Atentát na Rašína a dnešek

Před sto lety v pražské Žitné ulici, už skoro na Karlově náměstí, právě, když Alois Rašín, tehdejší ministr financí, chtěl nastoupit do služebního vozu, zazněl výstřel. Mladistvý anarchista, »sám voják v poli«, plný »revolučních« myšlenek, chtěl tímto činem vyvolat revoluci. Řekli bychom blázen, ale bláznivé myšlenky přinesla »bláznivá doba« a systém, který nebyl nakloněn těm dolním statisícům. Proto brzy po říjnovém převratu 1918 hladové bouře (boj proti keťasům) zatřásly Prahou a dalšími městy, proto politická moc, jež se konstituovala, zasahovala tvrdě proti demonstracím dělníků a nezaměstnaným a byli první mrtví v nikdy nevyhlášené »třídní« válce.

Proč však si Šoupal vybral právě Aloise Rašína, muže, který byl jednou z »páteří« tehdejšího Československa a beze sporu se velmi zasloužil o to, že tento stát »stál pevně na nohou«? Nevybral si jen Rašína, ale také Kramáře, finančníka Preisse a přemýšlel i o jiných. Rašín byl první v řadě.

Proč právě toto řešení, tedy vražda? Způsobil ho nesouhlas komunistů a sociálních demokratů s atentáty. Odmítnutí takových přístupů. Měli své zkušenosti. Nejen z akcí ruských narodniků, ale také z atentátu na ministerského předsedu Rakouska Karla von Stürgkha sociálním demokratem Fridrichem Adlerem. Ukázalo se, že ani zavraždění »vrchního« představitele nikam nevede. Podobné násilné činy, ať již pod těmi či oněmi »revolučními« hesly, nemohou změnit systém, v němž jedna persona je pak nahrazena druhou, někdy dokonce ještě nepopulárnější a navíc se nenáviděná moc okamžitě více semkne a upevní. A jede se dál.

Pokud jde o Rašína, na něho se plně hodila slova Johana Wolfganga Goetha »o mladých revolucionářích a starých hofrathrecht«. Ano, Rašín se změnil. Z onoho mladého muže let devadesátých, kdy byl rakouským soudem odsouzen za údajnou účast v neexistující Omladině, se stal členem konzervativní Kramářovy národní demokracie, která byla tvrdě proti sociálně levicovému myšlení a jejíž reformy jen upevňovaly moc republikánské pravice.

Co bychom tedy o Rašínovi měli vědět? Bylo mu pětapadesát, když ho zasáhla kulka. Byl poslancem Říšské rady od roku 1911 a československého Národního shromáždění od prvopočátku. Za války byl odsouzen k smrti za protirakouskou činnost. Po nástupu císaře Karla byl omilostněn. Patřil mezi »muže 28. října«, kteří v Praze přebírali moc od Rakouska a vytvořili první československý zákon, který kodifikoval republiku. Byl ekonom, ministr financí, který nejen zamezil poválečné zneužití měny proti nově se upevňující zemi, ale nostrifikací akcií převod majetku do zahraničí. Měl rozpory s legionáři vrátivšími se z Ruska. Nechtěl uznávat a priori jejich požadavky na odměny a postavení, jen proto, že bojovali za vlast. Střetával se s levicí kvůli porevolučním revolučním zákonům, které měly silný sociální obsah.

V onom lednu 1923 byl na vrcholu. Obdivu i nenávisti. A tehdy ho najednou mladý anarchista zasáhl před domem, kde bydlel. Dodejme, že nezemřel okamžitě. Jenže operace ukázala, že jedna ze střel zasáhla nejdůležitější lidské orgány a další komplikace způsobily po pěti týdnech jeho smrt.

Šoupalovi se spojení s komunisty nepodařilo dokázat. Byl tedy odsouzen, vzhledem k mládí, »jen« na osmnáct let a umístěn do Kartouz.

Alois Rašín i přes to, že sloužil jisté sociálně nepříznivé koncepci, měl své velké zásluhy o rozvoj našeho státu, o naši měnu, i když jeho opatření negativně ovlivnila průběh krize z počátku dvacátých let. Ale to je jiná kapitola. Nyní jde o to poučení.

Ta »druhá strana«, jak jsem napsal, se totiž také poučila. Musela využít a skutečně využila zkušenosti z atentátu. Protidemokratický zákon »na ochranu republiky« namířený proti levici měl totiž rok před tím problémy se schválením. Po smrti Rašína už hlasováním prošel přesto, že řada nekomunistických poslanců, např. bývalý ministr socialista Vrbenský a další, se proti němu postavili. Byl velkým zásahem do demokratického pojetí republiky a bylo podle něho možné stíhat i za pouhé výkřiky stranící čemukoli, co vláda označila za ohrožování státních zájmů (neříká vám to něco?).

A ještě jedno poučení z atentátu tu bylo, ale nejen tohoto. Buržoazní strana zjistila, že když je třeba pozvednout masy, aby se pohnuly, kam kapitál potřebuje, musí být prolita krev. Byť třeba jednoho jediného člověka. To pohne masami. Vzpomínáte na 17. listopad? Nebo na ukrajinský Majdan?

Jak jednoduché…

Jaroslav Kojzar