»Hříšný« Jiří Sequens

Je to patnáct let, co zemřel režisér a scénárista Jiří Sequens. Plné pražské vinohradské krematorium se s ním loučilo. Stál jsem mezi jeho obdivovateli a řadou herců, kteří se nebáli přijít. Mluvil Radek Brzobohatý, hovořil skvěle. Zmínil se o všem, co nám tento nesmírně pilný »pan režisér« dokázal svými filmy sdělit. Zvlášť vyzdvihnul jeho Atentát, v němž hrál jednu z hlavních rolí, to, že v Anglii, když ho dovysílali, sklonili se s hlubokou úctou a dokonce zaznělo, že jde o jeden z naprosto nejlepších válečných filmů natočených o Druhé světové válce. To ovšem nesdíleli naši »chytří« a natočili příběh atentátníků po Listopadu znovu. Prý bližší historii. Nevím, možná. Jisté však je, že nikoli divákům, a tak se v době výročí Sequensův film opět objevil na obrazovkách.

Tak tedy Jiří Sequens. Před patnácti lety zemřel po dlouhé těžké nemoci. Režisér, jehož některá díla se ocitla v »bájném trezoru«, kde prý měly spát nejlepší československé film vyrobené v předlistopadovém čtyřicetiletí. Když nám některé z nich po Listopadu promítli, ukázalo se, že nebyly zas tak veliké, jak pokud jde o obsah, tak pokud jde o provedení.

Ten nejvíce kritizovaný seriál o majoru Zemanovi a tedy o skutečnostech, jež v něm byly zachyceny, měl zmizet navždy. Prý »režimně zkreslené skutečnosti« sloužily jako propaganda. Zeptal bych se ovšem, ač ony jednotlivé příběhy měly svůj reálný podklad, který režisér to, co natáčí, nepřizpůsobí své vizi a neupraví tak, aby odpovídaly jeho nátuře? Na rozdíl od režimního Vyprávěj, nešlo jen o vsazení děje do dobové muziky a dobových událostí, přičemž celý příběh byl vymyšlen. Natočené díly byly velmi působivé a zahráli si v nich snad všichni herci, kteří něco ve své době znamenali. Prý jen dva odmítli nabízenou roli, a to ani nemuselo být z dnes inzerovaných »politických důvodů«. Také proto onen zmiňovaný »trezor« se Třiceti příběhů netýká. Slovenská JOJ seriál totiž každoročně vysílá znovu a nalézá své diváky nejen na Slovensku, ale také v českých zemích. Navíc v Česku byla založena »společnost majora Zemana«, jež má velký počet členů a schází se pravidelně a vůbec nejde o odnož nostalgiků.

Jiří Sequens, ti, co mu byli nablízku, mu říkávali i Jura, kromě »Zemana« natočil mnoho dalších filmů. On přivedl na scénu »radu Vacátka«, aby v příbězích »staré Prahy«  mohl pokračovat režisér Moskalyk. Podobný, ale už polistopadový záměr natočit podobný seriál o městě Brně se svou tehdejší neopakovatelnou atmosférou se Jiřímu Sequensovi podařil jen zčásti. Režimní stoupenci »pravdy a lásky« velmi dbali, aby lidé spojení se socialismem nedostávali příležitosti anebo jen výjimečně. Tak byl postižen i Jiří Sequens a jeho záměr, už připravovaný, nebyl nikdy dokončen. Zůstalo jen torzo několika brněnských příběhů. Nebyl ovšem sám, koho se týkal nikdy nepublikovaný, ale uskutečňovaný »zákaz výkonu povolání«. Jmenujme například Jiřinu Švorcovou, Václava Švorce, Jiřinu Petrovickou, Śtěpánku Ranošovou, Jarmilu Krulišovou ad. S mnoha z nich jsme se několik let scházívali jedenkrát měsíčně na »dvě hodinky« vzpomínání, a tak nezůstali sami v době, kdy se ničily hodnoty a ty národní se zaměňovaly za evropské nebo euroatlantické.

Jiří Sequens byl také pedagog, učil nové talenty, nevyhýbal se ani politickému dění doby, v níž žil. Proto se na čas postavil do čela dramatického svazu, stal se i asistentem režiséra Gerasimova při natáčení Mladé gardy a sám vytvořil na základě řecké objednávky řecký snímek Epitaf pro přátele a nepřátele a film Musím zemřít. To všechno mu dnešní (polistopadový) režim nemůže zapomenout. Přesto však nedokázal z povědomí vymazat jeho jméno.

Zemřel v osmdesáti pěti letech. Nikoli v rodném Brně – on první mě učil hantecu, ale nebyl jsem dobrý linquista – avšak v Praze prožil dlouhý kus svého života, natočil většinu svých filmů a odpočíval na zahrádce svého domu v pražském Bubenči. Tady měl klid a čas na přemýšlení. Sem jsem občas i přišel, vypil s ním skleničku »moravského« a poslouchal jeho vzpomínání. Dodnes si pamatuji, jak mi vyprávěl o svém setkání s vrahem inženýra Formise, za nímž jel do Mnichova. Byl rozhodnut natočit o tom film. Naneštěstí to nevyšlo, ale základy scénáře měl prý už hotové. Pak však dostal jiný úkol, který ho vtáhl do jiné práce, a na film o atentátu na muže, jenž po řadu měsíců dokázal s ubohým zařízením vysílat své vzkazy do hněda zabarvujícího se Německa a dodávat sílu těm, kteří odolávali, už nebyl čas. Škoda. Mohl to být skutečně velký film.

Přesto nám, kromě těch, jež jsem jmenoval, zůstaly jiné, jež zdobí naši českou filmografii. Jen pro připomenutí některé tituly: třináctidílní Hříšní lidé města pražského, čtyřdílní Hříšní lidé města Brna, Pěnička a Paraplíčko, Partie krásného dragouna, Smrt černého krále, Vražda v hotelu Exelsior, Dva na koni a jeden na oslu, Ta chvíle, ten okamžik, Hořký podzim s vůní manga, Pokus o vraždu, Větrná hora… a pochopitelně Třicet příběhů majora Zemana a slavný i zahraničními cenami ověnčený Atentát. To vše by mělo stát »za povšimnutí« mainstreamového tisku, ale nestojí. Proč?

Jaroslav Kojzar