Jisté je, že prezident Woodrow Wilson patřil mezi nejvýznamnější americké prezidenty. Ač z rodiny podporující Konfederaci se sám později postavil za mnohá moderní rozhodnutí. Díky republikánským vnitřním rozporům zvítězil sice nad svými protikandidáty, (rozštěpenými) republikány Teodorem Rooseveltem a Howardem Taftem, ale to neznamenalo, jak se ukázalo, vůbec žádnou překážku a spíše opatrnější postupy. Naopak. Vrhal se do střetu s konzervativními názory a většinou vítězil.
Dnes mně nejde o dějiny Spojených států, ale o Wilsonových 14 bodů, které byly zveřejněny právě před sto pěti lety a ovlivnily boj národů za svobodu a nakonec i konec Velké války. Jeden z bodů se totiž týkal přímo nás, i když některé další do jisté míry také. Jenže ani znění bodu číslo deset už neodpovídalo zájmům českého národa. Ukázala to Tříkrálová deklarace, v níž čeští poslanci vyhlásili daleko radikálnější požadavky, dokonce se postavili za sebeurčení národů, a to před zmíněným Wilsonovým programem.
Pod jakým vlivem zvolili tedy čeští poslanci zmíněný radikální postoj? Neznali ještě Wilsonových 14 bodů, ani nevěděli, že vůbec vzniknou. Znali však Leninův Dekret o míru a to, že podle něj 6. prosince 1917 vyhlásilo samostatnost na Rusku Finsko a tím naplnilo, se souhlasem bolševické vlády, obsah zmíněného dekretu. Znali i postoj vídeňské vlády, jenž byl k návrhu ruské bolševické vlády odmítavý.
Také Wilson pochopitelně Leninův dekret znal. Proto řešil nezávislost Polska, přístup Srbska k moři, odchod cizích vojsk nejen z balkánských zemí, ale i z Ruska, návrat Alsaska a Lotrinska Francii, sjednocení Itálie. Jen úplnou svobodu národů Rakouska-Uherska nenavrhoval. Proto jeho »Vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakousko-Uherska« – bod č. 10, byl jen polovičatým. Nacionální mínění v zemi už bylo dál.
Přesto Wilsonových 14 bodů nelze zavrhnout. Naopak. Byly krokem vpřed. Vedení rakouského státu si snad prvně uvědomilo, že centralismus Vídně je narušen a i když třeba Tříkrálovou deklaraci zamítlo, nebezpečí plynoucí z Wilsonových požadavků mohlo být separatistickým tendencím velkou podporou. Proto odmítlo naznačené změny, protože ty by vlastně znamenaly ve svém důsledku prohru ve válce a jak vyplývalo z 14 Wilsonových bodů, i ztrátu Balkánu, Haliče, severní Itálie a kusu Ukrajiny. Pokud jde o další země, případná autonomie by omezila moc centrální vlády. S tím Karlova vláda nemohla souhlasit ani v nejmenším.
Čas ovšem ukázal, že ani Wilsonových 14 bodů neodhadlo situaci, která nastala v druhé polovině roku 1918. Wilson v té době pochopitelně znal Leninův dekret. Také on byl zřejmě jednou z inspirací pro jeho výsledný program, stačí si připomenout bod číslo 6: Evakuaci cizích vojsk z ruského území. Nešlo při tom jen o německé a rakouské vojsko.
Wilson se zřejmě také inspiroval myšlenkou o míru »bez anexí a kontribucí«. Svědčí o tom body 7 až 13.
Nechci ovšem znevažovat význam jeho 14 bodů. Byly revoluční. Nikdo před tím je tak lapidárně neshrnul. Šlo skutečně o poválečný program, který se také většinou uskutečnil, i když v bodech o Rakousko-Uhersku se šlo dál, než byla Wilsonova lednová představa.
