Četla jsem dobrý vtip: »Za komunistů byl nedostatek všeho. Například i pohlaví. Byla jenom dvě.« Opravdu byla jen dvě a taky to proto byla divná doba. No. Jak už navozuje začátek vtipu, málo jsme tenkrát měli opravdu všeho. Z toho základního, čeho dneska máme přehršel, a mohli to s úspěchem exportovat do všech koutů světa, zcela určitě.
Málo dluhů, málo migrantů, málo feťáků a gamblerů, žalostně málo bezdomovců, málo exekucí, málo živořících důchodců, oproti nynějšku se i málo tunelovalo a s praním špinavých peněz to taky nebyla žádná velká sláva. Já hlupačka, málem jsem zapomněla, že málo bylo i zahraničního tovaru všeho druhu, neb ti zlodějští komunisté důsledně dbali na to, abychom si toho co nejvíce vyrobili doma. Prostě chudičká země.
Tak si říkám, když jsme tu do toho slavného konce roku 1989 třeli sprostou bídu s nouzí, nocovali na větvích, chodili polonazí a okusovali kůru na stromech, nemajíce vícero pohlaví, než ta primitivní dvě a ne dle Danuše první, druhé, třetí, čtvrté, páté…, jak je možné, že v 90. letech se v České republice privatizoval (»ukradl« je přesnější) majetek, bratru, za 900 miliard korun. Že by se jednalo o nějakou statistickou »mejlku«?. A to mám k dispozici jen oficiální částku, další stovky uloupených miliard nejsou podle mě nikde registrovány. Ty prostě jen tak v podobě neokolkovaných cigaret vyšuměly na něčí konta.
Kde se u nás takový majetek vzal, když bylo všeho nedostatek a komunisté všechno rozkradli? Proč byl mezi polistopadovými gangstery o ten majetek za oficiálních 900 miliard (a že to tehdy byly sakra peníze, o tom žádná) takový zájem, když nestál za nic, nebyl konkurenceschopný, byl zastaralý – prostě k ničemu, k nepoužití? Vidíte, a přesto se na něho vrhli jako supi. A trhali, co se dalo. I co se nedalo.
Kdyby si aspoň stvořili duchaplnější argumentaci, ale oni ne. Oni vám s klidem budou oproti těm 900 privatizačních miliard tvrdit, že tu počátkem 90. let byla spálená země. Taky přece nebudete blábolit, že dole U křížku se letos urodilo málo pšenice, že pole je k ničemu, když to hodilo skoro šest a půl tuny z hektaru. Svoji logiku to však má – nejdříve pole pomluvím, že není úrodné, o výnosu pro jistotu pomlčím (stejně by tomu nikdo nerozuměl), a po té, co mně okolí uvěří, tak ho jako takzvaně vyžilé a tudíž nekonkurenceschopné za babku koupím. Právě takhle se totiž odehrávala privatizace národního majetku v České republice. Všech těch ve světě respektovaných železáren, oceláren, hutí, válcoven, strojíren, chemiček, farmaceutických fabrik i té automobilky atd., apod. Nic z toho podle nich nemělo šanci na přežití, a oni to přesto kupovali – kupovali je silné slovo, ale snad si rozumíme.
Jen by mě dost zajímalo, kdyby dneska nadešel 17. listopad, co by ten nový vládnoucí establishment kradl. Pardon, privatizoval. Zahraniční vlastníci by mu ruce zpřeráželi, kdyby sáhl na jejich majetky. A nic jiného by takříkajíc k mání nebylo. I my jsme jim měli počátkem 90. let ruce zpřerážet, a dneska bychom si byli bývali žili jako prasata v žitě. Tak se ovšem nestalo, proto teď můžeme jen vtipkovat. U toho výše zmíněného vtipu jsem se i zasmála, poněvadž je docela dobrý, ale u jiných podobných mě už i ten smích přechází. Dokonce si ani nejsem jistá, zda pořád ještě platí, že kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe. K tomu poslednímu smíchu bezpochyby směřujme, ale jestli bude i nejlepší, na margo toho vznáším naléhavé pochybnosti.
Marie Krejčíková
Je to tak, v 80. letech byl všeho takový „nedostatek“, že antikomunistická propaganda v čela se Svobodnou Evropou a jí podřízeným disidentstvem musela do určité míry obrátit a začala kritizovat „zleva“, ve smyslu nadměrného konzumu v ČSSR, namísto prosazování „kulturních hodnot“.
Ovšem po privatizačním puči se veškerý konzum úplně utrhl ze řetězu (na úkor investic do budoucnosti) a z kulturních hodnot zůstal jen primitivní západní brak.