Paulusovo rozhodnutí proti Hitlerovi

Četl jsem citát. Měla ho vyřknout americká ministryně zahraničí Madelaine Albrightová. Prý Rusko musí být rozděleno na více států a pak teprve budou mít Spojené státy klid. Šlo pochopitelně o jeho nerostné bohatství. Jak toho docílit? Jiný citát je zase připsán Zbignievu Brzezinskému. Podle něj »Slovani – Rusové, Bělorusové, Ukrajinci – jsou nejvzdorovitější národy na světě. Je možné je zničit, ale ne dobýt… Hitler byl hloupý chlapec, dělal vše otevřeně« a doplňme: Američané jsou chytří.Prý však těsně před koncem Tisícileté říše měl Vůdce vyjádřit jinou myšlenku. Podle svých slov neměl údajně do Ruska táhnout a prostor pro Němce měl získat jinde. Když si přečtete ona dávno publikovaná slova, možná vyřčená, možná jen vytržená z kontextu anebo dokonce vymyšlená, uvědomíte si, že vlastně do sebe zapadají. Dokonce sem patří ještě jeden citát. Tentokrát z dílny George Sorose: »Potřebujeme Ukrajinu jako torpédo ve válce s Ruskem,« a jestliže si doplníme vše ukrajinskými hospodářskými aktivitami Bidena mladšího, jež se dokonce měly stát rozbuškou v předvolebním boji Trump-Biden, už se nemůžete divit ničemu.

Jenže já se divil. Já, který byl vždycky pacifistou a věřil, že válkou se nevyřeší ani spor Rusko-Ukrajina, i když vlastně šlo zčásti o jeho úplně jiné aktéry. Mám rád Suchého píseň o tulipánech, jsem vzrušen, když se dívám na kopie Picassovy Guernicy, přečasto si čtu Šrámkovu protiválečnou báseň o koni pana hejtmana. Proto mě vojenská akce Ruska zklamala, i když vím, že každý, kdo je hnán do kouta, se dopouští nepředstavitelných akcí. Jak však později z nich? Kanóny a další a další moderní tanky mír nezajistí, zvláště, není-li jednání myšleno vážně. Jako např. Minské dohody, které nemohly být, protože neměly být, naplněny. Ani jedna strana nemůže totiž současný spor zbraněmi vyhrát, i když na čas ta či ona bude mít převahu. Mír zajistí opravdu jen jednací stůl.

To pochopil i John Kennedy, když musel řešit Karibskou krizi. Možná, že však proto skončil svůj život v Texasu.

Dnes je 31. ledna. Nemyslím, že v tehdejším stadiu války by pomohlo jednání. Šlo jen o důsledek expanzechtivosti nacistického režimu. V roce 1943 už bylo totiž možné jen počítat mrtvé a sepisovat zničené hodnoty. I když na celkový výčet byl stále ještě čas. Tehdy v hermeticky uzavřeném kotli, v němž uvízla, se 6. nacistická armáda vedená generálem, jemuž na poslední chvíli Hitler udělil hodnost maršála, rozhodla kapitulovat a von Paulus sám nad svým krytem nechal vztyčit bílý prapor. Stalingradská bitva, jež obrátila vývoj války, skončila, i když ona válka byla ještě dva roky, než byl nad berlínským Reichstagem vyvěšen vítězný prapor, neskutečně krutá.

Ta bitva ve městě, za nímž byla nejen Volha, ale také ve směru na Ural, který byl jedním z cílů operace Barbarossa, začala 17. července 1942, kdy nacistický wehrmacht prošel Donbasem, překročil Don a doovládl Krym. Stalingrad znamenal také volnou cestu na Astrachaň, ke Kaspickému moři, k bohatým bakinským naftovým polím a podle Volhy zároveň na sever až do »odvrácené strany« Moskvy. Tím jí také mohla obklíčit.

V první etapě se Němci dostali až k závodu, kde se opravovaly tanky a vyráběly traktory. Dál neprošli. Zdejší továrny se staly bariérou. Proto 14. října v masovém bombardování napadli letadly samotný střed města. Zahynulo v něm tehdy na čtyřicet tisíc civilních obyvatel, ale následný útok nacistických pozemních sil nesplnil očekávání. Začal boj o každý dům, protože »za Volhou není žádná země«, což jako bojové heslo napomáhalo odhodlání obránců. Nacistům se sice podařilo ovládnout čtyři pětiny města, ale to byl také jejich finální výsledek. 19. listopadu začal protiútok, který krok za krokem Němce tlačil zpět. Brzy bylo jasné, že 6. armáda, zůstane-li na místě, bude obklíčena. Paulus to pochopil. Proto radiogramem žádal přímo Hitlera o souhlas stáhnout se k Donu. Vůdce však žádost zamítl a poslal na pomoc Mansteina. Jenže kruh se začal uzavírat, až se uzavřel. Von Manstein neuspěl. Po 10. lednu 1943 nacisté přestali mít možnost užívat letiště a shazování zásob z letadel bylo krajně problematické.

V době, kdy sovětská operace Prsten byla ukončena, nabídl generál Rokossovskij Němcům kapitulaci. Byla odmítnuta. Nedostatečně oblečená wehrmacht, strádající vším, byla za čtyřicetistupňových mrazů odsouzena k zániku. Stále však dodržovala Hitlerův rozkaz bojovat do posledního vojáka. Tak tedy bojovala. Paulus, vyzvaný jmenováním maršálem, aby spáchal sebevraždu, však pochopil maniakálnost rozkazu a onoho 31. ledna nařídil kapitulaci. Sebevraždu nespáchal. V kotli bylo uzavřeno statisíce Němců, pro něž byla Rudá armáda jedinou nadějí. Konečně dostali najíst, lékařská ošetření a oblečení. Přesto jich ještě desetitisíce musely zemřít, protože pomoc, která jim mohla umožnit žít, přišla pozdě.

Na obklíčeném území bylo v tu chvíli na čtvrt milionu Němců, přímo ve Stalingradu pak na 10 tisíc. Podle britského historika Stephana Walshe bylo však v operaci Stalingrad zabito či zraněno na šest set tisíc Němců a přes 494 tisíc Rumunů, Italů a Maďarů. Bitva na Volze se stala pro osud Druhé světové války rozhodujícím mezníkem. Měla by však být varováním i pro další podobná dobrodružství, ať přijdou odkudkoli. Neměl by si to vzít jako ponaučení neustále o »bezpečnostních rizicích« a zemích východu mluvící nový český prezident generál Petr Pavel při podpoře jedné z bojujících stran, a stát se iniciátorem mírových pohovorů, jež by konečně přinesly klid do Evropy? A možná by to byl i první úkol, za nějž by ho pochválili snad všichni. Protože honba za cíli uvedenými na počátku mého zamyšlení by mohla vyvolat světový požár. A splnit cíle naznačené na počátku je nereálné.

Jaroslav Kojzar