Osobně si cením i těch bodů, které směřovaly k budoucnosti, jako bylo odstranění kabinetní diplomacie, překážek mezinárodního obchodu, omezení zbrojení. Řada dalších byla »během na dlouhou trať« a americký prezident musel počítat s odporem dohodových mocností – mám na mysli vyřešení koloniální otázky, které nebylo v zájmu ani Anglie, ani Francie. Narazil ovšem i se svou »svobodou v mezinárodním obchodu«. Ta proto musela čekat mnoho let, než se mohla začít uskutečňovat, ale ani dnes se jí nepodařilo naplnit, ač by zřejmě globalizace více požadované svobody potřebovala. Paradoxem je, že právě USA patří k jejím největším brzdám a jejich politika sankcí je nejen překážkou mezinárodního obchodu, ale dokonce i bariérou svobodného rozvoje národů.
Ve své době však jeho 14 bodů znamenalo program naděje pro národy Evropy (a nejen jí). Zdálo se, že jde o program »z říše snů«. Centrální mocnosti byly ještě silné a vojensky aktivní. Jenže postupná vyčerpanost zdrojů znamenala, že porážka se nezadržitelně blížila a s ní také program poválečných vztahů a uspořádání světa. Wilsonových 14 bodů bylo proto významným shrnutím programových cílů, s nimiž bylo možné jít dokonce na Konferenci do Versailles. Její průběh však Spojené státy nemohly ovlivnit. Namísto těžkých jednání se stáhly do separace, což ovšem také negativně ovlivnilo diskuse o Wilsonových vizích.
Pokud jde o nás ve středu Evropy, pak lze konstatovat, že měly významný vliv – společně s revolučními událostmi v Rusku, Masarykovy akce a válečných úspěchů našich legií – na vznik samostatného Československa.
Jaroslav Kojzar
Wilson se patrně obával balkanizace střední Evropy a ukázalo se, že měl pravdu. Nejenže došlo k významným ekonomickým škodám, ale jednotlivé státečky se nedokázaly ubránit nové agresi. A pokud jde o ČSR, nebyla ve skutečnosti nezávislá, fakticky se jednalo o francouzský protektorát.
Je škoda, že překvapivý obdivovatel Wilsonových 14.bodů nemohl věkově a funkčně ovlivnit český přejmenovávací folklór , který nastal například 1.ledna 1953. Dodejme, že největší pražské nádraží neslo do roku 1918 název „Nádraží císaře Františka Josefa“. po vzniku Československa, a to právě na počest Wilsona se stalo „Wilsonovým nádražím“, tento název platil v letech 1919 – 1940. Německým okupantům se název nelíbil a přejmenovali jej na „Praha hl.nádraží“. K původnímu názvu se vrátilo po roce 1945, dokonce přežilo i „Vítězný únor“, ale v roce 1952 se soudruhům jméno prezidenta amerických imperialistů znelíbilo a od toho 1.ledna 1953 se vrátilo k názvu za německé okupace. Diskusi o návratu k původnímu názvu na jaře 1968, smetla ze stolu následná sovětská okupace…
Martine, a tím dlouhým výčtem o změnách jmen chtěl básník říci co? Že za současný název mohou soudruzi a tanky? 🙂
Nalézt jediný tvůj diskusní vstup. ve kterém nebudeš někoho kritizovat je asi nemožné. Kdo trochu přemýšlí, pochopí co jsem chtěl říci, chvalozpěv na Wilsona, který byl desítky let tabu, od tohoto autora pobaví…..
Teď tu složitější část odpovědí: Několikrát jsem se tu pozastavoval nad tykáním – prý soudruzi si tykají, tudíž ten, kdo takto argumentuje a chová se tak, je zřejmě také soudruh… Ale to jen tak popichuju 🙂 .
Ale hlavně nemůžu za to, že když něco nepochopím, taxe zeptám, ale někteří to berou jako kritizování 🙂 . Třeba Vaši odpověď o chvalozpěvu a autorovi jsem nepožadoval, chápu už dlouho, že ho nemáte rád, ale odpověď na svůj dotaz jsem se nedozvěděl… 🙂
Není důvod, aby se nádraží jmenovalo po tom rasistovi. Ovšem je to pořád lepší, než pojmenovávat pražské letiště po válečném zločinci a masovém vrahovi.