Špidlův kabinet a »naše« válka v Iráku

Bylo 13. ledna 2003 a tehdy se vláda vyslovila k žádosti Spojených států, zda se v případné vojenské akci proti Iráku připojí ke Spojeným státům. Diskuse prý byla vzrušená, koaliční lidovci byli pro, sociální demokraté většinově nikoli. Nakonec se však i oni podřídili, souhlas s podporou USA byl dán, a to i bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN.

Třináctého ledna 2003 bylo pondělí. Svátek měla Edita. Vládly tři strany. Premiérem byl Vladimír Špidla, jindřichohradecký archivář, místopředsedy pak Stanislav Gross (zároveň ministr vnitra), Cyril Svoboda (ministr zahraničí), Pavel Rychetský (ministr spravedlnosti) a historik Petr Mareš (mj. lidská práva). Členem vlády byl i Bohuslav Sobotka (ministr financí), Vladimír Mlynář (informatika) či Milan Šimonovský (doprava a spoje) atd.

Ta válka pak skutečně začala 20. března. Od zmíněného 13. ledna tedy ještě dva měsíce USA masírovaly některé další státy, aby se připojily k akci. Přesto byly ze států NATO stále proti např. Německo, Francie a Lucembursko. Naopak po bok USA se postavila přes odpor části labouristických poslanců Británie, dále Itálie a Španělsko, abych jmenoval jen některé. Pochopitelně tedy i my. Znovu jsme dokázali, že jsme pouhým satelitem Washingtonu, protože veřejně vyřčené důvody už v té době byly zpochybnitelné. Tvrzení britského premiéra Tonyho Blaira, že má důkazy o tom, že Saddámův Irák vlastní chemické zbraně masového ničení, bylo vzato v potaz, i když se později ukázalo, že britský premiér blafoval. Žádné takové zbraně se totiž v obsazeném Iráku nenašly. Je třeba ještě dodat, že už 9. listopadu byla přijata rezoluce Rady OSN č. 1441, jež konstatovala, že sice Saddám Hussain neplní předchozí usnesení, ale že neexistuje žádný důkaz o zbraních hromadného ničení, jež by se nalézaly v Iráku, či o tom, že by o jejich získání usiloval.

Důvod vpádu koalice vedené Američany byl ovšem zcela jiný. Vedle těch zástupných, včetně ochrany Kurdů, proti nimž Saddám poslal armádu, byly hlavním klesající zásoby ropy ve Spojených státech a záměr Iráku vyvážet ji do Číny a jiných lokalit. Tomu USA za každou cenu chtěly zabránit a ovládnout irácká naleziště.

Věděli jsme to, či nikoli? Byla by ta česká špatnou vládou, kdyby neznala souvislosti. A nemyslím, že by dostávala tak chybné informace od svých bezpečnostních služeb. Anebo ony služby byly už tak paralyzované, že nebyly schopny správně informovat? Či opakovaly jen to, co řekla americká CIA? Chápu, že úzká spolupráce s těmi americkými službami nevznikla až za ředitelování plukovníka Koudelky. Již brzy po Listopadu přesměrovaly svůj zájem. Beze sporu stálý zájem byl i o Blízký východ, kde jsme stále měli mnoho svých obchodních aktivit. V jejich zmiňovanou paralyzaci nevěřím. Naše zahraniční rozvědka vždy patřila k »rodinnému stříbru«, které je cenným artiklem. Zda se od dob plukovníka Moravce změnila natolik, že už jen přebírala nastrčené zprávy, nevím.

Ta předlistopadová také působila samostatně a těžil z jejich poznatků i Sovětský svaz a další východní země, jak si lze přečíst v některých vzpomínkových knihách či z rozhovorů s řadou bývalých předních československých špionů, kteří pracovali v zahraničí. Vyšlo dost takových příspěvků, a nejenom od Pavla Minaříka, Michala Pánka či Karla Köchera, jenž dokonce působil jako překladatel tajných dokumentů v CIA.

Česká vláda svou tehdejší podporou tedy podpořila nezákonnost války v Iráku. Tak jsme se stali, a později i fyzickou účastí našich vojáků, součástí koalice, jež porušila zásady OSN. (Jen na okraj: Generál Petr Pavel byl podle wikipedie v březnu roku 2003 styčným důstojníkem na americkém velitelství v Kataru a údajně byl jedním z těch, kteří varovali spojence před »zbraněmi hromadného ničení«, jež údajně měl mít Saddám). Postupovala tak sice v zájmu Spojených států, ale proti zásadám OSN a dokonce námi podepsané Washingtonské (Severoatlantické) smlouvy ratifikované i oběma komorami našeho parlamentu při přijetí do NATO.

Od té doby naše vlády vícekrát rozhodly v zájmu Spojených států, i když to bylo proti zájmům našim, dokonce také proti stanoviskům OSN a usnesení Rady bezpečnosti. Mám na mysli třeba uznání Kosova, účast našich vojáků v Afghánistánu, postoje k válkám v Sýrii, Libyi, připojení k nesmyslným sankcím USA tam, kde nevládnou režimy nakloněné Washingtonu, atd.

Jaroslav Kojzar