Pohled na cokoli bývá subjektivní, pokud ovšem nezasáhne uměle vytvořená masová psychóza. Ta za náležité pomoci médií dokáže z bílého udělat černé a z černého bílé. Stačí do problému přibalit »pár slz a nějaký ten ždibec tabáku« a ten, kdo nás chce někam dostat, nás tam má. To vše funguje také v pohledu na druhého člověka.
Pod tímto zorným pohledem jsem si přečetl jedno vzpomínání na herce Karla Effu. Bylo prudce negativistické. Snad dokonce byl prý vstřícný k předlistopadové době – a to je příliš veliký prohřešek. Měl být i skrblík, hypochondr, namyšlenec, egoista a přitom byl přece pouze herec vedlejších filmových rolí. Právě těch jsem však napočítal přes třicet. Je to málo nebo moc? A to jsem sečetl jen ty filmové. Přitom, představte si to, že se někdo často objevuje na plátně a myslí si, jak je slavný a vy si na něj vůbec nepamatujete. A jsou pak ti, jako byl Karel Effa, které si naopak nelze nepamatovat.
Přeháním? Ne. Jen si vzpomeňte, zda je vůbec možné zapomenout na Effova vojáka-čtenáře rodokapsů z Uloupené hranice? Na jeho M. Koníčka z Florence 13.30? Nebo na jednoho z pomocníků barona Kráčmara ve filmu Adéla ještě nevečeřela? Ne, není. Utkvěl vám, přiznejte to, v hlavě více než druzí herci »ve vedlejších rolích«, a to nejen svou vizáží, ale především přesvědčivým výkonem.
Znal jsem ho osobně. Kdysi jsem pracoval v pražském Ústředním domě dopravy a spojů. Se svým oddělením jsem měl za úkol splnit přání objednavatelů programu, jenž doplňoval velké podnikové večírky, bály a třeba i odborové akce končící tancem. A tehdy jsem často zval Karla Effu. Přicházel s kytarou a zazpíval několik trampských písniček. Nikdy však nesměly chybět jeho Vlčák Pietro nebo Kočičko malá. Přiznávám, že i já jsem jeho zpěv-polorecitaci měl velmi rád a jeho »vlčáka«, ač jsem ho tehdy už znal skoro nazpaměť, si vždy přišel poslechnout.
Jednal jsem s Karlem Effou často a nikdy si nemohu stěžovat na nevstřícnost. Byl příjemný, i kávu jsme spolu vypili, někdy i před vystoupením, přišel-li dříve, sedli jsme si u mne v kanceláři »na pokec«. Já, vstupující po vysoké škole do života, on, mající za sebou dokonce i službu v naší zahraniční armádě, do níž vstoupil po přechodu fronty, hereckou slávu a velkou popularitu, kterou mu dávaly nejen filmové, ale zvláště pak divadelní role. Já posluchač, on vyprávěč.
Později jsem sedával vedle u stolu ve vinohradské restauraci Hainovka, kam občas chodíval se svými přáteli »na jedno«. Stejně jako já s těmi svými. To bylo okolo šedesátých let. I tehdy jsme prohodili »pár slov«. Poté, co jsem se z Vinohrad odstěhoval, jsme se už nesešli a já ho mohl sledovat jen na obrazovce či na filmovém plátně.
Karla Effu (vlastním jménem Effenbergera) jsem ovšem uviděl i »na živo«. V inscenacích karlínského divadla, kam zamířil z Armádního uměleckého souboru, od Wericha, Divadla státního filmu a Divadla ABC, aby se vlastně stal jednou z jeho ikon.
Proč vlastně na něj právě dnes vzpomínám? Protože 23. května by se dožil sta let. Zemřel v roce 1993, ale to jsem si přečetl až v novinách.
Jaroslav Kojzar