Schengenský prostor – jen v zájmu sbližování lidí a turistiky?

My se máme. Mám před sebou mapu a prohlížím, kam všude smíme bez razítek a víz. Pokud onen prostor vyplním modří, jako tomu je ve wikipedii, nebo jinou barvou, pak se mně zamodří nebo zabarví skoro celá Evropa. Mladá generace, která nepoznala hranic je nadšená. Svět je jejich. Má-li mladý člověk peníze nebo odvahu, může procestovat celou Evropu (tedy skoro celou) a nevyndat ani průkaz z kapsy. Jde beze sporu o silný argument proti tradicionalistům a těm zarytým »předlistopadovcům«.

Opravdu od 21. prosince už patnáct let můžeme se i my, Češi, svobodně pohybovat po území dvaceti šesti států Evropy (tedy poté, co dalším zemím bylo umožněno vstoupit do tohoto spolku) a dokonce se ukrývat i před »muži zákona« anebo nabízet svou pracovní sílu tam, kde nám momentálně dají víc. Stačí umět místní jazyk anebo angličtinu, řeč, která možná jednou nahradí národní jazyky, jak si jistě přejí pirátskopočítačoví experti, kteří se už dnes necítí Čechy, ale Evropany.

Ten 21. prosinec před patnácti lety z nás udělal jednu z »karetních zemí« vybrané společnosti. Pracovní síla se mohla brzy poté konečně nabízet kdekoli a nepotřebovala k tomu žádný papír. Také naše podniky, včetně »rodinného stříbra«, bylo možné »výhodně« prodat do zahraničí, tedy cizímu kapitálu. Jen jako příklad si uveďme rozvody elektřiny a zásobníky na plyn, který nakoupil stát, atd. Otevřením hranic jsme zdánlivě byli ještě svobodnější, než při vstupu do Evropské unie. Přestaly existovat bariéry a už se nic nemuselo pašovat.

Tedy, že by neexistovaly hranice, není tak zcela pravda. Existují a občas je možné dokonce je i hlídat. Mám na mysli hraniční přejezdy – po horských stezkách se už nechodí. Po nich se přes nás pašují lidi do vytouženého ráje asijsko-afrických běženců za lepšími dávkami v Německu. To se netýká Ukrajinců, ti k nám mohou přijet svobodně.

Hranice samy jsou v hraničních zemích »schengenského prostoru« a ty je musí zabezpečovat. Nebo měly by. Většinou na to nestačí, a když postaví plot s neschengenskou zemí, bývá z toho křik doprovázený z Bruselu pohrůžkami. Pokud nepřijme běžence s mořem hraničící země, pak se může stát, že tu opět bude hrozba sankcemi. Současně se ovšem začne mluvit také o přerozdělování migrantů. Humanita je přece humanita, tedy naděje na nové pracovní síly, které se v některých »spodních profesích« v Evropě nedostávají. Země příchodu je zatím musí živit, zajistit léčebnou péči a také někde ubytovat. Nedivím se, že občas dojde k rozmíškám.

A tak se Evropa plní lidmi, kteří přišli za lepším, aby ji tak i kolonizovali. Pozor! To slovo není ve spojení s Evropou radno užívat, ale jeho obsah platí. Přesně podle sorosovské koncepce ponížení kulturní úrovně našeho světadílu. Jen tak mohou postupně vynikat Spojené státy, které do své země přivedou pouze schopné a vzdělané jednotlivce a dál tak budou »povyšovat« svou společenskou úroveň nad poslušnými Evropany. Proto Američané bez víza do Evropy mohou, ale Evropan musí projít očistným papírovým striptýzem, aby mohl alespoň na pár dnů vidět Sochu Svobody a lidské mraveniště na 36. (nebo jaké) Avenue.

Patnáct let tedy můžeme svobodně jezdit Evropou a vnímat »evropskou svobodu«, patnáct let je však také od pomalu ukrajovaných práv každé země stvrzené nakonec Lisabonskou smlouvou, podle níž lze schválit cokoli tzv. kvalifikovanou většinou.

Otevřené hranice uvnitř společenství však nejsou darem pro turisty, ale pro kapitál, který potřebuje bezcelně dopravovat své zboží, kam právě potřebuje, a odvážet suroviny druhých, aniž do toho místní vláda má co mluvit. Kapitál rozhoduje, místní vláda se tváří, že na řízení státu má podíl. Nemá. Jinak by např. námi vyrobená energie nebyla rozdělována v Lipsku a nám zpět prodávána neskonale dráž, než ji do Lipska obrazně řečeno »dovezeme«.

Otevřené hranice jsou sice vymožeností, ale největší profit z nich nemají pendlující studenti. Kapitalismus ví, proč to dělá. Už dávno nestačí volný pohyb zboží a kapitálu v hranicích jedné země. Proto v Evropě zmizely hranice a s nimi další kus svobody a tolik propagované demokracie. Ale už dnes by kapitál potřeboval rozšířit svou působnost. Exploatovat i v dalších oblastech Evropy či světa. Když to nejde »demokraticky« a hospodářským nátlakem, volí se jiné cesty. Proto jsou války, a proto se chystá další, v níž má jít o to, »kdo z koho«. Na jedné straně kapitál potřebující nový prostor, na druhé ti, co se tomu brání, ať již kvůli svému vlastnímu kapitálu anebo pro své tradice.

Před patnácti lety jsme se stali členy »schengenského prostoru«. Lidé mohli bez víz a omezení cestovat po značné části Evropy. Ani při tom však nepostřehli, kolik práv jim bylo při tom omezeno. A kapitál? Ten tehdy konečně dostal další oblasti pro své působení a trhy, kde bylo možné vnutit své zboží a třeba i vytlačit místní podnikatele, věřící, že schengenská svoboda jim přinesla další příležitosti. Brzy většina z nich poznala či pozná, že se mýlili.

Jaroslav Kojzar