklad. Jinak si to neumím vysvětlit. Ale tento příklad nás může, naši republiku, naše občany, i když třeba zatím jen ekonomicky, mnoho stát.

Kateřina Jirousová